Krisslerovi stačilo několik veřejně dostupných fotografií rukou ministryně, včetně snímku pořízeného z tisku a jednou kamerou s vysokým rozlišením. Pomocí softwaru VeriFinger a postupů z oblasti forenzní analýzy vytvořil 3D model jejího otisku prstu. Nebylo třeba mít přístup k fyzickému objektu, nepotřeboval ani latentní otisk z povrchu skla. Stačily veřejné snímky a vůle dokázat, jak snadno lze obejít systém, který má být nejvyšší formou osobní identifikace.
Jan „Starbug“ Krissler je německý hacker a výzkumník specializující se na bezpečnost. Je členem legendárního Chaos Computer Clubu, největší evropské hackerské organizace. Vystudoval fyziku a po mnoho let se věnuje analýze zranitelných bodů zabezpečovacích systémů, od biometrických scannerů po kamerové systémy a RFID čteček.
Jeho práce nepatří mezi útoky se zlým úmyslem – jde o tzv. etický hacking, který upozorňuje na nedostatky a předchází škodám. V případě otisku prstu Ursuly von der Leyen se nejednalo o výsměch, ale o výstrahu. Výstrahu, že v digitálním věku není nic opravdu soukromé a že ochrana začíná u vědomí rizik.
Zveřejňování
fotografií je dnes nedílnou součástí života veřejně činných
osob. Politici, umělci, sportovci – všichni jsou denně
snímáni desítky fotoaparátů. Tyto snímky, pokud nejsou pořízeny
pod kontrolovanými podmínkami, mohou obsahovat dostatek dat k
rekonstrukci otisku prstu. Krissler proto radil, aby se veřejně
činné osoby vyvarovaly ukazování rukou přímo k fotoaparátu.
Tato rada se může zdát paranoidní, ale ve světě, kde data znamenají moc, jde o realistický postoj. Bezpečnostní experti dnes přiznávají, že biometrie není samospasitelná. Je to jen jedna vrstva v mnohovrstvém modelu zabezpečení.
Ukázka Krisslerovy metody znamenala pro průmysl studenou sprchu. Ukázalo se, že dokonce i systémy, které měly být „neprolomitelné“, jsou zranitelné před kreativním a motivovaným útočníkem. To vedlo k širší diskuzi o tom, zda by biometrie měla být používána jako jediný identifikační prvek. Někteří experti dnes navrhují kombinaci biometrie s dalšími faktory, například s dynamickým heslem, PIN kódem nebo fyzickým tokenem. Dalším krokem může být behaviorální biometrie – rozpoznávání stylu psaní na klávesnici, rytmu kroků nebo způsobu držení telefonu.
