Reklama
Reklama

Pravdivé příběhy: Cena našeho přátelství byla osm tisíc korun plus jedno tajemství

Veronika pracuje jako prodavačka v obchodě s oblečením, Jana je její nejlepší kamarádka už skoro třicet let. Když Veronika zjistí, že jí někdo během směny ukradl zboží a šéf po ní chce uhradit manko, jde se jako vždy vypovídat právě za Janou. Jenže ta má doma tajemství, které všechno změní.

Prodavačka v butiku
Prodavačka v butikuFoto: Shutterstock
Prodavačka v butiku
Prodavačka v butikuFoto: Shutterstock
Jana Harmáčková
Jana Harmáčková

Vždycky jsme si říkaly, že spolu zestárneme jako dvě důchodkyně na lavičce. Já jsem prodavačkou v obchodě s oblečením v centru města a moje nejlepší kamarádka Jana dělá účetní. Známe se skoro třicet let. Společná střední, první cigareta, první rozchody, první radosti z dospělosti. A teď jsme tady. Dvě čtyřicátnice s realitou, která už není tak růžová.

Reklama

Večer, když jsem kontrolovala stavy zboží na skladě, to začalo dávat celé smysl. Chybělo několik kusů různého oblečení a dva parfémy. A šéf? Nezájem o vysvětlení. „Máš to na směně, tvoje zodpovědnost.“ Mluvili jsme o škodě za víc než osm tisíc. Osm tisíc, které prostě nemám. Když jsem přišla domů, rozbrečela jsem vzteky i bezmocí.

Reklama

Po desítkách minut zoufalství jsem si vzala svůj oblíbený hrnek a vyrazila na čaj k Janě. Jako vždycky, když je mi zle. Dokáže zachovat chladnou hlavu a téměř vždy najde nějaké rozumné řešení. Seděly jsme u ní v kuchyni, pila jsem její zázvorový čaj a snažila se v klidu vysvětlit, co se stalo. Jana poslouchala, kývala hlavou, sem tam mě přerušila otázkou. A pak se stalo něco, co bych si nevymyslela ani v těch nejdivočejších snech.

Přerušil nás výkřik z chodby: „Mami?“ Byla to Klára, Janina dcera. Posadila se s námi ke stolu a já pokračovalo v líčení vzniklé situace, když v tom Klára z ničeho nic zbledla, popadla batoh, omluvila se, že jí není dobře a vyběhla k sobě do pokoje. Bylo to zvláštní, ale říkala jsem si, že asi snědla něco špatného a odpočinek jí prospěje.

Stála jsem tam neschopná pohybu. Věděla jsem, že bych měla odejít, dělat, že jsem nic neslyšela, ale ty věty se mi vypalovaly do paměti jako žhavé železo. Vrátila jsem se do kuchyně. O chvíli později přišla Jana. Sedla si naproti mně a s klidným výrazem mi oznámila: „Ty věci z obchodu ukradla Klára s partou dalších holek. Bylo to poprvé a je jí to děsně líto. Ale Veru, prosím tě… nemůžeme to řešit oficiálně. Vyloučili by ji ze školy. A znáš to… bude cejch, bude problém. Já ti to uhradím. Ale nikomu nic neřekneme.“

Dívala jsem se na ni – a věděla, že lže. Ne o tom, že zaplatí. Ale o tom, že je to poprvé. A že jí jde jen o dceru. Jani, cože?“ vydechla jsem. Cítila jsem, jak se ve mně všechno láme. To, co jsem slyšela nahoře, mi znemožnilo dělat, že je to jen chyba, která se stala. Ale Jana mi podávala ruku, která kdysi tolikrát držela tu moji. „Veru, prosím. Je to mladá holka. Udělala chybu. Ale to přece neznamená, že jí musíš zničit život.“

Seděly jsme mlčky. A já věděla, že mlčení bude tou největší cenou. Nakonec jsem kývla. Ne proto, že bych chtěla. Ale protože jsem nechtěla ztratit všechno najednou. Peněz jsem se dočkala. Ale Jana už nevolá tolik jako dřív. A když už se potkáme, není to ono. Něco mezi námi navždy zůstalo nevyslovené. Těžké. Tiché. A Klára? Snad si to zapamatovala. Já rozhodně ano. Od té doby dávám pozor. V práci. I v přátelství. Protože někdy vás nezradí nepřítel, ale ten, komu jste věřili nejvíc.

Zdroj: Čtenářka Veronika (zpracováno pro redakční použití)

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama