Pravdivé příběhy: Odjela zachránit vztah, ale vášeň našla u jiného. „Z dovolené jsem si přivezla víc než opálení,“ říká Sandra

Na začátku jsem věřila, že tahle cesta všechno spraví. Dovolená v Andalusii měla být lékem pro náš vztah, který se vlivem pracovních povinností a mlčení rozkládal. „Potřebujeme jen změnit prostředí,“ přesvědčovala jsem sebe i Petra, když jsme seděli v letadle. On však ani nevzhlédl od telefonu. Byl ponořený do mailů, do světa, ve kterém už pro mě nebylo místo. Cítila jsem, jak se mezi námi rozprostírá prázdnota, která se dala nahmatat.

Další dny jsem si všímala, že tam vždycky je – ať už na molu u pláže, nebo u bazénu. Naše rozhovory byly stále delší. „Máš nádherný úsměv,“ řekl mi jednou s naprostou samozřejmostí. Snažila jsem se bránit: „Tohle neříkej. Mám přítele.“ Ale v duchu jsem si přála, aby nepřestával. V jeho přítomnosti jsem se znovu cítila lehká, svobodná, plná života.

Večer, kdy Petr odešel spát dřív, jsem dlouho seděla na balkoně a dívala se do tmy. Něco mě táhlo dolů. A tam stál on, jako by věděl. „Čekal jsem tě,“ zašeptal, když jsem k němu přišla. A já se nechala pohltit okamžikem. Jeho polibky byly vášnivé, zoufale živé, a já zapomněla na všechna pravidla. Ta noc se stala začátkem románku, který se opakoval. Ukradené chvíle, šeptaná slova, doteky, které mi připomínaly, kdo vlastně jsem. „Neodjížděj,“ prosil mě poslední den u bazénu. „Miluju tě.“ Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, že se mi vybuchne v hrudi. Ale věděla jsem, že realita je jiná. „Musím,“ odpověděla jsem a odvrátila pohled. On zůstal stát, já odcházela se slzami v očích.

Žádoucí pocit úlevy nahradil zmatek

Po návratu jsem Petrovi oznámila: „Potřebujeme pauzu. Necítím se šťastná.“ Jen tiše přikývl. Čekala jsem úlevu, ale místo ní přišel zmatek. A pak ten test. Dva proužky. Pozitivní. Seděla jsem na posteli, ruce se mi třásly. „To není možné,“ šeptala jsem. Ale bylo. Zavolala jsem Petrovi do práce, aby přišel dřív domů. Když jsem mu oznámila, že čekáme dítě, rozsvítil se v jeho očích plamen, který jsem u něj dlouho neviděla. Objímal mě a opakoval: „To je ta nejlepší zpráva v mém životě.“ A já věděla, že mu nikdy nemůžu říct pravdu.

Když se narodil Matěj, poprvé po dlouhé době jsem plakala štěstím. Měl drobný nos, tmavé oči a plavé vlásky – přesně jako já. Petr ho hrdě držel v náručí a šeptal mu: „Synku, jsem tu pro tebe.“ A já věděla, že od této chvíle se jeho život i ten můj navždy změnil. Jenže s každým jeho úsměvem si vzpomínám i na Tomáše. „Možná je to opravdu Petrovo dítě,“ utěšuji se někdy, když si Matěj přiloží pěstičku k obličeji stejně, jako to dělal Petr. Ale v hloubi duše cítím, že pravdu nikdy nebudu mít jistou. Rozhodla jsem se ji uzamknout hluboko v sobě. Pro Petra, pro Matěje, pro rodinu. Ale někdy, když v noci sedím u dětské postýlky a dívám se na svého syna, přemýšlím, jestli jednoho dne nebude chtít znát, odkud opravdu pochází. A tehdy se ptám sama sebe: mám právo stavět život na lži, která může kdykoliv rozmetat všechno, co jsme vybudovali?

Rozhodla jsem se ji uzamknout hluboko v sobě. Pro Petra, pro Matěje, pro rodinu. Ale někdy, když v noci sedím u dětské postýlky a dívám se na svého syna, přemýšlím, jestli jednoho dne nebude chtít znát, odkud opravdu pochází. A tehdy se ptám sama sebe: mám právo stavět život na lži, která může kdykoliv rozmetat všechno, co jsme vybudovali?

Zdroj: Čtenářka Sandra