Pravdivé příběhy: „Zaplatím já,“ říkaly všechny jeho ženy. Myslela jsem, že je lakomec, říká Bára

Jmenuji se Bára a dělám servírku v malé restauraci u parku. Máme tu jedno pravidlo, které nevisí na zdi: stůl u okna patří každou středu panu „Vždycky s jinou“. Jmenuje se David a je u nás VIP hostem. Z nepochopitelného důvodu máme od šéfe nařízeno aplikovat na jeho konzumaci 50% slevu. Poprvé přišel s brunetou v kostýmku, podruhé s dívkou v teniskách, další týden s elegantní blondýnou. Každý večer ale končil v duchu opakujícího se rituálu: „Prosím účet… zaplatím já,“ řekne pokaždé žena, která sedí naproti Davidovi. Po třetí večeři mě to začalo štvát. „Casanova lakomec,“ problesklo mi hlavou. A tenhle podnik ho v tom ještě podporuje. 

Druhý den se prakticky hned po začátku otevírací doby otevřely dveře restaurace. David tentokrát přišel sám a beze slova na bar položil vizitku. Stálo na ní: David Konečný, Poradce pro ženy po finančním zneužívání. „Můžu vám to vysvětlit?“ zeptal se. Přikývla jsem.

„Tyhle večeře jsou cvičení. Pro ženy, které roky nesměly rozhodovat ani o rohlíku. Doma platil někdo jiný — a používal peníze jako pouta. Tady si zkouší říct: Platím já. Zkouší to poprvé nahlas a třesou se jim u toho ruce. Kdybych sáhl po peněžence, vrátím je zpátky do starého scénáře,“ vysvětluje David. „Takže… neparazitujete?“ vyhrkla jsem. „Ne,“ řekl klidně. „Ony platí svůj večer. Ten můj u stolu neřeším — to probíhá u šéfa měsíčním vyúčtování. Proto ta sleva." Přistrčil ke mně tenkou obálku. „A tady je dýško pro vás za včerejšek.“

Ještě jsem o tom všem přemítala, když se dveře rozletěly a vešla další klientka. Stála jsem zády ke vchodu a leštila sklenice, ale i přesto jsem ztuhla. Byla to moje sestra Jana. Nevšimla si mě, jen nejistě kývla na Davida a usedla ke stolu oknu. Poznala jsem ten pohled — směs studu a odhodlání. Tentokrát jsem ale byla schopná dát prostor a požádala jsem kolegu a sama zůstala za barem. 

Když si řekla o účet, hlas se jí trochu zlomil. „Zaplatím já,“ řekla. Ruka se jí opravdu třásla. David se jen tiše usmál a podíval se stranou, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě. 

Dohnala jsem jí až na chodníku před restaurací. Nechápavě na mě zírala, ale já hned spustila: „Jani… proč jsi nic neřekla?“ Pokrčila rameny. „Protože jsem se bála, že se mi budeš smát. Že je to trapný. A přitom to byla první chvíle po dlouhé době, kdy jsem měla pocit, že držím něco ve svých rukou.“ Tiše jsme se objaly. Neměla jsem ponětí, čím si prochází a jak moc složitá situace u Jany doma je. Netušil to nikdo.

Vrátila jsem se dovnitř a omluvila se Davidovi. „Měla jsem předsudky.“ „To míváme všichni,“ řekl. „Jen prosím — ať je u tohoto stolu klid. Ne kvůli mně.“ Od té doby, kdykoliv slyším u okna: „Zaplatím já,“ nevidím lakotu ani hru. Vidím návrat k vlastnímu hlasu. A vždycky přinesu účet o chlup pomaleji, aby byl na ten krok čas.

Zdroj: Čtenářka Bára