Chtěla plavat za Česko. Místo toho bojovala o život své dcery narozené už ve 32. týdnu těhotenství

Dříve jsem si neuměla ani představit, že jednou budu máma. A že bych navíc mohla být jednou z maminek předčasně narozeného miminka? To už vůbec ne. Nevěděla jsem nic o mateřství ani o donošených novorozencích, natož o těch, kteří přijdou na svět příliš brzy. To se ale mělo brzy změnit.

Když se sen o dítěti zdál vzdálený

Po půl roce jsem šla na pravidelnou kontrolu. Paní doktorka mi sdělila, že nemám pravidelný cyklus, vajíčka mi nedozrávají, nemám ovulaci – a tedy není možnost otěhotnět. Nechtěla mě hned dopovat hormony, a tak mi doporučila volně dostupný přípravek, který měl pomoci cyklus prodloužit a tím i podpořit dozrávání vajíček. Kontrola měla být za tři měsíce.

Samozřejmě jsem znovu hned začala googlit. Hodně žen si ten přípravek chválilo, některé ale psaly, že ani po měsících nic. Blížilo se mi nominační období na MS, tak jsem si řekla, že by se to teď stejně úplně nehodilo. Navíc za rok měla být olympiáda a já ještě naposledy chtěla zabojovat.

První cyklus proběhl stejně jako vždy – po 25 dnech menstruace. Druhý cyklus se ale prodloužil. Říkám si: „Super, začíná se to upravovat. Blíží se závody, třeba to vyjde, budu mít víc energie a zaplavu limit.“ Jenže závody přišly… a nic (tedy menstruace nic, limit ano). Závody skončily… a pořád nic. Začínalo mi to být divné, ale pořád jsem zůstávala v klidu.

Dvě čárky a nový začátek

V pondělí po závodech jsem šla do lékárny manželovi pro léky a koupila si i test. Po tréninku a uvařeném obědě přišly dvě čárky. Scházím dolů po schodech a s nervózním úsměvem říkám: „Miláčku, asi máme problém.“ Sama jsem nevěděla, jestli být šťastná, vyděšená, nebo obojí. Pro jistotu jsem si udělala ještě dva testy – oba pozitivní. Celý týden a ty další jsem pak fungovala „na vypnuto“. Šílená únava, usínala jsem kdykoliv a kdekoliv. Těhotenství mi potvrdila i má gynekoložka. Přemýšlela jsem, jestli na mistrovství světa vůbec odletět. Mělo být v červenci v Jižní Koreji a já měla být ve 12.–13. týdnu těhotenství. V jednu chvíli radost, v druhou strach. Měla jsem před sebou důležitou sportovní sezónu, mistrovství světa, ale zároveň mi v břiše rostl nový život. Nakonec jsem se rozhodla dát přednost miminku a vrcholový sport pověsit na chvilku na hřebík.

Těhotenství probíhalo naprosto ukázkově. Byla jsem pořád v pohybu, plavala, cvičila, přibírala pomalu, kontroly byly v pořádku. Jen v listopadu mi gynekoložka oznámila, že se začíná zkracovat čípek a že musím hodně odpočívat. Poslechla jsem – ale přesto se krátce nato všechno změnilo.

Všechno se změnilo ve 31. týdnu

Neměli jsme doma nic připraveného, tak jsme rychle vyrazili nakoupit výbavičku. Jenže hned druhý den po nákupu, ve 31. týdnu, ze mě začalo něco odtékat. V porodnici zjistili, že je to plodová voda. Odmítli mě pustit domů. První tři dny jsem brečela, chtěla domů. Pak mi došlo, že tu nebojuji jen za sebe, ale hlavně za naše miminko.

Dostala jsem kapačky, kortikoidy na dozrání plic děťátka, denně jsem absolvovala odběry. Každý pohyb v posteli znamenal, že plodová voda odtéká víc a víc. Snažila jsem se vydržet co nejdéle. Ležela jsem tam 11 dní. V pondělí mi přišli oznámit výsledky – zánět v plodové vodě, musí se vyvolat porod. Ubrečená jsem volala rodině. V 15:00 mi dali první tabletu na vyvolání porodu, pak další. Kontrakce přišly rychle a byly kruté – ne do břicha, ale do zad. Jako sportovec jsem si vždycky myslela, že mám vysoký práh bolesti, ale tohle byla úplně jiná liga. Do teplé sprchy pro úlevu jsem chodila s obrovskou bolestí. Nemohli mi dát nic na bolest.

Kolem 21:00 mě vzali na porodní sál. Rajský plyn měl pomoct mně, ale sosal ho hlavně manžel. Já ležela bezmocná a čekala jsem, kdy se to konečně posune. A pak to šlo rychle. Malá byla na světě v 32+5, narozena 3. prosince. 2019, 19 minut po půlnoci. Vážila 1870 g. Slyšela jsem její první křik a spadl mi kámen ze srdce. Položili mi ji na hrudník, vyfotili jsme se – a pak ji odnesli.

Maminkou, ale bez miminka

Já zůstala sama s manželem, ale bez miminka. S komplikacemi s placentou, se zánětem. Až k ránu mě manžel na vozíku odvezl na JIP, kde jsem ji viděla – maličkou, v inkubátoru, obklopenou hadičkami. Ten pohled se mi navždy vryl do paměti. Ležela jsem na gynekologickém oddělení a za malou jsem chodila jen s odstříkaným mlékem. Po pár dnech mě pustili domů – ale bez naší holčičky. Byl to strašně zvláštní pocit. Nepřipadala jsem si jako máma.

S odstříkaným mlékem jsem dál za Lillinkou jezdila každý den. Naštěstí ji nepotkaly žádné velké komplikace, jen si na chvíli zahrála na malou světlušku kvůli novorozenecké žloutence. Po dvou týdnech jsme konečně dostaly šanci být spolu na roomingu. Učila jsem se o ni starat, zkoušela kojit, odstříkávala mléko, vážila. Když nám pak 23. prosince dovolili odjet domů, byl to ten nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy dostala. První měsíce a roky byly plné obav. Já jsem se bála, jestli všechno zvládnu. Cestu k opravdové mateřské lásce jsem si hledala déle, než jsem čekala. Ale nakonec přišla. Lillinka měla problémy po očkování, několikrát trpěla na záněty uší, musela podstoupit odstranění nosní mandle, od pěti let lepíme očičko… Ale všechno jsme zvládly.

Dnes už je z ní malá bojovnice

A dnes? Je zdravá, veselá a v září 2025 nastoupila do školky už jako předškolačka. Je hubeňour, jí jako vrabec, ale je to naše malá bojovnice. A já jsem neskutečně vděčná, že ji mám. Hrozně ten čas letí a já se snažím užívat si každý den s ní naplno. I přes všechny strachy, komplikace a slzy bych do toho šla znovu. Protože stát se mámou, i tou „předčasnou“, je nakonec ten největší dar.

A víte, co je na tom všem nejkrásnější? Že jsem si nakonec splnila oba své sny. Stala jsem se mámou – i když cesta k tomu nebyla vůbec jednoduchá. A přesto jsem se k plavání ještě dokázala vrátit. A zažila pocit, o kterém jsem kdysi jen snila: stát znovu na stupních vítězů (těch nejvyšších), ale tentokrát už ne sama – nýbrž se svou vlastní dcerkou v náručí.

Zdroj: Petra Chocová