Ten den v obchodě byl jako každý jiný. Lidi chodili, zkoušeli, ptali se, někdo si koupil triko, někdo si jen zchladil klimatizací čelo. Jen tahle skupinka mladých holek byla trochu jiná. Smály se příliš hlasitě, motaly se mi mezi regály, dělaly selfie, chichotaly se a pitvořily. Vlastně jsem byla docela ráda, když pubertální smečka zmizela tak rychle, jako se sem přimotala. Byly doslova jako vítr — hlučné, rozverné, trochu otravné, ale než jsem stihla cokoliv říct nebo udělat, byly pryč. Nechaly za sebou jen jemný pach parfému, rozházená ramínka a zvláštní pocit, že něco nehrálo. V té chvíli jsem to neřešila. Měla jsem jinou práci, další zákazníky. Až později mi došlo, že právě tahle tichá rychlost byla podezřelá. Ale to už bylo pozdě.
Nemohla uběhnout víc jak hodina, když Jana vstala a omluvila se, že Kláru skočí rychle zkontrolovat. Já jsem si mezitím odskočila na toaletu. Cestou zpět jsem zaslechla tlumené hlasy z pootevřených dveří dívčího pokoje. Nechtěla jsem špehovat, ale ten rozhovor mě přimrazil na místě.
„Mami… musím ti něco říct,“ ozval se nejistý Klářin hlas. „Ten obchod… byla jsem tam dneska s holkama. Vzaly jsme pár věcí. Jen tak, že to pak třeba vrátíme, víš? Ale… vzaly jsme je. A je mi to líto.“ Zatajila jsem dech.
„Co prosím?“ Jana zněla šokovaně.
„Nevěděla jsem, že tam pracuje teta Verča… fakt ne,“ pokračovala Klára roztřeseně. „Nechci, aby kvůli mně měla průšvih.“
Chvilku bylo ticho.
„Kláro, nikomu nic neřekneme. Nikomu. Já to s Veronikou vyřeším. Ale tohle se už nikdy nesmí opakovat. Slyšíš mě?“, řekla Jana tichým, ale rozhodným hlasem.
„Slyším. Díky, mami…“ zašeptala Klára.
