

Zákonodárci chystají zásadní změnu pravidel pro to, jak soudy rozhodují o dětech po rozchodu rodičů. Tvrdí, že přinášejí zlepšení. Je to ale skutečně tak? Novelu podrobně sleduje organizace LIBERI, která se věnuje ochraně práv dětí a rodičů v oblasti daní, důchodů i opatrovnických řízení. Stejně jako spolek Maják pro Tebe upozorňuje na vážná rizika, která novela přináší.
Vedle některých pozitiv, jako je větší důraz na rovnocennou péči obou rodičů nebo možnost nařídit náhradní termíny při maření péče nebo styku s dítětem, obsahuje novela také řadu sporných změn.
Jednou z největších změn je zrušení dosavadních právních forem péče o dítě – tedy společné péče, střídavé péče i péče jednoho rodiče. Tím mizí i jasné určení, který z rodičů o dítě pečuje. Důvodem má být snaha odstranit rozdělení rodičů na „pečujícího“ a „nepečujícího“ – tedy na toho, kdo s dítětem žije, a toho, kdo se s dítětem pouze „stýká“. Oba rodiče by podle zákona měli mít stejné postavení.
V praxi už dnes soudy často nerozlišují mezi typy péče přesně. Stává se, že rodič má na papíře střídavou péči, ale ve skutečnosti s dítětem tráví méně než 15 % času. Naopak jiný rodič má úpravu „styku“, ale je s dítětem skoro polovinu času. Důvodem je, že pojem „styk“ je nejednoznačně vykládaný – mezinárodní úmluvy ho chápou jako osobní kontakt včetně telefonátů nebo výměny informací, zatímco u nás byl sloučen s pojmem „péče“. Ústavní soud tyto pojmy ve svých rozhodnutích nedokázal vymezit, ačkoli občanský zákoník je chápe odlišně. Namísto vysvětlení a upřesnění zákonodárci oba pojmy prostě sjednotili.
Jenže zákonem nelze změnit skutečnost. Někteří rodiče se o děti aktivně starají, jiní se s nimi téměř nestýkají – buď vůbec, nebo jen občas a bez skutečného zapojení do péče, školní přípravy nebo zdravotní péče. Teprve nedávné rozhodnutí Ústavního soudu podpořilo možnost postihnout rodiče, kteří neplní ani dohodnutý styk, například formou pokut.
Zrušení právní formy péče a sloučení všech modelů do jednoho přináší vážné riziko hlavně pro samoživitelky. Pokud bude zákon formálně považovat oba rodiče za stejně pečující, i když se jeden o dítě reálně nestará, bude mít tento rodič nadále všechna práva, ale žádné povinnosti. A co víc – soud už nebude moci určit, že dítě je výhradně v péči jednoho rodiče, i když to bude odpovídat realitě.
To je zvlášť nebezpečné v případech, kdy je druhý rodič nevhodný nebo nebezpečný – například kvůli násilí, závislostem, zanedbávání nebo když ani není fyzicky schopen o dítě pečovat (kvůli vzdálenosti, chybějícím podmínkám, nebo protože jej dítě samo odmítá). Výsledkem je, že právní úprava bude odtržená od společenské reality a stane se tak jen formální fikcí.
Diskutabilní je i úprava výživného. Nově má platit, že pokud se rodiče na péči dohodnou, soud jim už nebude smět výživné stanovit. Může jen schválit jejich dohodu. Tato úprava vychází z představy, že když se rodiče dohodnou na společné péči, zvládnou se dohodnout i na financích. Jenže novela stejný přístup uplatní i na jiné dohody – například když se rodiče „dohodnou“, že dítě bude žít s jedním z nich a druhý se s ním bude jen občas vídat. Pokud se pak na výživném neshodnou, soud už nesmí zasáhnout a výživné určit.
To může mít vážné dopady právě na samoživitelky. Stačí, aby druhý rodič – často otec – u soudu řekl, že se o dítě postarat nemůže, že nebude mít čas na pravidelný kontakt, a že souhlasí s tím, aby o dítě pečovala matka. Novela v takovém případě nedovolí soudu, aby mu stanovil výživné, pokud s tím nesouhlasí. A druhý rodič tím pádem nebude mít žádnou zákonnou povinnost na dítě přispívat.
Výsledkem může být, že rodiče, kteří se o dítě reálně nestarají, budou mít stále stejná práva, ale žádné povinnosti. A rodič, který zůstane s dítětem sám, bude bez výživného, bez právní ochrany a s menší možností domoci se spravedlnosti.