Z deníku kartářky: Ztracený kocour, zoufalá babička a tři tarotové karty

Sedím v bytě u své klientky, starší dámy jménem Jarmila, voní to tam po levanduli a čerstvě vypraných záclonách. Přede mnou sedí osmdesátiletá babička s šedým drdolem a očima plnýma naděje. Přišla jsem za ní, protože její kocour Mikeš, „ten nejlepší chlupáč na světě“, před třemi dny utekl a ona je zoufalá.

Další karta – Blázen. To už je lepší, ale pořád chaos. „Vidím, že Mikeš je dobrodruh! Pravděpodobně se toulá a objevuje svět!“ Jarmila se zamračí: „To není dobrodruh. Je to líný kocour, co celý den spí na topení!“ Poslední karta – Měsíc. Mlha, tajemství, iluze. V tu chvíli mi dojde, že tohle vykládání bude těžší, než jsem čekala. „Ehm, Mikeš je… schovaný v mlze osudu. Možná je blízko, ale musíme ho vylákat!“ Jarmila se nakloní a šeptá: „Myslíte třeba sáčkem s granulemi?“

Najednou se ozve šramot u okna. Otočíme se – a tam je Mikeš! Špinavý jako uhlíř, sedí na parapetu a mňouká, jako by chtěl říct: „Co je, babi, kde je moje žrádlo?“ Jarmila vyskočí, málem převrhne stůl, a začne brečet radostí. „Ty karty fungujou!“ křičí a objímá mě tak, že mi málem vyrazí dech. Když odcházím a ona drží Mikeše v náruči, mrkne na mě a povídá: „Příště přijďte, až ztratím brýle!“ A já si říkám, že Tarot možná nenajde všechno, ale kočky mají evidentně dar vracet se, když se o nich mluví.