Eva dostala vysněný zájezd, místo radosti ale přišla panika: Nejvíc se bála jediného

Byla to obyčejná středa odpoledne, když do mé malé věštírny na okraji města vešla paní Eva. Byla ve středním věku, měla na sobě elegantní béžový kabát, v ruce držela malou kabelku, kterou svírala tak pevně, až jí zbělely klouby. „Dobrý den,“ řekla tiše a posadila se naproti mně ke stolku pokrytým fialovým sametem. „Dostala jsem k padesátinám od dětí zájezd do Španělska, do Malagy. Letadlem.“ Poslední slovo skoro zašeptala, jako by se bála, že ho vysloví nahlas a ono se stane skutečností.

Zamíchala jsem pomalu karty, nechala balíček proklouzávat lehce mezi prsty a pak jsem je rozložila. Paní Eva si nervózně pohrávala s prstenem na prsteníčku. První karta uprostřed byla Devítka mečů. Noční můry, úzkost, strach z něčeho, co se ještě nestalo. To bylo jasné jako den. Druhá karta, co ovlivňuje situaci, padla Věž. Náhlá změna, strach z pádu, ze zhroucení známého světa. Paní Eva se lehce otřásla, když se na ní podívala. Ale pak přišly další obrázky.

„Podívejte se,“ řekla jsem klidně a ukázala na třetí kartu. To je Slunce. Jasné, zářivé a teplé. „Tohle je vaše cesta. Ne pád, ale světlo a radost. Teplo španělského slunce na kůži.“ Čtvrtá karta – budoucnosti, pak padla Královna holí. Silná, sebevědomá žena, která se postaví na vlastní nohy i ve vzduchu. Žena, která si dovolí zažít něco nového. Poslední, pátá karta výkladu byla Šestka mečů. Cesta přes vodu, bezpečná plavba, i když je to ve vzduchu. Přechod z jednoho břehu na druhý, z komfortní zóny do neznáma, ale s dobrým koncem. Zvedla jsem hlavu a usmála se na ni.

ČTĚTE TAKÉ: Manžel se přiznal k nevěře. Ona byla ochotná odpustit všechno, jen aby ho neztratila

„Evo, karty neříkají, že letadlo spadne. Naopak, říkají, že se bojíte něčeho, co se pravděpodobně nestane. Strach je velký, protože je to pro vás poprvé a je to normální. Podívejte se ale na tyto karty..“ Ukázala jsem na Slunce a Královnu holí. „To je vaše energie, vy jste ta žena, která si zaslouží to slunce. Zasloužíte si stát na pláži v Malaze, cítit teplý vítr ve vlasech a říct si: ‚Zvládla jsem to!’“

Eva se lehce uvolnila a ramena jí klesla o pár centimetrů. „Ale co když…“ zašeptala ještě.

„Kdyby mělo spadnout,“ řekla jsem upřímně, „karty by to ukázaly jinak. Tady je spousta světla, pohybu, ale katastrofu tady necítím. Je tam změna a strach, to ano, ale také vítězství nad ním a posunutí vpřed.“

Položila jsem jí ruku na dlaň. „Letadlo nespadne. Poletíte a ve finále se vám to bude i v mracích líbit! Až se vrátíte, přijdete mi říct, jaké to bylo ochutnat sangrii na terase s výhledem na moře, ano?“ Paní Eva se poprvé usmála. Slabě, ale opravdově. „Děkuju vám,“ řekla a stiskla mi ruku. „Moc jsem se bála, že mi řeknete něco hrozného.“

„Já říkám to, co karty ukazují a co z nich cítím.“ odpověděla jsem. „Je na čase vzlétnout!”

Když odcházela, držela už kabelku volněji a i očích měla místo strachu malinkou jiskru. Věděla jsem, že za pár týdnů přijde znovu, tentokrát s opálenou kůží a historkami o tom, jak se na letišti v Praze rozplakala strachy, ale v Malaze tančila flamenco. Někdy největší dar, který můžeme dostat k narozeninám, není zájezd, ale odvaha usednout do toho zatraceného letadla a překonat sama sebe.

VIDEO: Lidi mě pozvraceli, tahali za sukni i na mě sahali. Tleskali jednou, říká letuška Emirates

Zdroj: autorský text