Pokud nezvládáte rozvod vy, nechtějte to po dětech. Jak jim pomoct v náročném období?

Pro děti je klíčové, aby věděly, že i když se jejich rodiče rozejdou, city k nim zůstávají beze změn. Jak dodává Hoffstädter, „je důležité je ubezpečovat, že i když skončil partnerský vztah rodičů, láska k dětem nadále trvá a nekončí“.

Želinská zase upozorňuje na nedostatky v komunikaci rodičů vůči jejich potomkům během tohoto kritického období. „Nazvala jsem to jednoduše: ‚děti nežijí v kině‘. My dospělí máme totiž často pocit, že malí lidé jsou v tom citovém zmatku jen pozorovateli, že vezmou všechno, co jim předložíme v dobrém úmyslu, že některé věci, které se dějí mezi námi – nebo kolem nás, stačí ‚přemalovat‘ – nazvat jinými slovy, zjemnit, říct: ‚tebe se to netýká, netrap se tím‘ nebo ‚to nic není, to je jen mezi dospělými‘. Ale děti potřebují ve vypjatých situacích vědět, co se děje, nejistota a malé lži rodičů je zraňují mnohem víc.“

V knize je popsáno pět příběhů dětí, které odrážejí různé modely rozvodů a rozchodů, žádný příběh ale není doslovně převyprávěn podle skutečnosti. Příběhy byly konstruovány tak, aby pokryly co největší časovou osu – od chvíle, kdy se dítě o rozvodu dozví, až po období, kdy žije například ve střídavé péči. Autorky také chtěly zahrnout různé věkové skupiny dětí (od pěti do 14 let). Spolupracovali také s odborníky z oblasti práva, psychologie a sociální práce. Odbornost na všech úrovních byla klíčová pro kvalitu knihy, stejně jako přístupný a lidský jazyk, jakým je napsaná.

Kniha se zabývá i právními a psychologickými aspekty rozvodu. Jakou roli hraje právní poradenství v tomto procesu a jaké kroky by rodiče měli zvážit při řešení právních záležitostí? „Když jsme bezradní a naše emoce ‘lítají’, často se obracíme na autority, k něčemu uchopitelnému, k pravidlům, která nám pomůže v nejistotě,“ vykládá Želinská. „Proto jsme do knihy zkusili zahrnout jakýsi návod na ‚poskládání‘ rozvodu, podobný návodu na sestavení nábytku – co, kdy a kde je třeba udělat, aby později ‚konstrukce’ držela. To je vlastně úloha právního, ale i sociálního a psychologického poradenství.“

„Děti, které rozvod zvládnou, jsou jeho součástí. Vědí, co se děje, a mají možnost o některých věcech spolurozhodnout – jejich rodiče si jednoduše uvědomili, že musí naslouchat tomu, co jejich děti cítí,“ pokračuje Želinská. „Když si uvědomíme celou tu drobnokresbu každodenního života – to, kde se co bude měnit, kdo bude děti vodit na kroužky, do školy, kdo bude s nimi, když jste na služební cestě nebo na noční, kdo se s nimi učí, které předměty… tehdy to rozdělení dokážeme s dětmi nastavit dobře. A správně. Dá se to aplikovat férově jen tehdy, když náš předchozí život nebyl poznamenán násilím.“

A dál apeluje na rodiče: „Pokud nezvládáte rozvod vy, nechtějte to po svých dětech. Vždy zrcadlí to, jací jste vy. Myslím si, myslíme si, že je důležité mluvit. Upřímně, citlivě. Neomezovat komunikaci na ‚co bylo ve škole?‘ a ‚už jsi to udělal?‘, ale skutečným zájmem. Děti jsou inspirativní, mají svůj obrovský vnitřní svět, stojí za to ho poznat.“