Z deníku kartářky: Plánovala Londýn. Osud ji ale pro lásku poslal tisíce kilometrů od domova

Sedím u svého starého věšteckého stolu, na kterém se rozprostírá vybledlý fialový ubrus, posetý drobnými stříbrnými hvězdami. Přede mnou leží mé karty, mé staré přítelkyně, které nikdy nelžou, jen někdy mlčí, když není čas prozradit vše. Dnes ke mně přichází mladá dívka, Eliška, jejíž oči jsou plné nejistoty, ale i touhy po dobrodružství. Je jí něco přes dvacet, čerstvě po maturitě, a stojí na křižovatce života.

„Eliško,“ řeknu a pohlédnu na ni, „karty říkají, ať nepospícháte. Neodjíždějte hned. Příští rok se vám otevře příležitost, která bude mnohem větší, než si teď dokážete představit. Čeká vás úspěch, radost, a ano, i láska.“ Vidím, jak se její oči rozšíří překvapením. „Ale je tu ještě něco,“ pokračuju. „Měla byste se zaměřit na jazyk, který jste už dříve studovala. Možná si myslíte, že pojedete do Anglie, ale karty ukazují jinou zemi, bude poměrně daleko. Zem, kam vás osud zavede, bude překvapením.“ Eliška nakrčí čelo. „Jiná země? Ale já jsem chtěla do Londýna… A jazyk? Učila jsem se kdysi dávno španělštinu, ale už jsem ji dlouho nepoužívala.“ Usměju se. „Vraťte se k ní. Bude klíčem k novým dveřím.“ Když odchází, vidím, jak je zamyšlená, ale v jejím pohledu je jiskra naděje. Karty nikdy nelžou, a já cítím, že se ještě ozve.

O několik měsíců později, těsně před Vánoci, mi přijde zpráva. Eliška píše, že se stalo něco neuvěřitelného. Na jaře se rozhodla obnovit si španělštinu a přihlásila se na kurz v místní knihovně. Tam jednoho dne náhodou narazila na mladíka jménem Mateo, který se na nějaký čas do města přistěhoval z Argentiny. „Bylo to jako z filmu,“ píše. „Pomohla jsem mu zorientovat se v knihovně, začali jsme si povídat, a pak jsme se už nemohli přestat smát. On je… prostě úžasný.“

Mateovi rodiče vlastní vinici v argentinské Mendoze, obklopenou majestátními Andami, kde se pěstují ty nejlepší hrozny na víno Malbec. Když ji Mateo pozval, aby přijela na léto na jejich rodinnou farmu, neváhala. „Nikdy jsem si nemyslela, že skončím v Argentině,“ píše nadšeně. „Pomáhám na vinici, učím se o víně, tančím tango pod hvězdami a poprvé v životě se cítím, jako bych přesně tam, kde mám být. A Mateo… myslím, že je to ta láska, o které jste mluvila.“ Čtu její slova a usmívám se. Karty věděly. Vždycky vědí. Představuju si Elišku, jak stojí mezi vinicemi, s větrem ve vlasech a sluncem na tváři, šťastná a plná života. A v koutku duše cítím, že její příběh teprve začíná.