Z deníku kartářky: Jak mi tři tarotové karty pomohly najít tátovy ztracené klíče

Je takový běžný líný letní podvečer před bouřkou, na stole přede mnou leží můj věrný balíček tarotových karet, pečlivě zabalený v hedvábném šátku, který mi kdysi dala babička. Poslední sluneční paprsky prosvítají skrz závěsy a vrhají na stůl jemné stíny, jako by mi chtěly něco našeptat. Právě si jdu dělat čaj, když mi na telefonu zabliká zpráva od mámy. 

První je Slunce – karta radosti, jasu a úspěchu, která slibuje, že vše se vyřeší s lehkostí. Druhá je Kolo štěstí – připomínka, že vše se může rychle změnit k lepšímu. A třetí je Tři poháry – karta radosti, oslav a shledání. Kombinace je jasná a povzbuzující. Klíče nejsou ztracené navždy, jsou blízko, jen čekají na správný okamžik, aby se objevily.

„Mami,“ píšu zpátky, „naděje je velká! Karty říkají, že klíče jsou blízko, někde, kde byste je nečekali. Najdete je, až je přestanete hledat. Prostě to nechte plynout.“ Představuju si, jak máma teď sedí u kuchyňského stolu, kroutí hlavou a pravděpodobně si myslí, že moje „tarotové žvásty“ jsou sice milé, ale k ničemu. Ale já vím, že energie Slunce je vždy jasná- vše se vyřeší. Asi za dvacet minut přijde odpověď: „Lindi, hledali jsme úplně všude! V botníku, pod gaučem, v šuplíku s ponožkami, dokonce i v lednici jsme koukali, protože táta tam jednou nechal telefon! Nic. Myslím, že jsou ty tam a už je nenajdeme. Ach jo, asi budeme muset měnit zámky.“

Cítím její frustraci přes obrazovku. Představuju si, jak s tátou převrací dům vzhůru nohama, házejí polštáře a nadávají na to, jak je možné, že něco tak důležitého může jen tak zmizet. Zavřu oči a znovu se dotknu karet. Energie je pořád stejná – klidná, jistá. „Mami, uklidni se,“ píšu. „Karty jsou jasné. Klíče nejsou daleko. Možná jsou v něčem, co táta použil nedávno, ale teď na to nemyslí. Nechte to být, přestaňte hledat. Ono to přijde samo.“ Přidám smajlíka se sluníčkem, abych to trochu odlehčila. Pak si dopiju svůj bylinkový čaj s meduňkou a cítím, že vesmír má všechno pod kontrolou.

Asi za hodinu mi telefon znovu pípne. „Ty jsi hvězda! Skláním před tebou klobouček!“ píše máma a já se musím nahlas zasmát. „Přesně jak jsi říkala – našly se, když jsme je nehledali! Byly v tátových kraťasech, v kapse. Šel si je oblíknout, protože chtěl jít ven na zahradu, a najednou je vytáhl. Málem jsme slavili jako na Silvestra, že nemusíme měnit zámky! Jsi zlatíčko!“ Sedím nad hrnkem dopitého čaje a spokojeně se usmívám. Představuju si tátu, jak triumfálně mává klíči, a mámu, jak se směje a zároveň ho peskuje, že si to zase nechal na poslední chvíli. Slunce opravdu nikdy nezklame. „Říkala jsem to,“ odpovím mámě a přidám dalšího smajlíka se sluníčkem. Pak si naliju další šálek čaje, položím ruce na karty a poděkuju vesmíru za to, že vždycky najde cestu, jak věci srovnat. Ať už jde o klíče, nebo cokoli jiného.