„Ten odchod si nepamatuju, ale vím, že se něco dělo,“ řekl Blesku Jan, který byl příliš malý na to, aby pochopil, co se děje. To mu došlo až o několik let později. „Já jsem si to začal uvědomovat později, od 10 let jsem to zaregistroval, že vlastně je nějaká smrt. Já jenom věděl, že tam není jako táta. Myslím si, že dítě se naučí s tím žít, brát tu realitu.“ Přesto si však vybavuje okamžiky, kdy už byl Vladimír plně závislý na lékařské podpoře. „Pamatuju si, když jsme chodili kolem těch jeho hadiček, jak tam kapaly ty kapačky a jak on tam leží. A když jsem k němu přišel, tak jsem si k němu sednul, pamatuju si i měkkost toho gauče, a on řekl třeba ‚au‘. Pamatuju si, jak vtipkoval…“
