„Já vždycky přijdu do ordinace celá vysmátá a oni mi říkají: ‚Paní Konvičková, to jako fakt není sranda. A já na to: ‚A co teda, mám se hroutit, mám si tady trhat vlasy, kousat si nehty?‘ Nebudu se z toho hroutit. Pro mě je směrodatné, že je mi dobře, a víc mě nezajímá. A jestli to bude trvat deset let, nebo rok, to je mi úplně jedno,“ říká rázně. Jedním dechem ale připouští, že stále stojí nohama na zemi. „Samozřejmě že s tím počítám. Počítají s tím všichni,“ říká. A v případě, že by svůj boj prohrála, má jedno velmi jasné přání. „Kdyby něco, tak nic. Doufám, že mě dobře oblečete do rakve a že budu mít hezké šaty, protože pokud ne, tak budu muset vstát a převlíknout se,“ dodává se smíchem.
