„Chlap má nosit pořádný boty, říkal mi,“ vzpomíná syn Bolka Polívky na Bartošku

Geny zkrátka nelze jen tak přelstít. Zatímco dvě ze šesti dětí se už vydaly v otcových stopách, nově se k nim připojil i bratr Jan. Na rozdíl od nejstaršího syna Vladimíra je Jan svému otci nejen podobný, ale jako by mu z oka vypadl. Jeho pronikavě zelené oči, které podědil právě po něm, vás okamžitě vtáhnou. A nejen vzhled má po tátovi – v krvi má i talent. Režiséři si ho všímají čím dál víc a mluví o něm jako o vycházející hvězdě, o které v budoucnu ještě hodně uslyšíme. S Honzou Polívkou si na Karlovarském festivalu povídala Lucie Šaléová.

A na co byste se chtěl zeptat? Jestli to není tajné?

Teď mi skončil první rok na JAMU a některé situace, které se mi dějí jsou velmi podobné těm, které se na JAMU děly tátovy, když tam chodil. Když se táty na některé ptám, tak mi – samozřejmě jako správný otec – nemůže a nechce odpověď na všechno. A vím, že kdybych se zeptal Jury, tak ten by bez váhání vysypal všechno. Takže hodně dotazů skrz tohle a jejich mládí celkově.

Na loňském festivalu jste byl na červeném koberci s celou rodinou. Jaké to je?

S tím bojuju hodně. Bylo by blbé si neuvědomovat, že jsem tam nebyl kvůli sobě, ale kvůli někomu jinému, v tomhle případě tátovi. Táta dostával cenu za celoživotní přínos, takže bylo automatické, že ho podpoří celá rodina. Ale kdykoli jindy mi to přišlo vlastně divné, nespravedlivé. Moje nátura je extrovertní, ale zároveň si uvědomuji sociální vnímání. Nesnáším egocentrizmus, rozmazlenost.

A jak byste svého tátu popsal pár slovy?

Stařec s mladou duší a nikdy nekončící chutí po humoru a úsměvu.

Co říkáte na jeho účast na Slovensku, kde podpořil demokracii proti Ficovi? Jak to vnímáte vy jako mladá generace?

Jel podpořit demokracii, tečka. Já jsem naštěstí v okruhu vrstevníků, kteří mají podobné smýšlení. Všichni se bojíme války, bojíme se jejich konců, bojíme se ztracených snů a věcí, co chceme zažít a podle mě podpořit demokracii stačí a je jedno jak. Je to správné.

Zdroj: Jan Polívka