Pravdivé příběhy: Nechtěla jsem být matkou. Po narození Adélky jsem necítila nic

Nikdy jsem netoužila být matkou. Ani jako malá holka jsem si nehrála na maminku, panenky mě nudily a představa, že bych jednou měla dítě, mě spíš děsila než dojímala. A přesto jsem ve třiceti zjistila, že jsem těhotná. Byla to nehoda. Neplánovaná, nečekaná, nemilosrdná. Měla jsem čerstvě novou práci, s partnerem jsme se teprve zabydlovali ve společném bytě, a když mi dvě čárky na testu potvrdily to, co jsem si nechtěla připustit, propadla jsem panice. Nepřepadla mě vlna štěstí, jak se píše v knížkách. Přepadla mě vlna odporu.

Když se Adélka narodila, necítila jsem nic. Žádnou lásku, žádné dojetí, žádnou mateřskou něhu. Jen únavu, strach a pocit, že jsem ztratila samu sebe. Všichni kolem mě se rozplývali nad tím, jak je krásná. Já ji držela v náručí a přemýšlela, kdy to konečně přijde – to napojení, ten zázrak. Nepřišel ani po týdnu. Ani po měsíci. Jen jsem plnila povinnosti: přebalit, nakojit, uspat. Fungovala jsem jako automat. Partner se snažil, ale i on poznal, že se ve mně něco zadrhlo. Začala jsem se nenávidět. Připadala jsem si jako zrůda. Matka, která nemiluje svoje dítě. Když mi to jednou uteklo při rozhovoru s kamarádkou, odpověděla mi jen: „To si nesmíš dovolit říct nahlas.“ Ale já to v sobě dusit nechtěla.

Zlom nastal, když byla Adélce asi osm měsíců. Seděla jsem s ní na dece v obýváku, byla nemocná a měla horečku. Celou noc nespala, já taky ne. A najednou, úplně nečekaně, se ke mně přitulila. Jen tak. Malá, teplá hlavička mi spočinula na rameni a ona se na mě podívala těma obrovskýma očima, jako by věděla všechno. A tehdy jsem pocítila první záblesk něčeho jiného než viny a strachu. Bylo to křehké, sotva postřehnutelné. Ale bylo to tam.

Od té chvíle jsem na tom začala pracovat. Ne na ní – ale na sobě. Na tom, abych se přestala nenávidět za to, co necítím, a začala se otevírat tomu, co bych mohla cítit. Přestala jsem se srovnávat s ostatními matkami. Přestala jsem hledat velká gesta a čekat, až mě zaplaví tsunami lásky. Místo toho jsem se snažila vnímat ty drobnosti: jak se směje, jak voní po koupání, jak si ke mně přinese knížku a chce si číst.

Dnes jsou jí tři roky. A já už vím, že mateřská láska nemusí být okamžitá. Že u někoho je to jako blesk z čistého nebe, ale u jiného pomalý, opatrný růst. U mě to byla cesta – trnitá, dlouhá, plná vin a ticha. Ale našla jsem ji. A našla jsem i sebe. Jsem matka. Ne dokonalá, ne sladce mateřská od prvního okamžiku. Ale skutečná. A Adélka? Ta mi každý den ukazuje, že láska může přijít i tehdy, když na ni člověk nejméně věří.

Zdroj: Čtenářka Alena (redakce její jméno zná, ale přeje si, vzhledem k okolnostem, zůstat v anonymitě)