„Lékařka z ordinace měla slzy na krajíčku a tiše řekla: „Včera se u mě po dlouhé době zastavil. Nepotřeboval léky ani neschopenku. Jen mi přinesl kytku, s úsměvem poděkoval za péči a zase odešel.“ Jak kdyby něco tušil. Možná to byla jen obyčejná laskavost. Zdánlivá maličkost, ale nakonec vlastně něco, co v pár lidech zanechá hezkou vzpomínku. Teď možná díky Vám ve víc, než by pán býval tušil… Dělejme lidem kolem sebe hezké vzpomínky jen tak, pro radost…,“ apeloval Dvořák na závěr na své sledující, aby nepromarnili ani okamžik z doby, která je jim na tomto světě vyměřena.