Pravdivé příběhy: Obrala mě vlastní dcera. „Dělám to pro tebe, mami," stálo v SMS

Celý život jsem věřila, že největší jistotou je rodina. Když mi ve třiceti letech utekl manžel a nechal mě s půlroční Klárkou, spálila jsem všechny mosty a řekla si, že pro dceru udělám i nemožné. Vzala jsem dvě směny v pekařství, večer hlídala děti sousedům, víkendy jsem trávila sčítáním účtenek a složenek. Po dvaceti letech dřiny jsem splatila hypotéku na malý domek u Kolína a založila spoření „pro horší časy“. V šedesáti třech jsem měla dojem, že konečně můžu ubrat plyn: dům bez dluhů, pár set tisíc na spořicím účtu, skrovný, ale klidný důchod. Netušila jsem, že horší časy teprve přijdou – a přijdou z místa, odkud bych je nečekala.

Zpočátku jsem si ničeho nevšimla. Výpisy z banky mi přestaly chodit do schránky. Klára tvrdila, že to všechno zařídila online, protože je to ekologičtější a na planetu je přece třeba dbát. Navíc si je prý kdykoli můžu projít v počítači. Ten sice vlastním, ale jsem ráda, že ovládám chytrý telefon a heslo do e-mailu jsem zapomněla. 

Jednoho letního odpoledne, byla to sobota, jsem zkoušela vybrat dva tisíce, chtěla jsem dokoupit zahradní náčiní v místním hobby marketu. Bankomat ale transakci zamítl a žádné peníze mi nevydal. Měla jsem za to, že i moderní technologie může zachvátit vlna nevole a situaci se škodolibě pousmála. Slíbila jsem si, že se vrátím v pondělí, kdy už snad bude porucha odstraněna. Výsledek byl však stejný, dokonce mi v bance potvrdili, že je mašina v plné kondici a žádný technický problém neevidují ani neevidovali. Prý na účtu nemám dostatek finančních prostředků. Ale to jsem si byla stoprocentně jistá, že není pravda. Já přece peníze mám. Dost peněz.  Volala jsem Kláře, hovor ale nepřijala. Místo toho mi poslala zprávu: „Neboj, nastavila jsem denní limit, aby tě někdo nepodvedl.“ Uvěřila jsem. Jenže potom přišel další šok.

Týdny jsem před přáteli předstírala, že jsem „na lázeňském pobytu“. Jedné noci mě probudilo bušení srdce a ostrá bolest v hrudi – sanitka, urgent, diagnóza: panický záchvat. Lékařka se mě zeptala, zda jsem si v posledních týdnech neprošla extrémně stresovou situací. Svůj příběh jsem tehdy poprvé našla odvahu vyslovit nahlas. 

Dostala jsem kontakt na bezplatnou právní poradnu. Advokátka byla drobná žena s pevnými gesty. „Tohle je evidentní zneužití. Zažádáme o zneplatnění.", řekla rázně. V tu chvíli se svět znovu zatočil. Mám se soudit s vlastní dcerou? S mou malou holčičkou, pro kterou bych šla klidně bosa až na samotný konec světa?

Sílu mi dodala má nejlepší přítelkyně. Vyjednávání trvalo rok. Klára se u soudu bránila, že jsem „duševně křehká“ a potřebovala jsem ochranu. Soud si vyžádal znalecký posudek – psycholožka potvrdila, že jsem schopna právních úkonů a podpis byl vynucen manipulací.

Nový začátek

Po třinácti měsících všechno skončilo. Nezískala jsem zpět vše – část peněz Klára utratila, část věcí prodala. Ale vrátila jsem se do svého domu. Nejprve jsem se tam bála spát – stěny mi připomínaly zradu. Postupně jsem je znovu vymalovala, vyměnila závěsy, přinesla květiny. Když jsem poprvé po dvou letech seděla v kuchyni a pila kávu z hrnku po babičce, cítila jsem klid. Kláru jsem neviděla od soudu. Láska nezmizela, ale naučila jsem se, že musí mít hranice.

Dnes na každé listině hledám drobná písmena a všem známým říkám: „Důvěřuj, ale prověřuj – i když jde o tvé dítě.“ Nejsem oběť zlodějky, jsem žena, která přežila pád a zvedla se. A to je z mého příběhu to, co si chci pamatovat.

Zdroj: Čtenářka Jaroslava (zpracováno pro redakční použití)