„Sex není jen pro něj.“ Zuzana Kacvinská o tom, proč ženy často zapomínají na vlastní potěšení

Certifikovaná sexuální koučka Zuzana Kacvinská, kterou mnoho lidí zná díky projektu Hračky podle Kačky, vnímá sexualitu jako přirozenou součást duševní hygieny – podobně jako spánek, pohyb nebo péči o psychiku. Neznamená to ale, že by musela být důležitá pro každého. „Neplatí to samozřejmě pro všechny – někdo je třeba asexuální a sexuální život nepotřebuje. Ale pokud pro člověka sex důležitý je a on ho potlačuje, tak to většinou dřív nebo později někde vybublá,“ vysvětluje. Dlouhodobé potlačování potřeb podle ní vytváří vnitřní napětí a rozpor, který se zákonitě projeví jinde. Sexualita je přirozená, jen má pro každého jinou podobu.

Přesto kolem sexuality stále panuje velké množství studu. Kacvinská to spojuje s historií, výchovou i kulturními vzorci. „Máme tady pořád něco jako purity culture – kulturu cudnosti. Čím víc je žena ‚nevinná‘, tím vyšší hodnotu jako objekt má,“ popisuje. Připomíná, že po staletí bylo manželství vnímáno jako obchod a žena jako něco, co se předává z otce na manžela. Tyto principy podle ní přetrvávají dodnes a jsou posilovány náboženstvím, školou i společenskými normami, které ženskou sexualitu kontrolují mnohem víc než tu mužskou.

Rozdílný metr je patrný i v běžných situacích. „Když muž řekne, že se udělal, je to historka k pivu. Když to řekne žena, často slyší nálepky jako ‚štětka‘ nebo ‚nymfomanka‘,“ upozorňuje. Zároveň tím podle ní vzniká nebezpečný mýtus, že muži jsou „přirozeně sexuální“ a ženy méně – což se pak používá jako omluva pro tlak nebo dokonce sexuální násilí. Realita je ale podle ní mnohem prozaičtější. „Ženy mnohdy nemají chuť ne proto, že by byly méně sexuální, ale protože ten sex prostě není moc dobrý.“ Pokud žena celý den pečuje o děti, domácnost i práci a večer na ni partner přistoupí stylem „já si přijdu pro své“, je podle ní logické, že chuť mizí.

Častým důsledkem tohoto nastavení je, že ženy při sexu jen čekají, až partner vyvrcholí. „Spousta žen si při sexu jen přeje, aby partner vyvrcholil a ony si mohly jít po svých,“ říká Kacvinská. Důvod je jednoduchý: sex pro ně od začátku nebyl bezpečným prostorem. Mnohé nemají zkušenost s vlastním orgasmem, málo masturbují a vlastně ani nevědí, co jim dělá dobře. Pak je snazší sex „přežít“ nebo orgasmus předstírat než se ozvat. Jenže vystoupit z tohoto kruhu vyžaduje dvě věci – vědět, co chci, a mít odvahu to říct. A to je v kombinaci s necitlivým nebo odmítavým partnerem velmi těžké.

Ženám, které si uvědomí, že vlastně nevědí, co se jim líbí, radí začít u sebe. „Začít u sebe. A úplně klidně u masturbace,“ říká bez obalu. Neznalost vlastního těla považuje za normální důsledek výchovy, ne za selhání. Doporučuje zkoušet různé doteky, rytmus, pomůcky, fantazie nebo erotickou literaturu. „Za mě je základ dobrý lubrikant,“ dodává prakticky. Ve vztahu pak vidí velký potenciál třeba ve vzájemné masturbaci, kdy žena partnerovi přímo ukáže, co jí vyhovuje. „Vzít si jeho ruku do své a vést ji. ‚Takhle, tady, tímhle tempem.‘“

Pokud ale partner opakovaně odmítá naslouchat nebo se učit, nejde už podle ní jen o sex. „To je úplně stejný problém, jako když na vás kašle v jakékoli jiné oblasti,“ říká. Nevolá automaticky po rozchodech, ale zdůrazňuje potřebu upřednostnit i sebe. „Ženy jsou často vychovávané k tomu, že mají být obětavé. Já si myslím, že je v pořádku být občas ‚sobecká‘ – třeba v tom, že si řeknu: Zasloužím si dobrý sex.“

Velkou roli podle ní hraje i nedostatečná znalost ženského těla. „Klitoris je v mnoha anatomických atlasech buď minimálně, nebo vůbec,“ upozorňuje. Přitom jde o orgán určený výhradně pro potěšení. Když pracuje s realistickými modely, často vidí, že lidé – včetně žen samotných – poprvé pochopí základní anatomii. Podle ní to není náhoda. „Medicína je historicky dělaná na mužském těle. Ženské tělo, ženské potěšení i ženská bolest se berou méně vážně.“ A právě to se pak promítá i do toho, jak ženy prožívají – nebo neprožívají – svou sexualitu.

Zdroj: Autorský text, Zuzana Kacvinská