Myslela jsem, že jsem těhotná, říká Jitka. Její krutou diagnózu zachránila až bratrova ledvina

Když před lety začalo být Jitce neustále špatně, dlouho netušila, že příčina je vážnější, než si připouštěla. „Nejdřív jsem si myslela, že jsem těhotná. Přestala jsem menstruovat, zvracela jsem a pořád jsem kupovala testy – ale všechny byly negativní,“ vzpomíná.

Další vyšetření v nemocnici potvrdila, že Jitce selhávají ledviny. Diagnóza byla sama o sobě jako blesk z čistého nebe a následovala další tvrdá zpráva: musela okamžitě na pravidelnou dialýzu. „Chodila jsem na ,umělou ledvinu’ do nemocnice u nás v Mostě půl roku – tři dny v týdnu, vždy po pěti hodinách,“ vzpomíná drobná žena, pro kterou šlo o velmi náročnou zkušenost. „V té době jsem ještě necvičila a měla jsem křehké žíly. Než se podařilo mě napíchnout, trvalo to někdy až tři hodiny – když se nedařilo s žílou na ruce ani na krku, museli přistoupit k napíchnutí v tříslech. To byl pro mě vždycky postrach a celé to bylo strašně vyčerpávající.“

Nabídka, která všechno změnila

V té době začal Jitčin bratr jednat. Neříkal nic nahlas, jen si v tichosti zjišťoval, co obnáší být dárcem – a jestli by se jím mohl stát právě on. Jednoho dne přišla Jitce na dialýze zdravotní sestra oznámit, že právě bratr přijde do nemocnice také – protože chce podstoupit vyšetření, aby jí mohl darovat ledvinu. „Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Pět hodin jsem tam ležela úplně hotová. Na jednu stranu šťastná, že mám takového brášku. Na druhou stranu jsem si říkala, že do toho nejdu. Nechtěla jsem být nikomu zavázaná,“ přiznává prvotní pocity.

Pochybnosti se mísily se strachem – co když ledvina nebude fungovat? A co když jednou budou jeho vlastní děti potřebovat tátu zdravého a silného? Bratr ji ale ujišťoval: „Ty jsi moje ségra. Máme se rádi. Moje holky mají taky mámu a já chci, aby ses měla dobře.“

Rozhodování s podporou nejbližších

Rozhodování nebylo snadné. Velkou oporou byl pro Jitku i její partner. „Byl úžasný – staral se o mě s láskou a byl vtipný. Taky neuvěřitelně pozitivní a naučil to i mě. Řekl mi: Ať se rozhodneš jakkoliv, budu tě mít rád. Budu s tebou tak i tak,“ vzpomíná. Nakonec ji přesvědčily i rozhovory s přáteli. „Jednou jsme seděli v restauraci a oni mi s jistotou říkali: běž do toho. A já si řekla, že to zkusíme.“

Operace proběhla v roce 2008 v pražském IKEM. Bratr zvládl zákrok s nadhledem. „Třetí den po operaci přišel za mnou s plechovkou piva v ruce. Říkám mu – to si děláš srandu? On byl prostě úplně v pohodě,“ směje se dnes Jitka.

Její obavy, že by si darovanou ledvinu vyčítala, se postupně rozpustily. Naopak – vztah s bratrem se ještě více prohloubil. „Mám k bráškovi neskutečný respekt a lásku. Je to správný blázen, pohodář, na kterého se můžu spolehnout. Měli jsme k sobě vždy blízko, ale od té doby jsme ještě víc propojení,“ vysvětluje.

Nový život s novou energií

Ledvina začala fungovat zhruba po týdnu. Od té doby uplynulo už sedmnáct let a Jitka se těší plnohodnotnému životu: „Žiju kvalitně a krásně. Cestuju. Udělala jsem si kurzy kosmetiky a pedikúry a dnes pracuji jako OSVČ. A rozhodně se chystám na další kurzy a cesty, chci poznávat pořád něco nového“ popisuje pozitivně naladěná žena.  Velkou změnou prošel i její životní styl. „Dřív jsme ráno snědli párek nebo vlašák, zapili to džusem a o zdravé stravě se moc nemluvilo. Teď piju dva až tři litry vody denně, sladké nápoje vůbec. Každý den cvičím, chodím na spinning, účastním se charitativních běhů.“

Jitka si celkově začala víc vážit svého zdraví i drobných radostí. „Nedělám si černé scénáře, radši si dělám srandičky. Mám ráda dobré víno, prosecco, Itálii. Prostě si užívám, co můžu,“ dodává. Zpětně vidí, že nemoc ji paradoxně posunula k lepšímu životnímu stylu a k novým příležitostem.

Povzbuzení pro ostatní

Když se dnes Jitka ohlíží zpět, ví, že to nejtěžší nebyla samotná transplantace, ale rozhodnutí tento dar přijmout. „Nechtěla jsem, aby mi někdy někdo vyčítal, že jsem si vzala jeho ledvinu. Ale nakonec jsem pochopila, že bráškovi nejde o můj vděk. Že je to dar z lásky,“ říká. Proto se snaží povzbudit i ostatní pacienty, kteří váhají. „Řekla bych jim, ať se nebojí. V porovnání s dialýzou je to úplně jiný život – díky bráškovi je plnohodnotný už sedmnáct let. Stojí to za to překonat zábrany a strach a nechat si pomoci. Já se teď snažím stihnout co nejvíc, každý den prožít naplno.“

Mohlo by vás zajímat: Dítěti transplantovali srdce i plíce naráz. Jedeme na tenkém ledě, říká chirurg

Zdroj: rozhovor se Lenkou, rozhovor s MUDr. Silvií Rajnochovou Bloudíčkovou, Ph.D.