Pamatujete si, jak se převíjela kazeta tužkou nebo co byla verzatilka? Vyzkoušejte si náš retro fotokvíz a zjistěte, co všechno si ještě vybavíte.
Žvýkačky Pedro patřily k neodmyslitelným symbolům dětství za socialismu. Malý, barevný obal s usměvavým klukem a výrazná ovocná chuť udělaly z těchto žvýkaček jeden z největších hitů tehdejších trafik. Stály jen pár haléřů a často sloužily jako drobná odměna nebo poklad v kapsách školáků. I když z dnešního pohledu působí jednoduše, pro mnoho lidí dodnes evokují silnou nostalgii – stačí si je vybavit a rázem jste zpět na školním dvoře s růžovou bublinou u pusy.
Žvýkačky Pedro patřily k neodmyslitelným symbolům dětství za socialismu. Malý, barevný obal s usměvavým klukem a výrazná ovocná chuť udělaly z těchto žvýkaček jeden z největších hitů tehdejších trafik. Stály jen pár haléřů a často sloužily jako drobná odměna nebo poklad v kapsách školáků. I když z dnešního pohledu působí jednoduše, pro mnoho lidí dodnes evokují silnou nostalgii – stačí si je vybavit a rázem jste zpět na školním dvoře s růžovou bublinou u pusy.
Vitacit byl práškový nápoj, který se stal legendou mezi dětskými pamlsky socialistického Československa. Ačkoliv byl určen k přípravě šťávy, většina dětí ho jedla přímo ze sáčku – na prst nebo na jazyk, který pak zářil dočervena, dožluta nebo dozelenkava podle příchuti.
Vitacit byl levný, barevný a sladký, a proto se rychle stal hitem školních svačin i tajně konzumovaným „zakázaným ovocem“ během hodin. I dnes, když někdo vysloví tohle jméno, vybaví se celé generaci chuť dětství, trocha cukrového lechtání na jazyku a pořádná dávka nostalgie.
Trabant – nenápadné auto s karoserií z duroplastu a charakteristickým bublavým zvukem dvoutaktního motoru – byl symbolem rodinného cestování i svérázné vynalézavosti za socialismu. Ačkoli měl pověst hlučného, pomalého a „smradlavého“ vozítka, mnozí na něj vzpomínají s láskou. Pro tisíce lidí znamenal svobodu – možnost jet k moři do Jugoslávie, na chatu nebo na výlet za město. Jeho jednoduchost nahrávala domácím opravám a legendární se staly i fronty na pořadník, kde se na nový vůz čekalo i několik let. Dnes už trabanty brázdí silnice jen výjimečně, ale v paměti zůstávají jako věrní společníci jednoho zvláštního období.
Cibulák, neboli porcelán s typickým modrobílým dekorem, byl kdysi ozdobou mnoha domácností a dodnes zůstává ikonou českého stolování. Ačkoliv pochází z Míšně, v českých kuchyních zdomácněl natolik, že se stal téměř rodinným stříbrem – často předávaným z generace na generaci. Jeho květinový motiv, který s cibulí nemá nic společného, evokuje eleganci i tradici, ať už šlo o slavnostní oběd, nebo nedělní polévku. V dobách socialismu byl cibulák považován za něco výjimečného – vytahoval se při svátcích, návštěvách nebo slavnostních chvílích. Dnes je z něj retro poklad, který v sobě nese chuť domova a vzpomínku na časy, kdy i obyčejné jídlo mělo svůj slavnostní porcelán.
Cvičky – plátěné přezůvky s gumovou podrážkou – byly neodmyslitelnou součástí tělocviku každého školáka v 80. a 90. letech. Bílé nebo modré, s pruženkou přes nárt, byly pohodlné, levné a povinné. Skříňka na přezůvky bez nich prostě neexistovala. Přestože se v nich noha potila a při větší zátěži klouzaly po parketách, patřily k nepsané uniformě hodin tělocviku i spartakiádních vystoupení. Děti v nich běhaly, skákaly přes kozu i šplhaly na tyč – a mnohé z nás při vzpomínce na cvičky dodnes cítí vůni školní tělocvičny, gumy a voskované podlahy. Dnes jsou cvičky spíš nostalgickou relikvií, ale pro celou jednu generaci znamenaly víc než jen obuv – byly součástí každodenního školního dobrodružství.
Verzatilky, neboli mechanické tužky s vyměnitelnými tuhami, byly nezaměnitelným symbolem školních lavic 80. a 90. let. Kovové tělo, charakteristický klip a cvakací mechanismus působily oproti obyčejným dřevěným tužkám skoro jako luxusní psací potřeby – a kdo ji měl, byl král třídy. Do verzatilky se vkládaly silnější tuhy, které se často lámaly nebo špinily prsty, ale to k ní prostě patřilo. Nechyběla ani miniaturní stěrací guma ukrytá pod víčkem, která se ale rychle opotřebovala. Mnozí si pamatují, jak verzatilky rozebírali, sbírali barevné tuhy a dokonce s nimi „stříleli“ po spolužácích. Dnes už je ve školních penálech nahradily moderní propisky a mikrotužky, ale pro jednu generaci zůstává verzatilka nostalgickým symbolem psaní, kreslení i rošťáren mezi hodinami.
Discman byl splněným snem každého milovníka hudby 90. let. Přenosný přehrávač CD nosičů působil jako zázrak – žádné přetáčení pásky, jen čistý digitální zvuk a možnost přeskakovat skladby jedním tlačítkem. V době, kdy se ještě nosily batohy s klíčenkami a kapsami na všechno možné, byl discman hrdě vystavován a přehrával pečlivě vybraná alba z domácí sbírky nebo vypalovaná cédéčka od kamarádů. Jeho slabinou byla náchylnost ke „škobrtnutí“ při pohybu – stačilo zrychlit chůzi a disk se na chvíli zastavil. I přesto byl discman symbolem osobní svobody, hudebního stylu i technologického pokroku své doby. Dnes už ho vytlačily streamovací služby a chytré telefony, ale jeho místo v srdci generace devadesátek zůstává.
Walkman byl ikonou osobní hudby 80. a 90. let – malý kazetový přehrávač na baterky, který se vešel do kapsy nebo připnul k pásku, a najednou jste mohli mít své oblíbené písničky stále s sebou. Stačilo vložit kazetu, nasadit lehká pěnová sluchátka a svět kolem se ztlumil do rytmu Depeche Mode, Lucie nebo Nirvany. Šumění pásky, přetáčení tužkou a občasná potřeba „rozmotat“ zaseklou kazetu k němu prostě patřily. Walkman nebyl jen technologickým hitem – byl stylovým doplňkem, symbolem svobody i soukromého úniku z reality. Dnes už je retro klenotem, ale pro tehdejší teenagery znamenal úplně první osobní soundtrack života.
Škoda 120 byla jedním z nejznámějších vozů československých silnic 70. a 80. let. Elegantní sedan s motorem vzadu, typickým zvukem a hranatými tvary se stal snem mnoha rodin, přestože měl své mouchy – přehříval se, rád korodoval a řízení vyžadovalo pevné ruce. Přesto byl symbolem společenského postavení i svobody pohybu. Kdo měl „stodvacítku“, mohl jet na dovolenou k moři nebo s rodinou na chatu. Vyráběl se v několika verzích a barvách, od béžové přes vínovou až po oblíbenou „slonovou kost“. Ať už stála na parkovišti před panelákem, nebo drkotala po okreskách, byla neodmyslitelnou součástí československého života – a dnes je z ní milované retro, které budí úsměv i respekt.
Babetta byla snem každého teenagera v 80. a 90. letech – lehká mopedová motorka, která nevyžadovala řidičák a dala se „osedlat“ hned po základce. Byla ideálním dopravním prostředkem na cesty do školy, na ryby nebo jen tak na projížďky po vesnici. Startovala se šlapáním, měla jednoduchý motor a maximální rychlost kolem 40 km/h, což tehdy působilo jako závodní stroj. Kdo měl Babettu, byl za borce – a kdo ji uměl opravit, byl za poloboha. Byla poruchová, někdy stávkovala bez varování, ale i to patřilo k jejímu kouzlu. Dnes je Babetta nostalgickou legendou – symbolem první svobody, dobrodružství a větru ve vlasech.
Velorex – legendární „kožený“ vozík na třech kolech – byl fenoménem, který neměl obdoby. Oficiálně šlo o tříkolový automobil určený především pro invalidy, ale v praxi se z něj stal kultovní dopravní prostředek, který dodnes budí pozornost všude, kde se objeví. Jeho karoserie z koženky natažené na kovový rám, charakteristický zvuk motoru a neobvyklý vzhled z něj dělaly vozidlo, které si buď zamilujete, nebo se mu zasmějete – často obojí zároveň. Byl lehký, úsporný a překvapivě spolehlivý, i když v zimě hrozilo, že se do něj dostane víc sněhu než tepla. Pro mnohé byl symbolem svobody a vynalézavosti v době, kdy auta nebyla samozřejmostí. Dnes je Velorex milovaným veteránem a ikonou československé kreativity.
Céčka – barevné plastové kousky ve tvaru písmena C (později i dalších tvarů a písmen) – byla původně zamýšlena jako součást závěsů nebo módních doplňků, ale staly se nečekaným fenoménem dětského světa 80. let. Sbírala se, vyměňovala, hrály se s nimi hry a cenila se podle barvy a tvaru – průhledná, fosforeskující nebo kovově lesklá céčka byla nejvzácnější. Každý chtěl mít co nejdelší řetěz, a kdo měl céčka „z Tuzexu“, byl hvězda. Vznikla kolem nich dokonce i populární písnička Michala Davida, která fenomén ještě víc rozšířila. Céčka se stala symbolem dětské touhy po výjimečnosti v době, kdy byl výběr hraček omezený – a dodnes evokují v paměti generace sladké časy školních hřišť, směnných obchodů a barevného plastového bohatství.
Pitralon – ikonická pánská voda po holení, která voněla „jako táta“ a štípala „jako čert“. Vyráběl se už od 30. let, ale svůj největší boom zažil v době socialismu, kdy byl prakticky jedinou volbou pro většinu mužů. Typická zelená nebo hnědá lahvička, silná vůně kombinující jehličí, mentol a dezinfekční tón, a především všudypřítomnost – ve skříňce v koupelně, v kufříku na chatu i v šatně na plovárně. Pitralon nebyl jen kosmetický přípravek, ale součást mužské identity té doby. Dnes může působit jako retro kuriozita, ale pro mnohé zůstává neodmyslitelnou vzpomínkou na otce, dědečka a dobu, kdy výběr nebyl široký – zato vzpomínky zůstaly silné.
Cigarety Petra byly za socialismu jednou z nejznámějších a nejrozšířenějších značek tabákových výrobků v Československu. Prodávaly se v červenobílém obalu s výrazným nápisem „Petry“ a patřily k levnějším a snadno dostupným cigaretám.
Mikado – jednoduchá, ale důmyslná hra s barevnými dřevěnými tyčinkami – byla oblíbenou zábavou dětí i dospělých napříč generacemi. Hráči rozházeli svazek tyčinek na stůl a cílem bylo postupně je odebírat jednu po druhé, aniž by se pohnuly ostatní. Každá tyčinka měla svou barvu a bodovou hodnotu, a hra tak rozvíjela nejen šikovnost a trpělivost, ale i strategické myšlení. Mikado se prodávalo v papírových nebo plastových tubusech a často se objevovalo ve školních družinách, na chalupách nebo při deštivých odpoledních doma. Přestože se od té doby objevily stovky nových her, Mikado si dodnes zachovává své kouzlo – možná právě pro svou jednoduchost a nostalgii, kterou v sobě nese.
Okena – legendární modrá kapalina s nezaměnitelnou vůní – byla za socialismu nepostradatelným pomocníkem v každé domácnosti. Používala se hlavně na mytí oken, ale její využití bylo mnohem širší – lesk díky ní dostávaly vitríny, zrcadla, ba dokonce i linoleum. Typická lahvička s červeným uzávěrem a silně alkoholová vůně byly neklamným znamením, že se doma „uklízí na velký úklid“. Okena byla levná, dostupná a účinná – i když ne každý ji snesl bez slz v očích. Dnes ji sice vytlačily modernější čisticí prostředky, ale vůně Okeny zůstává pro mnohé silnou vzpomínkou na dětství, sobotní úklidy a lesk bez kompromisů.
Granko – kakao dětství, které mělo své čestné místo v každé československé kuchyni. Sladký kakaový prášek v papírové krabičce s barevným logem byl základem snídaní i večerních rituálů. Míchal se do mléka, hromádky se ujídaly lžičkou přímo z balení a kdo měl rád „grankovou krustu“, ten věděl, že nejlepší část je ta nerozpuštěná navrchu. Granko bylo symbolem pohody – teplé pyžamo a pohádka v televizi. I když se dnes nabízí nespočet jiných kakaových směsí, Granko si drží své místo v srdcích – jako chuť bezstarostného dětství, které vonělo po mléce, cukru a domově.
Mončičák – roztomilá opička s velkýma očima, měkkým chlupatým tělíčkem a plastovou hlavičkou – byla jednou z nejoblíbenějších hraček 80. a 90. let. Děti ji milovaly nejen kvůli hebkému plyši, ale i kvůli roztomilému zvyku – Mončičák si totiž mohl cucat palec. Vyráběl se v různých velikostech, oblečcích a někdy měl i doplňky jako lahvičku nebo dudlík. Dovážel se z Maďarska nebo přes Tuzex, a kdo ho měl, byl mezi dětmi za hvězdu. Pro mnohé představoval prvního mazlíčka i věrného společníka na spaní. Dnes už Mončičák neplní výkladní skříně, ale zůstává ikonou dětského světa – a dodnes vyvolává úsměv a příval nostalgie.
Kočárek Liberta byl v 70. a 80. letech symbolem mateřství i technického pokroku své doby. Masivní kovová konstrukce, velká odpružená kola a hluboká korba nabízely pohodlí nejen pro miminko, ale i pro maminky – kočárek skvěle pružil na kostkách i polních cestách. Typické byly výrazné barvy potahů, často s kostkovaným nebo květinovým vzorem, a praktický drátěný košík pod korbou na nákup nebo síťku s rohlíky. Liberta byla robustní, odolná a díky své velikosti i ideálním prostředkem pro „projížďky“ s celou rodinou. Dnes působí jako retro kuriozita, ale v době svého největšího rozmachu to byl prestižní a spolehlivý pomocník, který nechyběl snad v žádné československé ulici.
Pamatujete si, když telefonní šňůry nebyly jen praktickým doplňkem, ale i módním hitem, který se hrdě věšel na džíny – nebo na tesilky? O víkendech a svátcích se doma servírovalo jídlo z tradičního cibuláku, děti se smály nad skleničkami, na kterých mizely obrázky při nalití studeného nápoje, a polárkový dort za 10,50 korun byl tehdy tou nejlepší pochoutkou – lepší než ruská zmrzlina. Vydejte se s námi zpátky do těch časů a zkuste podle fotografií poznat předměty běžného života. A nezapomeňte přizvat i mladší – budete se divit, kolik věcí jim bude připadat jako z úplně jiného světa.
» Prohlédněte si galerii plnou vzpomínek na 80. a 90. léta. «
Vzpomínky na dětství nejsou jen o telefonech na pevnou linku nebo Vitacitu, který barvil jazyk do sytě růžova či žluta. Patří sem i antiperle, spartakiády, mléko v igelitovém sáčku s nezaměnitelným odérem, obaly a obtisky z legendárních žvýkaček Bajo, kovové prolézačky na sídlištích, krabičky s lentilkami nebo modré plastové hračky z Tuzexu. Mnohé z těchto věcí už dnes z našich životů zmizely – zapadly v čase. Kdo je nezažil, jen těžko pochopí jejich kouzlo. Ale pro ty, kteří ano, bude pohled na tyto každodenní předměty znamenat okamžitý návrat do minulosti.
Doba socialismu byla plná absurdit, ale i situací, které nám dodnes vyvolávají úsměv – nebo dokonce slzy smíchu. Třeba vzpomínky na pionýrské šátky, povinné čestné stráže u pomníčků padlých hrdinů, kde jsme se po hodinách střídali a poctivě salutovali. Anebo chvíle, kdy jsme ve škole museli sledovat přenosy pohřbů sovětských státníků a měli cítit smutek, kterému jsme jako děti nerozuměli.
Byl to náš každodenní život, který jsme jako děti milovali – ne proto, že by byl dokonalý, ale protože jsme neznali nic jiného. Naše představa o světě končila většinou jednodenním autobusem do Drážďan, kde jsme jen matně tušili, že se lidé jinde mohou mít jinak. Všechno, co jsme zažívali, pro nás bylo normální. Pamatujeme si, jak voněl chléb z obchodu, vybavíme si i specifickou vůni školní jídelny, těžké plastové tácy a prázdninové výlety pod stan do Tater. Právě tyto zdánlivé maličkosti dělají z našeho dětství něco víc než jen kapitolu z učebnice – proměňují ho v barevné, nostalgické retro, které v nás zůstává dodnes.
