Seděla jsem u svého starého věšteckého stolu, obklopená vůní bylin a plamínky svíček, když do mé malé místnosti vešla mladá žena. Jmenovala se Zuzka, a její oči byly plné strachu a zmatku. „Paní kartářko,“ zašeptala, „zdědila jsem dům po babičce. Zemřela přímo tam loni v zimě, klidně, ve spánku. Ale teď, když tam žiju, mám pocit, že není pryč. Jako by její duch byl všude kolem mě. Slyším šelesty, cítím její vůni, a v noci se mi zdá, že mi něco šeptá. Nevím, co dělat, je to docela strašidelné. Mám odejít nebo je to jen moje fantazie?“


















