Pravdivé příběhy: Dvě ženy, dvě děti, jeden podvod. To byl paralelní život mého muže.

Nikdy bych nečekala, že se mi něco takového může stát. Že budu jednou sedět v cizím městě na lavičce, s hlavou v dlaních, srdcem rozbitým na tisíc kousků a jedinou otázkou v hlavě: Jak jsem to celé mohla nevidět?

Po dvou letech jsme se vzali. Bydleli jsme v Praze v pronajatém bytě a plánovali vlastní bydlení. O dětech jsme zatím vážně nemluvili, protože podle Petra na to nebyla ideální doba. Když jsem jednou začala téma otevírat, odbyl mě, že musíme ještě trochu „stavět základy“. A já poslouchala. Věřila jsem mu a v koutku duše se radovala z toho, že je zodpovědný. Milovala jsem ho.

Omyly, které nechcete vidět

Byla jsem typická manželka, která se snažila všechno zvládnout – domácnost, práci, péči o našeho psa. Petr se choval mile, nosil mi květiny, plánoval víkendy mimo město. Nikdy mě nenapadlo, že je něco v nepořádku. Až jednou…

Měla jsem jet s kolegyní do Brna na školení. A protože Petr v Brně pravidelně býval téměř celou polovinu týdne, navrhla jsem, že tam přespím a můžeme se večer sejít. Reagoval zvláštně – nervózně. Řekl, že má důležité jednání a že se asi časově nesladíme. Ale mě to neodradilo. Věděla jsem adresu jeho „pracovního bytu“, i když jsem tam nikdy nebyla a řekla si, že ho překvapím. To, co následovalo, mi převrátilo svět vzhůru nohama.

Nečekané setkání 

Do brněnského bytu jsem se vydala bez rozmyslu, hned po školení. Cestou jsem nic netušícímu Petrovi volala a radovala se z toho, že už je doma. „To bude překvápko“, těšila jsem se. Štěstí bylo, že jsem ve vchodových dveří míjela starší manželský pár, schody to druhého patra jsem vyskákala tak rychle, až mě to samotnou překvapilo. V odrazu okna jsem si letmo upravila rozvrkočený účes a rty přejela novou rtěnkou.

Zazvonila jsem přímo u dveří bytu. Otevřel mi malý chlapec – blonďatý, s modrýma očima. „Jej“, vyklouzlo mi z úst. Musela jsem si splést dveře! Ale kluk hned zavolal: „Táti, je tu nějaká cizí paní!“. Zavřela jsem oči a chystala si omluvu pro neznámého „souseda“, ale když jsem oči otevřela, ztuhla mi krev v žilách. Petr. Ztuhl stejně jako já. Za ním se v letu objevila přitažlivá žena v typicky domácím oblečení. Z jejího výrazu bylo víc než patrné, že vůbec netuší, kdo jsem. „Ehm, Matěji, to je… kolegyně z práce,“ vykoktal.

Život na dvě strany

Martina, tak se jmenovala ta žena, žila s Petrem v Brně přes pět let. Měli spolu syna, Matěje. Petr jí údajně sliboval, že se vezmou, až se „jeho podnikání v Praze získá stoprocentní stabilitu“. Obě jsme byly oběti. Žádná z nás netušila, že muž, kterého považujeme za partnera, lásku našich životů a skvělého otce, žije paralelní život. Dvě domácnosti, dvě sady přátel, dvě verze pravdy. Dělil si čas na minuty, měl dva telefony, dokonce dvě e-mailové adresy. Náš život byl jeho divadlem. 

Když jsem se ho ptala proč, odpověděl, že nikdy nechtěl nikomu ublížit. Že nás miloval obě. A že se bál rozhodnout. Tak raději lhal. Roky.

Pád a uzdravení

Zhroutil se mi svět. Ze dne na den. Vrátila jsem se do Prahy a poprosila kolegyni, aby za mě převzala práci. Nespala jsem, nejedla, jen přemýšlela. Dva týdny jsem nedokázala mluvit s nikým kromě své sestry. Pak jsem se rozhodla jít na terapii. Rozvod proběhl rychle – naštěstí jsme neměli děti ani společný majetek. Ale trauma zůstalo. Připadala jsem si hloupá, zneužitá, jako někdo, kdo se nechal roky vodit za nos. Dlouho mi trvalo, než jsem se znovu nadechla. Začala jsem chodit na tanec, našla si nový byt a poprvé si pořídila kočku. A přestala jsem se stydět. Nebyla jsem ta, kdo lhal. A to je důležité si uvědomit.

Dnes jsem mnohem opatrnější. Ale silnější. A i když jsem dlouho nevěřila, že ještě někdy dokážu někoho milovat, našla jsem si časem partnera, kterému důvěřuji. Je jiný. Stejně jako jsem jiná i já.

Zdroj: Čtenářka Eliška (zpracováno pro redakční použití)