Myra Hindley je dodnes považována za jednu z nejnenáviděnějších žen v britské historii. Spolu se svým partnerem Ianem Bradym stála za nechvalně proslulými „Vraždami na močálech“ (Moors Murders), sérií brutálních vražd dětí, které šokovaly Británii v 60. letech.
Myra Hindley se narodila 23. července 1942 v Manchesteru. Dětství strávila v chudobě, v domácnosti poznamenané násilím ze strany otce, válečného veterána. V mládí byla popisována jako průměrná dívka, ale osudově ji ovlivnilo setkání s Ianem Bradym v roce 1961.
Pracovali spolu v téže firmě, a přestože Brady měl pověst samotářského podivína s temnými sklony, Myru okamžitě fascinoval. Postupně se nechala vtáhnout do jeho světa násilí, sadismu a bizarních ideologií včetně obdivu k nacismu.
V období mezi lety 1963 a 1965 Brady a Hindley společně unesli, zneužili a zavraždili nejméně pět dětí ve věku od 10 do 17 let. Hindley často hrála klíčovou roli – byla tou, kdo získával důvěru dětí, zatímco Brady vykonával většinu fyzického násilí.
Společně pak těla obětí pohřbívali na Saddleworth Moor, opuštěné rašeliništní oblasti nedaleko Manchesteru. Brutalitu jejich činů podtrhovala i skutečnost, že některé útoky byly nahrávány.
Pár byl odhalen v roce 1965, když svědek nahlásil vraždu spáchanou v jejich bytě. Policie při následném vyšetřování objevila důkazy o dalších vraždách. V roce 1966 byli Brady a Hindley odsouzeni k doživotnímu vězení.
Během let ve vězení se Myra snažila vykreslit sama sebe jako někoho, kdo jednal pod tlakem manipulativního a násilnického Bradyho. Žádala o propuštění, psala dopisy, obracela se na veřejnost, ale britská společnost jí nikdy neodpustila. Její žádosti byly opakovaně zamítány. Pro mnohé se stala zosobněním zrady ženské role ochránkyně a matky.
Myra Hindley zemřela 15. listopadu 2002 na následky infarktu. V době své smrti byla ve vězení již 36 let. Navzdory jejím snahám o vykreslení vlastní lítosti zůstala pro britskou veřejnost navždy symbolem temnoty, schopnosti člověka zradit to nejzákladnější – důvěru nevinných.
Myra Hindley zemřela 15. listopadu 2002 na následky infarktu. V době své smrti byla ve vězení již 36 let. Navzdory jejím snahám o vykreslení vlastní lítosti zůstala pro britskou veřejnost navždy symbolem temnoty, schopnosti člověka zradit to nejzákladnější – důvěru nevinných.
Případ Myry Hindley a Iana Bradyho hluboce otřásl britskou společností a zanechal trvalou stopu v kolektivní paměti země. Veřejnost byla šokována nejen brutalitou jejich činů, ale i tím, že klíčovou roli v nich hrála žena. V době, kdy byla tradiční role ženy spojována s péčí, něhou a ochranou, Hindley tuto představu naprosto zničila. Média ji proto vykreslovala jako „ženské monstrum“ – s chladnou tváří, světlými vlasy a nepřítomným pohledem. Její fotografie se staly symbolem hrůzy a opakovaně se objevovaly na titulních stranách novin.
Během let se Myra Hindley stala předmětem mnoha debat o vině a manipulaci. Někteří tvrdili, že byla obětí Bradyho psychického nátlaku a ideologického vymývání mozku, jiní v ní viděli rovnocennou spolupachatelku, která jednala se stejnou krutostí a chladnokrevností jako on. Bez ohledu na tyto debaty však v očích britské veřejnosti zůstala nenáviděnou postavou. Každá její žádost o propuštění byla provázena obrovskou vlnou odporu ze strany médií i veřejnosti.
Příběh Hindley a Bradyho byl v Británii často připomínán v dokumentárních filmech, knihách, seriálech i divadelních hrách. Jejich činy přispěly k proměně vnímání sexuálních a násilných trestných činů, k reformám v oblasti policejních vyšetřovacích metod a k rozvoji lepší ochrany práv dětí.
Obzvlášť silný byl dopad na rodiče – případ Hindley a Bradyho posílil v britské společnosti vědomí, že děti je potřeba chránit nejen před cizími lidmi, ale i před těmi, kdo na první pohled působí neškodně. Výsledkem byly například změny ve školních programech, které začaly děti učit větší obezřetnosti v kontaktu s neznámými dospělými.
Smrt Myry Hindley v roce 2002 přinesla rozporuplné reakce. Někteří pociťovali úlevu, že žena, která způsobila tolik utrpení, již nežije. Jiní se obávali, že média znovu otevřou staré rány rodinám obětí. Její příběh však dodnes slouží jako mrazivé varování před tím, kam až může vést kombinace manipulace, fanatismu a absence empatie.
