Tonka Šibenice: příběh nejslavnější „pražské prostitutky“, která nikdy nežila
1 Kischův literární zrod „pražské Máří Magdalény“
Jméno Tonka Šibenice poprvé zaznělo roku 1921 v německy psané novele Die Himmelfahrt der Galgentoni („Nanebevstoupení Tonky Šibenice“) pražského novináře a spisovatele Egona Erwina Kische, přezdívaného „zuřivý reportér“. Kisch tehdy čerpal ze svých znalostí podsvětí i z barvitého prostředí pražských nevěstinců a příběh zasadil do roku 1881. Podle autora přišla do luxusního salonu v Platnéřské ulici policejní prosba: odsouzený trojnásobný vrah Ferdinand Prokůpek chce strávit poslední noc s ženskou. Všechny „kočindy“ odmítly – až modrooká Tonka souhlasila. Po popravě se však stala vyděděnkyní: zákazníci se jí štítili, kolegyně ji hanobily a z Antonky se stala Tonka Šibenice, přezdívka na věčné časy. Kisch napsal, že mu celou historku svěřila přímo ve své komůrce v Kožné ulici a že s ní promluvil „mnoho nočních hodin“.
Novela měla ohromný úspěch a Kisch ji brzy sám zdramatizoval. Postava prostitutky „s dobrým srdcem“ zapustila kořeny v lidu i v tisku a začala být vydávána za historický fakt.
2

V roce 1930 se látky chopil režisér Karel Anton. Jeho hraný film Tonka Šibenice (Tonka of the Gallows) s Ita Rinou v titulu patří k přelomovým snímkům meziválečné československé kinematografie: byl to původně němý film, jenž byl dodatečně postsynchronizován do češtiny, němčiny i francouzštiny a inzeroval se jako „první český zvukový film“.
Natáčel se v ateliérech Kavalírka, které však 25. října 1929 vyhořely; zbytek produkce proto vznikal ve studiu AB na Vinohradech. Z české verze se dochovalo pouhých několik úvodních metrů, kompletně přežila jen kopie francouzská, digitálně restaurovaná Národním filmovým archivem a promítaná mj. v MoMA (2017) a na San Francisco Silent Film Festival (2019).
2

V roce 1930 se látky chopil režisér Karel Anton. Jeho hraný film Tonka Šibenice (Tonka of the Gallows) s Ita Rinou v titulu patří k přelomovým snímkům meziválečné československé kinematografie: byl to původně němý film, jenž byl dodatečně postsynchronizován do češtiny, němčiny i francouzštiny a inzeroval se jako „první český zvukový film“.
Natáčel se v ateliérech Kavalírka, které však 25. října 1929 vyhořely; zbytek produkce proto vznikal ve studiu AB na Vinohradech. Z české verze se dochovalo pouhých několik úvodních metrů, kompletně přežila jen kopie francouzská, digitálně restaurovaná Národním filmovým archivem a promítaná mj. v MoMA (2017) a na San Francisco Silent Film Festival (2019).
3 Soudní při a „odhalení“: Tonka jako fikce

Už v roce 1932 se před pražským soudem řešil spor o autorství mezi Kischem a libretisty operety Konec Tonky Šibenice. V bojích o honorář a slávu Kisch nečekaně prohlásil, že Tonka je jeho literární výtvor a žádná reálná prostitutka s přídomkem „Šibenice“ neexistovala. Žalovaní oponovali, že jde o skutečný příběh, dokonce navrhli svědky, kteří měli existenci Tonky potvrdit. Soud však zjistil, že v roce 1881 se v Praze neprovedla žádná veřejná poprava, v seznamech obyvatel nefiguruje domnělá Antonie Havlová a smyšlený je i vrah Ferdinand Prokůpek. Proces tak nechtěně odhalil, že slavná „pražská prostitutka“ je původně čirá Kischova literární mystifikace.
Reklama
4 Kořeny legendy: pražské nevěstince a policejní drby

Prostituce v Praze na přelomu 19. a 20. století vzkvétala: v centru fungovalo přes šedesát „domů hříchu“, navštěvovaných i členy městské smetánky. Novináři – a zvlášť senzacechtivý Kisch – tu nacházeli nevyčerpatelné náměty. Inspirací mohla být i historka, kterou si soudničkáři předávali od 90. let: dozorce věznice prý vyprávěl o popravě vraha, jemuž mělo být splněno „jakékoli poslední přání“, tedy noc se ženou lehkých mravů. Kisch tuto původně hospodskou zkazku zpracoval do sociálně laděné legendy o obětním beránku veřejné morálky.
5 Kulturní dopad a dnešní čtení

I když soud potvrdil, že Tonka žila jen na papíře, postava nabyla symbolický rozměr: zosobňuje střet soucitu a krutého odsudku společnosti. Povídka vyšla v několika výborech (Pražská dobrodružství 1920, Říkaj mi Tonka Šibenice 2022) a byla znovu dramatizována (ČST, 1967). Film Tonka Šibenice patří do zlatého fondu české kinematografie a pravidelně se promítá na tematických přehlídkách.
Motiv ženy, která vykoná poslední lidskou službu a je za to zavržena, zůstává silným mementem dvojího metru: společnost využívá prostitutky, ale zároveň je stigmatizuje. Právě zde se Tonka Šibenice stala součástí širší diskuse o morálce, trestu a empatii.
6 Tonka Šibenice nikdy nebyla skutečnou obyvatelkou pražských uliček

Přesto se díky fantazii Egona Erwina Kische, jevišti kabaretů a stříbrnému plátnu zařadila mezi nejživější legendy staré Prahy. Její příběh ukazuje, jak snadno může literární senzace získat status „historické pravdy“ a jak pevně dokáže zakořenit, pokud odhaluje bolestivá témata lidské společnosti. Legendární „padlá žena s dobrým srdcem“ tak i po sto letech připomíná, že soucit je často vzácnější než moralizování – a že někdy stačí jediná noc, aby se zrodil mýtus, který přežije vlastní autora.
Reklama





