„Už nevím, kdo jsem.“ Příběh ženy, která po letech péče o druhé znovu objevila sama sebe

Ten den jsem si sedala ke svému stolku se zvláštním pocitem. Okno bylo pootevřené, venku padal jemný déšť a všude byla cítit vůně jara. Karty ležely v sametovém sáčku, jako vždycky připravené, ale já jsem cítila, že dnes nepřijdou jen obyčejné otázky na lásku nebo práci. Jako kdyby se chystalo něco hlubšího.

První karta, která vypadla, byla Královna mečů. Přísná, jasná, nezávislá. „To jste vy teď,“ řekla jsem jí. „Ta část vás, která už nechce hrát roli, kterou jste si na sebe navlékla. Chce říkat pravdu, i kdyby byla bolestivá a i kdyby to mělo znamenat, že tím někoho zklamete.“ Nika sebou trhla. „To je přesně ono. Už nemůžu dál předstírat, že mi stačí, když všichni kolem jsou spokojení a já ne,“ vysvětlila.

Pak přišla Hvězda, nádherná, nadějná, nahá žena pod hvězdami, která lije vodu do jezera i na zem. „Tady je váš dar,“ pokračovala jsem tiše. „Vždycky jste byla ta, co dává, ale teď přichází chvíle, kdy máte začít lít vodu i do sebe. Obnovit se a najít svou vlastní studnu.“ A nakonec, jako koruna výkladu, vyšel Měsíc v obrácené pozici. Tajemný, iluzorní, plný strachu z neznámého. Nicméně byl obrácený. To znamená, že iluze začínají padat, že se blíží chvíle, kdy Nika přestane utíkat před svými sny, které si zakázala.

Dlouho jsme spolu pak mluvily. Vyprávěla mi, jak celý život poslouchala, co se má a co se nemá. Jak se vzdala malování, které jako holka milovala. Jak vždycky říkala „ano“, i když chtěla křičet „ne“. A jak teď, když děti odrostly a manžel je pořád v práci, najednou zůstala sama se sebou a neví, co s tou prázdnotou.

ČTĚTE TAKÉ: Manžel se přiznal k nevěře. Ona byla ochotná odpustit všechno, jen aby ho neztratila

„Co kdybych vám řekla, že karty ukazují úplně novou kapitolu?“ zeptala jsem se jí. „Ne jako útěk od rodiny, ale jako návrat k sobě. Co kdybyste si dovolila dva dny v týdnu jen pro sebe? Nemyslím nakupování nebo jógu, kterou vám všichni doporučují, ale něco, co vás opravdu uvnitř volá. Třeba nějaký ateliér malby, psaní tajného deníku, který nikdo nikdy neuvidí nebo cestu sama do hor, kde nebudete muset na nikoho myslet.“

Když odcházela, měla v očích jiskru, kterou jsem tam předtím neviděla. Nemyslím velkou jistotu, tu karty nikdy neslibují hned. Ale semínko, které se rozhodla zalévat.

Seděla jsem pak ještě chvíli u stolu a přemýšlela, kolik žen přichází s podobným příběhem. Kolik z nich zapomnělo, že i ony mají právo na svůj vlastní příběh, nejen na to, aby byly podpůrnými postavami v příbězích druhých? Vsadím se, že Nika mi za pár měsíců mi pošle fotku z ateliéru nebo z hor.

Nejkrásnější na této práci je vidět, když se žena vrací sama k sobě a ke své podstatě.

VIDEO: Být s partnerem dlouho šťastný se stává nenormální. Pro děti je rozvod trauma, říká Ptáček

Zdroj: autorský text