Pravdivé příběhy: „Když se mi smějí, pálí mě břicho“, omlouvala dcera napadení spolužáka

Telefon zazvonil krátce po osmé. „Dobrý den, tady třídní učitel Nely, Daniel Hron. Můžete dnes odpoledne přijít do školy? Došlo k incidentu…“ Slovo „incident“ se mi zaseklo mezi žebry. Chvíli jsem hleděla do okna na zamlžené ráno a snažila se pochopit, co přesně říká. „Nela uhodila spolužáka,“ zaznělo nakonec mírněji. Souhlasila jsem, zapsala si čas a až po položení telefonu ke mně dolétl ozvěnou ten hlas, jméno a paměť, která se zvedla jako vítr nad starou fotografií. Daniel Hron. Kdysi dávno, před víc než dvaceti lety, mi napsal na zadní stranu lístku z kina: „Někdy je potřeba promluvit si nahlas, abychom slyšeli sami sebe.“ Ten lístek jsem tenkrát ztratila. Nebo se mi to aspoň zdálo.

Posadili jsme se ke stolu, který pamatuje tolik vysvětlení a zbytečných omluv. „Než přijde maminka druhého dítěte,“ řekl, „můžeme si říct, co víme. Nela uhodila Marka. Bylo to o přestávce, svědků je dost, ale…“ podíval se na mě a zpomalil, „…než to celé zarámujeme jako přestupek, potřebuju rozumět tomu ‚proč‘. Výchova není jen o trestu.“ Přikývla jsem. Sáhl do šanonu a vytáhl papírek. Na linkovaném papíru stálo dětským písmem: „Když se mi smějí, že táta není s náma, pálí mě břicho. Neumím to vypnout.“ 

Zhluboka jsem se nadechla. „Už je to rok,“ řekla jsem. „Nikdy to nebylo jednoduché, ale od léta je to… citlivější.“ Nebyla jsem si jistá, jestli mluvím o Nele nebo o sobě.

Ozvalo se zaklepání. Dveře se otevřely prudčeji, než by bylo nutné. „Promiňte, zdržela jsem se,“ vešla žena v kostkovaném kabátu a až když ho sundala, uviděla jsem obrysy, které se nezmění ani po letech – gesto, jak si odhrnuje vlasy za ucho, ten drobný úsměv, který ji předbíhá do místnosti. „Eli,“ řekla. Znělo to jako návrat. „Terezo,“ vydechla jsem já. Byly jsme kamarádky, které spolu nemluvily pět let. Jedna tvrdohlavost narazila na druhou, mezi nás padala slova jako těžké knihy a my si k nim už nikdy nesedly, abychom je zvedly. „Marek je můj,“ řekla tiše Tereza a podívala se na učitele. „Omlouvám se za zpoždění.“

„Jsem rád, že jste tady obě,“ řekl Daniel. „Než začneme, navrhuju, že si dáme dohromady, co se stalo, a domluvíme se, co se stane dál. Nejde o to, koho potrestat, ale co opravit.“ Podíval se na mě krátce tak, jako by hledal ten starý lístek. Uhnula jsem očima k oknu, kde se na skle zachytil list. „Můžu začít?“ zeptala se Tereza. „Markovi…“ polkla, „…Markovi chybí tátova trpělivost. Když se mu něco nedaří, dělá si legraci z druhých. Nedá si říct. Vím o tom. Pracuju na tom, ale… “ Bylo mi to jasné. „Nele,“ řekl Daniel, „se zase dotýká to, když se někdo ptá po jejím tátovi. Potřebuje vyrůst v prostoru, kde se to dá říct nahlas a kde to není slabost.“ Chvíli bylo ticho, které nebylo prázdné. Pak navrhl: „Přivedu děti. Nebudeme otevírat všechno, jen to, co patří do téhle situace. Zkusíme, aby si řekly, co potřebují, a co navrhnou jako nápravu.“ Když vyšli, Nela měla sklopené oči, Marek ruce v kapsách. Posadili se.

„Neli,“ řekl Daniel jemně, „můžeš Markovi říct, co se ti stalo v břiše, než jsi natáhla ruku?“ Nela přikývla. „Říkal, že…“ hlas se jí zachvěl, „…že mě táta nechtěl. A že si ho vymýšlím. Že kdo by s tebou…“ zarazila se a pohlédla na mě omluvně. „Pak mi pálilo břicho a ruce byly rychlejší než hlava.“

Marek sevřel rty. „Já…“ řekl a rozhlédl se, „já jsem to říkal, protože sis ze mě dělala srandu, že neumím namalovat ruku. A všichni se smáli. A já nechtěl bejt marnej. Tak jsem…“ Uhnul pohledem. „To nebylo fér,“ řekl tiše. „Promiň.“ Nela taky sklonila hlavu. „Taky promiň,“ zašeptala. Pak zadržela dech a dodala: „Nechci, aby sis myslel, že jsem zlá. Jsem jen… rychlá.“

„Rychlá je dobré slovo,“ řekl Daniel. „Zkusíme být příště rychlí v tom říct ‚stůj‘ a pomalí v rukou, co?“ Oba přikývli. Dohodli jsme se: Nela vypomůže Markovi s kresbou na výtvarce, Marek jí příště vynese společné pomůcky – jako gesto, že „nosí“ kus zodpovědnosti. A především spolu přijdou za učitelem dřív, než to vybuchne. „Věci se dají učit,“ shrnul Daniel. „I to, jak brzdit.“

Tereza si povzdechla. „Nemusíme dneska spravit všechno,“ řekla a dívala se na své ruce. „Ale můžeme aspoň začít. V sobotu peču štrúdl. Přijdeš?“ Zasmála jsem se polohlasem. „Pečeš pořád ten se spoustou citrónové kůry?“ „Jiný neumím,“ odvětila a na moment jsme byly zase holky na zahradě, co si cucají prsty, protože jablka pálí. Daniel se postavil. „Když jsme u těch návratů…“ vytáhl ze zásuvky malou obálku a položil ji přede mě. „Našli to minulý měsíc při rekonstrukci staré promítačky v kině U Vesmíru. Obálka byla zastrkaná ve stroji. Mně se tam to jméno zarylo,“ pousmál se. Na obálce bylo mým rukopisem: „Pro D.“ Uvnitř zmačkaný lístek z kina a na zadní straně stejná věta, kterou si kdysi napsal on mně. „Někdy je potřeba promluvit si nahlas, abychom slyšeli sami sebe.“ Chvíli jsem ho držela mezi palcem a ukazováčkem, jako by se mohl zlomit. „To je neuvěřitelný,“ řekla Tereza. „Svět je menší, než vypadá,“ odpověděl Daniel.

Rozloučili jsme se na chodbě. „Děkuju,“ řekla jsem. „Za dnešek. Za to, že… to držíš pohromadě.“ Pokrčil rameny. „Učím se to každý den znovu. A když to nejde, připomenu si ty lístky. Příběhy se někdy vrátí, aby se mohly opravit.“ Podíval se mi do očí tak napřímo, že se mi rozvázal jazyk. „Dáš si někdy v tom kině zase film?“ zeptala jsem se. „Rád,“ odpověděl.

Zdroj: Čtenářka Eliška