Některé ženy se ve své roli cítí jako ryba ve vodě, jiné mají pocit, že plavou proti proudu. Co jednomu vyhovuje, může druhého vyčerpávat. „Některé typy se celkem rády starají o teplo rodinného krbu. V mateřství je může sice mrzet, že na to nemají tolik času, ale v podstatě je to pro ně činnost naplňující,“ popisuje svoje pozorování psycholožka. Ovšem to, co je pro jednu ženu naplňující a dává jejímu životu smysl, může být pro jiné vyčerpávající a nekonečný proces.
„Jsou ale typy, které pravidelná péče o domácnost stojí velké úsilí, nevidí v ní samy pro sebe smysl a nutnost dělat tuhle pravidelnou domácí rutinu je psychicky vyčerpává. Pro někoho mohou být zase extrémně únavné potíže s výchovou – třeba proto, že dítě je úplně jiný typ a je opravdu těžké mu rozumět,“ pokračuje psycholožka, která zaznamenala svoje poznatky z praxe do publikace Ani mámy nejsou stejné. „Popisy typů ale nejsou neměnnou škatulkou, zohledňují také vývoj v průběhu života. Rozvíjíme se nejen v tom, co je nám přirozené, ale také v dovednostech, které nám umožňují přizpůsobit se druhým či zvládat svou profesi.“
Mgr. Šárka Miková je česká psycholožka, která je autorkou konceptu typologie osobnosti – u své tzv. teorie typů vychází z analytické psychologie Carla Gustava Junga a typologie MBTI. Tento přístup pomáhá porozumět vrozeným osobnostním nastavením dětí i dospělých a zohlednit je v každodenním životě. Šárka Miková vystudovala psychologii na Univerzitě Karlově. Mezi její publikace patří knihy jako Nejsou stejné (Jak díky Teorii typů porozumět dětem i sami sobě), Ani mámy nejsou stejné (Jak si mateřství užít, ne ho jenom přežít) a nejnovější knihy Milovat nestačí. Spravuje web
www.teorietypu.cz, který slouží jako zdroj informací o typologii osobnosti a jejím praktickém využití. Miková je matkou tří dětí a ve volném čase se věnuje triatlonu.
Kolikrát jste si v duchu řekly: „Ona to má všechno pod kontrolou. Všechno stíhá. Je klidná. Usměvavá. A já jsem úplně vyčerpaná.“ Takové myšlenky přicházejí nenápadně – třeba když na Instagramu vidíte fotku usměvavé mámy s dětmi na výletě nebo když sousedka mluví o tom, jak její dítko spinká celou noc. Zatímco vy jste za poslední měsíc neprospala víc než čtyři hodiny v kuse.
Srovnávání s ostatními je přirozené – náš mozek ho dělá automaticky, často nevědomky. Ale je také velmi zrádné.
„Nemůžeme nevidět rozdíly v tom, jak jiné matky se svými dětmi mluví, čím je krmí, jak reagují na jejich pláč, jak jsou nebo nejsou důsledné, za co děti chválí, za co se na ně zlobí. Podvědomě si říkáme, že když to ona dělá jinak, asi to znamená, že jedna z nás to dělá špatně,“ upozorňuje psycholožka. Pravda je ale taková, že ani jedna to nemusí dělat „špatně“. Děláme to prostě po svém – a když to funguje nám a našim dětem, je to v pořádku.
Každá máme jiný styl. Někdo miluje organizaci a režim, jiný potřebuje volnost. Některé maminky jsou empatické a pečující, jiné analytické a racionální. Některé maminky naplňuje péče o domácnost, jiné se raději věnují intelektuálnímu rozvoji dětí. Další maminky se do svých dětí přirozeně vciťují, jiné se snaží dítěti logicky vysvětlit, že jeho emoce nikam nevedou. Některé mámy se ochotně pouštějí s dětmi do dobrodružných akcí, ale je pro ně těžké fungovat v režimu. Jiné zase režim přirozeně nastavují, ale jejich děti se s ním nějak nechtějí smířit.
Naše vrozené potřeby nejsou stejné. Na něco máme „nastavený mozek“ a jde nám to snadno, dává nám to smysl, těší nás to. Jiné činnosti jsou pro nás přirozeně vysilující. „Škála mateřských povinností je opravdu pestrá, není možné se ztotožňovat se vším. Je ovšem dobré vědět, co je nám přirozené a co není. Snadněji se pak vyrovnáme s tím, že něco nás nebaví a něco naopak vyčerpává. Zkrátka si uvědomíme, že takové, jaké jsme, jsme v pořádku,“ ujišťuje odbornice.
Existuje ještě jeden dobrý důvod, proč zjistit, s jakým vrozeným nastavením mozku jsme se narodili. Láska k dítěti je samozřejmá. Ale porozumění jeho potřebám už tak samozřejmé být nemusí – zvlášť když je úplně jiné než my.
„Jako mámy se snažíme napojovat na potřeby svých dětí, ale v tomto napojení nám může bránit naše vlastní já. I když své dítě nade vše milujeme, jeho potřeby často vidíme svýma očima. Ať už je dítě jiné než my, nebo velmi podobné,“ zdůrazňuje psycholožka. Chcete-li být svému dítěti dobrou mámou, položte si otázku: Dokážu odložit své vlastní brýle a nedívat se na dítě svýma očima? Dokážu odolat pokušení vychovávat ho tak, jak bych sama chtěla být vychovávána?
Rady, tipy, zkušenosti, články, komentáře – je toho k dispozici opravdu hodně. Ale ne všechno je nevyhnutelně určeno pro vás. A ne všechny rady jsou vždy dobře míněné. Lidé mají totiž tendenci rozdávat rady často i proto, aby pomohli sám sobě, např. vás chtějí ovlivnit, získat nad vámi převahu, nebo prostě jen ujistit sami sebe, že něco dělají dobře. Ve všech těchto případech se posiluje jejich sebeúcta, nikoliv vaše. Jak ale poznat skutečně dobrou radu?
„Ten, kdo vám chce opravdu pomoct, především naslouchá vaší situaci. Ví, že on je jiný člověk, má jiné děti a žije v jiném prostředí. Nesnaží se vám rychle poradit, ale snaží se vám dát najevo, že vás chápe. A radí vám jen tehdy, když si o to říkáte. A ještě zdůrazní, že si uvědomuje, že je to jeho rada,“ dodává psycholožka Miková. A téma uzavírá takto: „Před jakoukoliv jinou radou je potřeba se bránit. Útočí na to nejcennější, co máte. Na vaši sebeúctu. Jak říká jedna moje známá: ‚Každý chce vaše dobro. Nenechte si ho vzít.‘“
