Beata Rajská je jednou z nejvýraznějších postav české módní scény, která svou kariéru budovala nejen na talentu, ale také na neochvějné vášnivosti pro design a estetiku. Její jméno je synonymem pro eleganci, preciznost a inovaci a její modely se staly oblíbenými nejen mezi českými, ale i zahraničními celebritami. V rozhovoru se podíváme na to, jaké hodnoty a inspirace ji formují, jaké výzvy musela překonat a jak vidí budoucnost české módy v globalizovaném světě.
Na módní scéně se pohybujete už přes třicet let. Měla jste vždy ambici stát se módní návrhářkou?
Sny se mně vyplnily. Už v dětství jsem nekreslila nic jiného než oblečenou panenku nebo postavičku. Když se potom lámal chleba a měla jsem se rozhodovat, co budu studovat, tak jsem šla tak trošku proti vůli svého tatínka, který říkal, že „pajáce“ mě živit nebudou. Rozhodla jsem se studovat Střední průmyslovou školu oděvní v Trenčíně, která byla tenkrát na Slovensku jedinečná, a dovolím si tvrdit, že i dnes pouští skvělé absolventy, ze kterých se stávají potom návrháři.
Nebyl tam žádný jiný střet zájmů?
Byl. Po všech praxích a brigádách v textilních fabrikách jsem věděla, že budu studovat cokoliv, abych do té fabriky nemusela nastoupit. Další volba proto byla Vysoká škola uměleckého průmyslu. V ten rok, kdy jsem dělala zkoušky hned po průmyslovce, jsem se tam nedostala. Chtěla jsem studovat něco, co by souviselo s oděvem a filozofií, protože ta je moje. Rozhodla jsem se studovat historii, konkrétně pomocné vědy historického archivnictví. Přešla jsem na chvilku z oboru, ale myslím si, že to byl nejlepší krok stranou, protože pohyb na akademické půdě mi rozšířil obzor. Dnes se na věci dívám jinak: nejen na to, co souvisí s designem a s oděvem, ale i na celý svět. Všechno se to projevuje v mé tvorbě. Znovu jsem se vrátila do oděvnictví, když jsem byla po druhé mateřské. To už jsme byli s manželem na Moravě, ve Žďáře nad Sázavou. Tam byla oděvní škola a já jsem začala učit, ale to už šlo ruku v ruce s mojí oděvní tvorbou a postupně došlo k začátku podnikání.
Filozofii jako takovou hodně vnímáte a je pro vás důležitá. Jak se promítá do vašich oděvů?
Hodně se promítá. Trendy jsou pomíjivé, ale všechno ve světě nás chtě nechtě ovlivňuje a mě to ovlivňuje asi hodně. Já jsem nevystudovala ekonomii ani marketing, ale jak jsem budovala značku, vnímala jsem situaci ve světě a intuitivně jsem věděla, teď je situace ekonomicky lepší, teď zase horší, teď toho udělám míň… Možná i díky tomu po mně nezůstávaly takové přebytky. Jsem zastánce kvalitní i udržitelné módy. Dávala jsem si pozor, kolik toho vyrobím, abych to tady nezaneřádila, aby po mně nezůstala obrovská stopa. Stále existuje trh, který určuje výrobu, ale i vy musíte přemýšlet trošku jinak, nejenom o tom, že nabídnete lidem novou kolekci. U kolekcí také vnímám to dění kolem sebe a pak přichází moment, kdy se zamyslím, proč to tak je. V ten moment dostanu nápad na kolekci a začínám na ní pracovat.
Jak vypadá váš kreativní proces?
Většinou začíná tímto momentem – nápadem, hlavní myšlenkou. Na začátku si různě píšu poznámky. Mám všude papírky a tužky – používám tu úplně nejobyčejnější tužku a papírek –, i na nočním stolku. Píšu si, co mě napadne. Až pak začínám připravovat kolekci. Jednotlivé věci kreslím už na papíry, do bloků řadím kresby, k nim přidávám materiály. Pak zjišťuji, co ještě nemám, následují rychlé cesty na západ nebo na jih, kde vím, že se dopracuji k materiálům. A začínají první nástřely modelů. Když už vidím první dva tři, tak vím, že tohle je ta cesta. V ten moment nákresy kopíruji střihačce, konzultuji s ní jednotlivé střihy a začínáme připravovat kolekci. Samotný proces ušití kolekce u nás trvá čtyři měsíce a nejlepší věci se rodí nakonec. Dokážu i něco zablokovat a říct ne, vyhazovat výkresy, pracovat na nich nebo měnit věci, ale všechno si zkouším sama a u všeho musím být. Proto je pro mě důležitá moje dílna, kde se všechno připravuje. Pak už jsou ty zkoušky, fittingy, příprava přehlídky, k čemuž patří konzultace účesů s kadeřnickým salonem, prostě ty věci před přehlídkou dolaďujeme.
Jaké byly inspirační zdroje vaší poslední přehlídky?
Rok a půl dopředu jsem věděla, že pojedu do americké Iowy do National Czech and Slovak Museum do Cedar Rapids, že tam budu mít kolekci, ale nepouštěla jsem to do světa, protože to bylo něco, co jsem moc chtěla, a některé věci se zakřiknou. Neustále jsem ležela v knížkách s folklorem, s čepci, a těch mám hodně, protože sama jsem ze Slovenska. Když jsem potom děkovala při standing ovation, tak jsem říkala, že jsem pravá Čechoslovačka: na Slovensku jsem se narodila, žila jsem tam dvacet let a teď žiji a působím v Čechách. Také nechci dělat věci jenom na molo, chci, aby se i nosily. Nechtěla jsem dělat kroje. Chtěla jsem, aby to mělo touch folklorního oděvu, ale aby to chtěla obléct i mladá holka, stejně jako dáma mého věku. Z těch krojů tam bylo plizování, krajky, ale vždycky jenom tak, abych si to chtěla obléct a neměla pocit, že si jdu zatančit do folklorního souboru. Moje maminka taky přispěla. Vyšila kabát jednoduchou stonkovou výšivkou, tu jsme použili i na dalších modelech, a taky křížkovou výšivku. Strašně jsem chtěla, aby tam byl dotek jejích rukou. Pár věcí s její výšivkou už mám. Už v roce 2010 jsem měla kolekci, kde udělala pár výšivek, které má zmáknuté, a byla jsem ráda, že i o čtrnáct let později je ochotná ještě vyšívat. Musela to dělat při denním světle, protože přece jenom už je jí přes osmdesát a ten zrak není takový silný. To jsem musela děkovat nejenom mamince, ale i taťkovi, protože na něm pak všechno zůstalo. Když se totiž do toho maminka pustila, už neexistovalo nic jiného. Bylo to hezké, protože tam byl ten dotek i s těmi rodiči, kteří mně svým způsobem tu lásku k folkloru a k mé krajině dali. A ta láska se samozřejmě potom přenesla i k tomu, kde žiju, na Moravě a v Čechách.
Máte doma nějaké kousky, které vaše maminka vyšila a které možná zdědí další generace?
Shodou okolností jsem včera vytáhla ze skříně kašmírový kabát: nádherný, má široká ramena, udělaný přesně tak, jak kabát má vypadat. Je z kolekce před deseti lety, ale trochu si ho šetřím, protože je tam ten dotek maminčiných rukou. Nevím, jestli se bude dědit. Móda se vyvíjí neskutečným tempem. My to máme nastavené tak, že věci se nosí, nejsou uloženy do kostela. Tohle je výjimka, já naopak všechno nosím a učím i moje klientky a kamarádky, že nesmí rozlišovat věci na slavnostní a ty, které nosí běžně. Vždycky jsem se snažila, aby se jedny šaty daly použít i na večer, na koktejl nebo vernisáž, ale když se dají do kupy s koženou nebo s džínovou bundou nebo se svetrem a s hrubými botami, aby se daly nosit běžně. Je škoda, aby stály ve skříni. Věřím ale, že jednou ten kousek bude vzácnější než nějaká fast fashion.
Jaký vztah máte tedy k samotné fast fashion a k těm strašně rychle se měnícím trendům?
Někdo mi možná řekne, že podceňuji levnější módu, ale není to tak. My jsme se vždy učili, že inspirací můžou být různé věci, i styl ulice, což je pro mě strašně důležité. A můžu se tomu bránit jakkoliv. Vy to dostáváte do podvědomí, stejně jako prostředí, v jakém se pohybujete. Vůbec nemám nic proti tomu, když si jednou za čas koupíte něco i tady z těch řetězců. Pokud si pořídíte jednou za čas nějaký kousek, který doplníte právě tím, co máte ve svém šatníku, tak je to naprosto v pořádku. Vždycky říkala svým klientkám, které měly ode mě kvalitní kostým nebo kabát, že když k tomu použijete dobré boty, obyčejné džíny z řetězce a jednoduché triko, tak ten kabát vám s těmi botami celý ten styling podrží. Stejně tak kostým: když dáte pod něj tričko z řetězce, tak vám to taky podrží. Větší chyba je, že hromadíme doma věci. Samozřejmě pár knížek o fabrikách v Asii jsem přečetla a nechci to podporovat. Vždycky jsem říkala, že jdu tak trošku i proti sobě, když zabrzdím klientku a řeknu jí ne, už máš v tomhle stylu patery šaty, tak už nekupuj šesté, počkej na další sezonu. Když už je těch věcí hodně, můžete to pustit dál, existují vintage obchůdky, ještě někomu se to hodí. Líbí se mi i přístup, že se holky sejdou u kafe a vymění si věci vzájemně, protože je už mají okoukané. Chceme mít co nejvíc věcí v šatníku a pak stojíme před ním a nevíme, co si obléct, protože ho nemáme vytříděný. Zbytečně nám zabírají prostor ty kousky, které už nenosíme.
Máte i vy sama něco z fast fashion řetězců?
Určitě. Oblečení jsem měla vždycky od sebe, ale třeba sportovní oblečení nebo boty jsem nikdy nevyráběla. Nejblíž mám Pařížskou a boty si nejdu koupit nikam jinam – já se fakt nedostanu na Příkopy (s úsměvem). Shopping centrům se vyhýbám, pokud zrovna neskočím do lékárny, protože mě děsí ta spousta lidí a ta spousta zboží. Žádné panické hrůzy nemám, ale jenom představa, že tam zaparkuju a nebudu vědět, kam se vrátit, je pro mě strašná. Říkám, že jsem návrhářka i z toho důvodu, že nesnáším kabinky. Vždycky odzkouším model v ateliéru nebo našem showroomu. Něco na mě vykoukne na cestách, v Londýně nebo v Paříži, nebo teď v Americe, ale vždy zhodnotím, jestli to fakt potřebuji, a pak si to pořídím. Cestujeme s kamarádkou, protože všechny galerie, balety a opery po metropolích Evropy by se mnou manžel nedával. Vlétneme do krámku s obuví, tam uspokojíme “shoppingovou hemisféru”, kterou každá žena má, a jdeme dál.
Myslíte, že vlastně ty dvě cesty, do Ameriky a Indonésie, které jste teď absolvovala, vás budou inspirovat zase u další kolekce?
Když jedu na takové cesty, tak mě to neskutečně nabije. Proto mě i z práce rádi pouštějí na nějakou dobu někam pryč, protože oni vědí, že ta pozitivní energie, se kterou já přijedu, se pomalu rozplíží i na ně. To mi přináší cestování a mě to strašně osvobozuje. Nevím, jestli ta naše uzavřenost nepřináší každodenní špatnou náladu mezi nás. Já jsem si přinesla zase z těch dvou cest pozitivní myšlení a to určitě ovlivní i ty kolekce.
Ráda říkáte, že šaty samy o sobě nejsou až tak podstatné. Podstatná je žena, která je vynese.
Vždycky jsem se snažila naučit moje kamarádky a klientky ty modely ‚vynést‘. To je otřelé slovo, čtenáři ho nemají rádi. Ale na druhou stranu, já ho používám léta. Vždy když jsem oblékla modelku do náročného modelu, tak jsem říkala, ona to unese. Vy si můžete obléct věci od designérů, od světových značek nebo i věci z řetězce. Je člověk, který všechno dokáže „prodat“ tak, že to bude vypadat skvěle. A pak samozřejmě jsou lidi, kteří nedokážou vynést ani ten nejlepší model. Je důležité věřit v sebe zevnitř, protože ta sebedůvěra se potom přenese i na ten model. Trošku to souvisí i s tím, že dodržíte dresscode – jdete někam správně oblečena a netrápíte se s tím, jestli jste to nepřehnala. Jsem zastánce toho, že je vždycky lepší jít trošku „nad“, ale i to je o té sebedůvěře. A tu si vypěstujete jenom tím, že si věříte v tom, co děláte – v práci i doma. U mě přišla až věkem, tím, že jsem si začala věřit jako máma i jako člověk. Moje generace si ji musela vypěstovat, ty mladší ji už nasávají s mateřským mlékem a dostávají trošku jinak.
S klientkami máte docela osobní vztahy. Jak ten proces vypadá?
To byl i důvod, proč jsme skončili s butikem, protože já mám tak obsáhlou klientelu, že jsem věděla, že už nestíhám. Teď je to už jenom na doporučení. Když přijde, tak většinou ta dáma má představu, co by chtěla. Většinou to je tak, že přijde a já si s ní povídám o kdečem. Někdo to vydrží, někdo ne, ale já se potřebuji k člověku dostat. Udělat jim šaty jenom proto, že si pro ně přišly, to je strašně málo. První rozhovor je o tom, jaké jsou, co by chtěly. Ano, ony někdy přijdou s tím, že budou ženit syna nebo vdávat dceru, ale potřebuji se k nim dostat blíž – dál nebudu prozrazovat, to je moje know-how. Pak už se jim dostávám trošičku do té hlavy. Ten proces trvá déle a někdo to třeba ani nemusí dát. Ale já potřebuji čas. Také většina mých klientek je časově vytížená a najít to okno tak, abych byla k dispozici s čistou hlavou já i ona, je poměrně náročné.
A máte nějakou módní radu, kterou byste mohla dát třeba našim čtenářkám, které si nemohou dovolit šaty od vás?
Ať zůstanou samy sebou, vždycky. To jsme se už učili v Trenčíně: když se vám něco líbí, zkuste si to doma, třeba i to, že u někoho uvidíte hezky uvázaný šátek. Jsou detaily, které vám to oblečení dokážou vyšvihnout úplně někam jinam. Dbejte na doplňky a mějte základní kousky šatníku, které se dají pořídit nejenom u mě, ale i v obchůdcích a v buticích, i v malých městech. A pak pozorujte. Nepodléhejte tomu, co je momentálně na štendrech a na figurínách. Trošku o tom šatníku přemýšlejte a budujte si ho postupně. Vždycky zůstaňte samy sebou, ne tím, co se vám snaží vnutit majitelky nebo prodavačky v butiku. Ale samozřejmě jsou i takové, které vám to radši neprodají, než kdyby vám tím měly ublížit.