Pravdivé příběhy: Hrdinství osudové noci, které skončilo tragédií

Jmenuju se Marek a ten den mi bylo čtyřiadvacet. Venku mrholilo, listopadová tma už obalila město a v úzké jednosměrce za nádražím se světla aut odrážela od mokrých fasád. Stál jsem na křižovatce v malé koloně, rádio šeptalo zprávy a já se díval do zpětného zrcátka na vlastní unavené oči po dlouhé směně. Vtom se přede mnou z vedlejší ulice vynořila stříbrná ojetina, ukousla si příliš ostrý oblouk a přední roh jí zaskřípal o zadní dveře u zaparkované modré dodávky. Ten zvuk – tenčí než plech, tlustší než papír – znám od dětství. Můj táta si s podobným zvukem přinesl domů první velké starosti.

„Jo jasně,“ vyprskl jsem. „Kraj máte támhle. Zůstanete tady, než se to sepíše.“ Cítil jsem v sobě povýšené „já to vím líp“ a bylo mi to v tu chvíli příjemné. Nikdo mě roky neposlouchal, tady konečně někdo musel. Auto poskočilo o půl metru. Chlapík se snažil kormidlovat mezi obrubníkem a dodávku. Natáhl jsem ruku a plácl dlaní do kapoty. „Říkám stůj!“ Teprve teď se ve mně pohnul strach: co když na mě najede? V dalším okně se rozsvítilo světlo a ženský hlas vyštěkl něco, čemu jsem nerozuměl. Vrátnice světa na mě chvíli cenila zuby.

Řidič otevřel dveře a vysoukal se ven. Byl menší, než se z místa řidiče zdál, kabát měl rozepnutý a pod ním košili napnutou přes břicho. „Volal jsem na sto padesát osm,“ řekl a zvedl ruce, jak to dělají lidi, co chtějí uklidnit psa. „Jen to chci srovnat, ať nezablokuju ulici.“ „Jasně, dědo,“ ucedil jsem. „Když se vám třesou ruce, nejezděte.“ Slovo „dědo“ vzduch zahušťovalo rychleji než déšť. Z blízkého vchodu vyběhl kluk v mikině a vedle něj pán s nákupní taškou. „Nechte toho, vždyť říká, že volal,“ ozval se pán.

Chlapík ke mně udělal krok. „Synku,“ řekl tou zvláštní směsí zdvořilosti a únavy, „nech mě popojet na šířku dveří, ať tě nepřejedu. Policie je na cestě.“ „Synku,“ vysmívalo se mi to v hlavě. Vrátky pohrdání jsem zatlačil do krajnosti. „Nikam. Stůj a počkej,“ řekl jsem a postavil se ještě blíž. Někdo na chodníku zasyčel: „Hele, uklidni se.“ A přesně to jsem neudělal. Chlapík mě vzal za předloktí, jen tak, aby mě odsunul z cesty, ale jeho dotek byl pro můj vztek sirka. Vyrval jsem se a dal mu facku. Dutý zvuk, rychlý pohyb, jeho hlava se stočila stranou. On se nadechl, jako by polykal jehly. Druhou rukou si sáhl na hruď, krok mu selhal a kolena se mu podlomila.

„Volám záchranku!“ zakřičel kluk v mikině a zmizel s telefonem. Já jsem klečel, ruka se mi třásla a jazyk se mi slepil. Pán s taškou už byl u nás. „Uvolněte mu límec,“ řekl mi, jako bych byl žák u písemky. Poslechl jsem. „Dýchejte, pane,“ mluvil na něj plynule a klidně. Modrá světla rozřezala ulici, uniformy se o nás přehrnuly, ruce přesně věděly, co dělají. Jedna maska, dvě injekce, rytmus na hrudníku, ze kterého mě bolely vlastní žebra. Někdo mi přitiskl na rameno ruku. „Hele, kámo, klid, oni to dávají,“ řekl a jeho hlas byl najednou starší než moje sebejistota. Nedávali. Lékař po chvíli zvedl oči a zavrtěl hlavou.

Policie přijela vzápětí. Podal jsem občanku, řekl jsem všechno, jak to bylo, jen jsem si dovolil tón, který v sobě měl ještě šustění hrdosti. „Chtěl ujet,“ řekl jsem. „Musel jsem ho zadržet.“ Strážník se jmenoval Krůta, byl o pár let starší než já a měl ten druh pohledu, co už viděl víc, než by chtěl. „Pane Šímo,“ začal opatrně, „ten pán se jmenoval Otakar Havel. Volal na sto padesát osm čtyři minuty předtím, než jste vystoupil z auta. Nahlásil drobnou škodu na zaparkovaném vozidle, popsal místo, nahlásil SPZtky, svoje jméno i telefon. Dispečer ho instruoval, ať zůstane na místě a pokud může, ať popojede ke krajnici, aby nezablokoval průjezd. Máme ten hovor nahraný.“

Druhý den jsem šel na policejní stanici a podal doplňující výpověď. Řekl jsem všechno, i to, co mě bolelo víc než jakákoli otázka. V čekárně seděla žena středního věku s černou kabelkou v klíně. Měla stejný tvar očí jako ten muž z ulice. Vstal jsem, ona zvedla hlavu a já jen přikývl. Nijak to nezměnilo svět, ale aspoň na okamžik mi připadalo, že jsem v něm přestal dupat.

Když dnes projíždím úzkou ulicí, kde se dveře otvírají přímo do brzd, pohlídám si prsty na klaksonu a dlaně na slovech. Mám v hlavě jediný scénář: když to vypadá, že někdo ujíždí, dívej se, ptej se třikrát a jednej až po poslední otázce. Někdy totiž dědové neujíždějí. Někdy jen jedou pomalu, protože volali policii a nechtějí stát uprostřed světa. A někdy mladej muž nepotřebuje vyhrát spor, aby ochránil spravedlnost – stačí, že neprohraje lidský život.

Zdroj: Čtenář Marek