Pohyb by měl být rehabilitace radostí, říkají provozovatelé progresivních dětských tělocvičen

Když vidíte dítě, které neumí udělat kotoul, skočit z nízké lavičky nebo se bojí převalit přes míč, co to s vámi dělá?

Jana: Vždycky se mi v hlavě spustí analýza, proč k tomu došlo. Často nejde o to, že by dítě nebylo schopno, ale že se bojí a nemá tu zkušenost, nedostalo prostor. Psychomotorický vývoj začíná okamžitě po narození, takže je nezbytné, aby dítě dostávalo přiměřené pohybové podněty už od útlého věku. Dítě, které leze přes překážku a začíná chodit, se učí nejen rovnováze a koordinaci, ale také zapojuje všechny smysly a učí se samostatnosti. A právě odvaha a sebedůvěra vycházející z pohybové zkušenosti, jsou pro zdravý vztah k pohybu klíčové.

Sportovní trenéři často tvrdí, že pokud si dítě určité pohybové vzorce neosvojí do deseti let, bude pro něj už navždy obtížnější sportovat. Souhlasíte?

Jana: Dítě do 10 let by hlavně mělo dostat prostor se rozvíjet všestranně. Spíš než o precizní sportovní pohyby bych měla u desetiletého dítěte, co se vůbec nehýbe, starost, aby fungovalo obecně. Umělo se soustředit, regulovat emoce, nemělo poruchy učení, mělo kamarády. I tohle totiž všestranný pohyb v dětství ovlivňuje. Naším cílem není vychovávat závodníky, ale pomáhat dětem rozvíjet koordinaci, vnímání těla, sílu, prostorovou orientaci, celkovou obratnost i třeba cit pro rytmus. Tyto schopnosti jsou základem pro jakýkoli sport a především pro zdravý, aktivní život.

Rodiče často říkají, že jejich dítě má moc energie, u ničeho nevydrží nebo je pořád nemocné. Říkají tím něco o sobě?

David: Pro mě je tam otázka, zda má rodič na své dítě dost času. Zda ví, co dítě baví, co mu jde lehce a co naopak nemá rádo a proč. Aktivní dítě je pro mě v pořádku. Děti mají být plné pohybu, je to jejich přirozená potřeba. Na našich lekcích pro nejmenší jsou rodiče přímo zapojeni a vidí, že tu energii lze nasměrovat, ne potlačovat. Učí se, jak dítě povzbudit, a přitom se sami neunavit. A od tří let už děti cvičí sami, bez rodičů. To je velký krok.

A co se týče výdrže, dítě se učí tím, co vidí. Když rodič něco dotáhne do konce, třeba vybarví obrázek nebo dokončí hru, dítě si ten vzorec přirozeně osvojí. I takové obyčejné momenty jsou součástí výchovy k vytrvalosti.

Pohybové, sociální nebo kognitivní dovednosti, co podle Vás za těch patnáct let prošlo u dětí největší změnou?

Jana: Nejvíc se proměnila sociální oblast. Covidová izolace a dlouhé uzávěry měly na děti obrovský dopad. Rok bez kontaktu s vrstevníky je v raném věku vývojová mezera, která se těžko dohání. Po znovuotevření jsme vídali děti, které se bály dotyku, neuměly čekat na svou řadu ani sdílet prostor či pomůcky. V kurzech The Little Gym jsou tyto sociální dovednosti důležitou součástí osnov. Třeba podat míč, vystřídat se na nářadí, spolupracovat. Všechno to jsou základy empatie a sociální zralosti.

Děti dnes tráví velkou část dne u obrazovek. Snažíte se vašimi lekcemi některé z těchto návyků kompenzovat? 

Jana: No, celý náš program je kompenzace. Už u nejmenších dětí rozvíjíme stabilitu trupu, rovnováhu a koordinaci, aby se naučily vnímat své tělo v prostoru, aby fungovala takzvaná propriocepce. Správné držení osvaleného těla je základ pro zdravý pohyb i třeba pozdější sezení ve škole. Že tělo těch čtyřicet pět minut vydrží a nechá mozku kapacitu dávat pozor na výklad. Každá naše lekce je vlastně malá „rehabilitace radostí“. Dítě se baví, a přitom posiluje přirozené pohybové vzorce. A to vše v prostředí, které je pro něj bezpečné a přirozeně motivující.

Kromě postury ovlivňuje děti i obsah, který konzumují – rychlé vzruchy, instantní dopamin, neustálé střídání podnětů. Mění to způsob, jak děti dnes dokážou vnímat a soustředit se na aktivity?

Jana: Dnešní děti jsou sice zvyklé na rychlejší tempo, ale pořád potřebují odpočinek. Proto naše lekce střídají dynamické i klidové fáze. Nejdřív běh, skoky, poté zklidnění a koncentrace. Pracujeme s rytmem, hudbou, ale i s příběhy, aby dítě zvládlo pozornost udržet a zároveň ji postupně rozvíjelo.

David: Dítě se učí poslouchat instrukce a sledovat sekvenci cviků. Přeskoč, podlez, zhoupni se. Tím trénuje nejen tělo, ale i sekvenční paměť, kterou později potřebuje ve škole. A dělá to přirozeně, formou hry.

V Česku je velmi populární Sokol. Jak byste popsali hlavní rozdíly mezi klasickými sokolskými hodinami a Vaším přístupem?

Jana: Sokol má obrovskou tradici a zaslouží si respekt. Máme společný cíl, tedy všestranný rozvoj dětí. V The Little Gym máme detailně vypracovanou jednotnou metodiku i certifikované nářadí určené pro nejmenší děti, které je bezpečné a rozvojové zároveň.

David: Výuku máme postavenou na pozitivní motivaci a hravém objevování. Dítě tu nesoutěží s ostatními, ale jen samo se sebou. A když překoná obavy a zvládne cvik, jsme na chvíli vítězi všichni, dítě, instruktor i rodič. Možná právě v tom spočívá rozdíl mezi soutěžním sportováním a naší výchovou k pohybu.

Co ve vás zůstává za pocity, když se na konci dne ohlédnete za prací s dětmi? Co je vaším největším důkazem, že to má smysl?

David: Od rodičů slýcháme, jak si děti hravě poradily na kole, na lyžích, jak je jiní trenéři chválí…Ale radost máme pokaždé, když pozorujeme tu báječnou přeměnu nejistých batolat v sebevědomé školáky, kteří se nebojí zkoušet nové věci. Ten pocit, že jim pomáháme vyrůstat.

Jana: A když se po letech vrátí naše bývalé cvičenky a pomáhají jako instruktorky na letních táborech, víme, že jsme v nich zanechali stopu. Možná právě tu tichou jistotu: ‚Mám ráda pohyb, protože v něm cítím radost.‘

VIDEO: Zrušil poznámky i tresty: Učitel má vychovávat, děti jen vedu, cukr a bič nefunguje

Zdroj: Autorský rozhovor