Hlava nalezená ve vlaku a 13 let mlčení: Kdo byla Irena Čubírková a jaké tajemství skrývala?
Toaleta ve vlaku
Průvodčí osobního vlaku na trase Trnava–Bratislava v prosinci 1964 otevřel dveře toalety a nalezl v nich lidskou hlavu. Podle části dobových hlášení nález učinil personál vlaku, jiné zdroje uvádějí, že na zavazadlo s hrůzným obsahem upozornil jeden z cestujících. Nález okamžitě změnil rutinní jízdu v celostátní vyšetřování, během něhož policie vyslechla všech 287 osob ve vlaku. Nikdo z nich však nedokázal poskytnout použitelné informace o tom, kdo a kdy hlavu do soupravy přinesl.
Případ od počátku provázely nejasnosti v popisu místa činu; zdroje se rozcházejí v tom, zda k nálezu došlo u stanice Pezinok, nebo u zastávky Cífer, a zda byla hlava uložena v běžné soupravě, či v odstaveném vagónu. Klíčový zlom nastal hned druhý den, kdy kriminalisté narazili na hlášení o pohřešovaném muži z Bolerázu. Zmizení Ambróze Šepka nahlásila jeho družka Irena Čubírková. Právě kolem ní začal růst příběh, ve kterém se precizní detektivní práce mísí s tím, jak se o ženách – matkách, partnerkách a podezřelých – vypráví v mediálním prostoru. Střet mezi strohými fakty a jejich veřejným obrazem se stal určujícím rysem celého případu.
Kdo byla Irena Čubírková
Irena Čubírková (rozená Srncová) se narodila 15. března 1923 v obci Vrádiště na Slovensku. Její raný život byl poznamenán řetězcem osobních tragédií – po předčasné smrti matky vyrůstala s otcem, který se podle svědectví potýkal s alkoholismem a agresivním chováním, což vedlo k jejímu umístění do sirotčince v Holíči. Během druhé světové války byla poslána na nucené práce do Německa, kde v pracovním táboře potkala svého budoucího manžela, slovenského obuvníka Jána Čubírka.
Po roce 1945 se manželé usadili v českém Trutnově, kde v rámci poválečného osidlování získali dům v takzvané České čtvrti. Zdroje uvádějí, že Čubírková byla matkou celkem sedmi dětí – čtyři pocházely z manželství s Jánem Čubírkem a tři z pozdějšího soužití s druhem Ambrozem Štepkou. Právě v Trutnově se brzy ukázalo, že pro vyšetřovatele budou stejně důležité složité sousedské vztahy a milostné aféry jako věcné stopy zajištěné na místě činu.
Trutnov 1951: první smrt
Dne 10. října 1951 zemřel v Trutnově Ján Čubírek. Oficiálně byl případ uzavřen jako nešťastná nehoda při manipulaci s těžkými litinovými kamny, která na něj měla spadnout při stěhování z půdy. V pozadí však podle vyšetřovacích spisů existoval komplikovaný vztahový trojúhelník. Irena Čubírková udržovala poměr se sousedem Václavem Bernartem a do příprav vraždy byla postupně vtažena i Bernartova manželka Leopoldina.
Samotnému činu předcházelo dlouhodobé plánování a několik neúspěšných pokusů. Podle výpovědí se Irena nejprve pokusila manžela otrvit lékem Fluocit, a když nezabral, plánovali spiklenci jeho oběšení v lese. Ján Čubírek však tehdy společnou procházku odmítl, čímž si nevědomky na několik týdnů zachránil život.
Zdroje se dodnes rozcházejí v popisu toho, kdo v osudný den zasadil rozhodující smrtící údery. Zatímco část textů uvádí, že manžela usmrtila sama Čubírková několika ranami do hlavy, jiné zdroje připisují tyto údery Václavu Bernartovi. Shoda naopak panuje v tom, že k zahlazení stop byla využita pomoc nejbližších a následná inscenace nehody se shozenými kamny. Způsob, jakým byl případ tehdy bez důkladného ohledání uzavřen, se pro tehdejší kriminalisty stal po letech nepříjemným zrcadlem jejich vlastního pochybení.
Jak to „prošlo“ jako nehoda
V roce 1951 se podle dochovaných pramenů nekonala soudní pitva a vyšetřování úmrtí Jana Čubírky zůstalo povrchní, což umožnilo, aby verze o nešťastné náhodě obstála. Policie i přivolaný lékař tehdy přijali vysvětlení, že muž zakopl a zavalila ho těžká kamna, aniž by se důkladněji prověřila mechanika pádu nebo stopy násilí v bytě.
K obrazu uzavřeného případu přispěla i skutečnost, že po smrti manžela byla vyplacena pojistka, za kterou si vdova pořídila nový nábytek. Čubírková pak v Trutnově žila dalších osm let, navázala vztah s novým partnerem a starala se o děti, zatímco první úmrtí zůstávalo v archivech jako hotová věc. Je to jedna z těch situací, kdy se kriminální příběh nepozná podle jedné dramatické scény, ale podle toho, co se nestalo – co se neprověřilo a nezdokumentovalo. Až nález lidské hlavy v roce 1964 v úplně jiném prostředí otevřel tento případ znovu.
Přesun na Slovensko (1959–1964)
V srpnu 1959 se Irena Čubírková se svým partnerem Ambrožem Ščepkou přesunula z Trutnova na Slovensko, kde nejprve pobývali v Květoslavově a od prosince 1961 žili na samotě v Bolerázu (majer Polko). Pro Čubírkovou tato změna znamenala výrazný sociální sestup: z městského života v Trutnově, kde si mohla dovolit pomocnici v domácnosti, se ocitla na izolovaném statku, kde musela tvrdě pracovat při ošetřování dobytka. Právě izolace, ekonomický tlak a vzrůstající napětí ve vztahu vytvořily podmínky pro eskalaci konfliktů.
Ambrož Ščepka je v dostupných pramenech líčen jako alkoholik a jejich soužití bylo podle výpovědí poznamenáno častými hádkami a hrubým zacházením. Motivaci k pozdějším činům však nelze podle historických pramenů a vyšetřovacích spisů uzavřít jednoslovným vysvětlením, neboť se v nich prolíná vliv domácího násilí, osobní msty i dlouhodobého frustrujícího vztahu. Podle citovaných výpovědí měla ze strany Ščepky v opilosti zaznít i konkrétní hrozba, že Čubírkovou zabije a její hlavu hodí do záchodu – tato slova později sehrála roli v logice vyšetřování celého případu. Když Ščepka v prosinci 1964 zmizel, policie se již nespokojila s povrchním vysvětlením a začala prověřovat skutečné pozadí jeho odchodu.
Přesun na Slovensko (1959–1964)
V srpnu 1959 se Irena Čubírková se svým partnerem Ambrožem Ščepkou přesunula z Trutnova na Slovensko, kde nejprve pobývali v Květoslavově a od prosince 1961 žili na samotě v Bolerázu (majer Polko). Pro Čubírkovou tato změna znamenala výrazný sociální sestup: z městského života v Trutnově, kde si mohla dovolit pomocnici v domácnosti, se ocitla na izolovaném statku, kde musela tvrdě pracovat při ošetřování dobytka. Právě izolace, ekonomický tlak a vzrůstající napětí ve vztahu vytvořily podmínky pro eskalaci konfliktů.
Ambrož Ščepka je v dostupných pramenech líčen jako alkoholik a jejich soužití bylo podle výpovědí poznamenáno častými hádkami a hrubým zacházením. Motivaci k pozdějším činům však nelze podle historických pramenů a vyšetřovacích spisů uzavřít jednoslovným vysvětlením, neboť se v nich prolíná vliv domácího násilí, osobní msty i dlouhodobého frustrujícího vztahu. Podle citovaných výpovědí měla ze strany Ščepky v opilosti zaznít i konkrétní hrozba, že Čubírkovou zabije a její hlavu hodí do záchodu – tato slova později sehrála roli v logice vyšetřování celého případu. Když Ščepka v prosinci 1964 zmizel, policie se již nespokojila s povrchním vysvětlením a začala prověřovat skutečné pozadí jeho odchodu.
Prosinec 1964: druhá vražda
Druhá vražda se podle vyšetřovacích spisů odehrála 7. prosince 1964, kdy se Ambróz Ščepko vrátil z oslavy svých jmenin značně pod vlivem alkoholu. Čubírková se k činu později přiznala a popsala, jak omráčenému druhovi oddělila hlavu a tělo se pokusila zlikvidovat v chlebové peci, v níž ostatky pálila přibližně 35 hodin. Pro vyšetřování byl klíčový nález hlavy ve vlaku na trase Trnava–Bratislava, kterou pachatelka zanechala na toaletě ve snaze získat časový náskok.
Ačkoli se dobové zdroje v detailech rozcházejí – například zda k nálezu došlo přímo ve stanici Cífer, nebo v úseku před Pezinkem – zůstává tento moment zásadním zvratem vedoucím k jejímu dopadení. Další důkazy, jako část oděvu odložená na nákladní vagon směřující do Maďarska, jen potvrdily chladnokrevnost jejího postupu. Právě tato kombinace anonymity vlaku a neustálého pohybu důkazů se zpočátku zdála být pro kriminalisty nepřekonatelnou překážkou.
Vyšetřování: zlom s „teplou pecí“
Vraždou Ambroze Štepka v prosinci 1964 začal pro vyšetřovatele závod s časem, který vyústil v identifikaci oběti na základě fotografií a následné prověření jeho družky Ireny Čubírkové, jež sama nahlásila jeho pohřešování. Zlom v domovní prohlídce na statku v Bolerázu přinesl postřeh kriminalisty, který si všiml podezřele teplé pece na chleba, přestože jeden ze synů bezelstně prozradil, že rodina v peci běžně nepeče. Nalezené fragmenty kostí na příjezdové cestě a další ostatky ukryté v chlívku potvrdily lidský původ a vytvořily neprostřelný důkazní řetězec, pod jehož vahou se Čubírková k činu přiznala.
Podobnost okolností a chladnokrevnost činu vedly vyšetřovatele k otevření archivu a prověření smrti jejího manžela Jána Čubírky z roku 1951, která byla původně uzavřena jako nehoda při manipulaci s kamny. Exhumace a nové znalecké posudky po třinácti letech prokázaly, že zranění neodpovídala pádu kamen, čímž se z vyšetřování jedné vraždy stal proces odkrývající tragickou historii dvou úmrtí.
Exhumace 1951: otevřený starý spis
Po druhé vraždě došlo podle dostupných pramenů k exhumaci těla Jána Čubírka a nové znalecké posudky vyloučily verzi, že by zranění odpovídala pádu kamen. Vyšetřování tak uzavřelo mezeru, která v roce 1951 vznikla absencí pitvy a tehdejším povrchním ohledáním místa činu. Čubírková se následně přiznala i k první vraždě, ovšem rozpory ohledně role Václava Bernarta v rozhodujícím okamžiku z vyšetřovacích verzí úplně nezmizely.
V příběhu figuruje i Václav Bernart, který byl za svou účast odsouzen k patnácti letům vězení, a Leopoldina Bernartová, u níž zdroje zmiňují pobyt ve vazbě a následné amnestování v květnu 1965. Pro rodinu tyto události znamenaly další vlnu dopadů: všech sedm dětí skončilo v ústavní péči či u příbuzných a veřejnost začala případ vnímat jako systematické odhalování minulosti, nikoliv jako izolovaný čin. Se přesunem spisu k soudu pak vedle právních otázek sílila i společenská debata o tom, jak bude postava Ireny Čubírkové v soudní síni vnímána a „čtena“ veřejností.
Soud, trest a mediální obraz (1966)
Hlavní proces proběhl před Krajským soudem v Bratislavě na konci května 1966. Senát uložil Ireně Čubírkové trest smrti, zatímco Václav Bernart odešel od soudu s dlouholetým trestem odnětí svobody. U Bernarta se v dostupných pramenech objevují odlišné údaje o délce trestu, konkrétně 12 nebo 15 let. Tento rozpor pravděpodobně souvisí s rozdílem mezi prvoinstančním rozsudkem a pozdějším rozhodnutím odvolacího soudu.
Čubírková podala žádost o milost k tehdejšímu prezidentu Antonínu Novotnému, v níž prosila o život s odkazem na svých sedm dětí, o které se musí starat. Její žádost však byla zamítnuta a 28. září 1966 byla ve věznici Praha-Pankrác popravena oběšením. Právě v tomto období se v dobovém tisku naplno etablovaly nálepky jako „bestie“ nebo „černá vdova“. Tyto termíny sloužily jako mediální mechanismus, který složitý kriminální případ zjednodušil pro potřeby tehdejšího zpravodajství. Část pramenů v této souvislosti zdůrazňuje její upravený vzhled, zdánlivou „křehkost“ či kultivované vystupování u soudu. Rozpor mezi bulvárními titulky a strohými fakty z vyšetřovacího spisu dodnes vyvolává diskuse o tom, co byl skutečný motiv a co jen pozdější interpretace okolí.
Extrémní vybočení, jehož podstatná část je však mrazivě všední
Případ Ireny Čubírkové se dnes často vypráví jako extrémní vybočení, jehož podstatná část je však mrazivě všední: zachycuje dlouhé soužití s konflikty, závislostmi a výhrůžkami, které okolí může vnímat jako uzavřené „rodinné věci“. Zároveň ukazuje, jak zásadní je kvalita vyšetřování a ochrana institucionální pochybnosti – jedna předčasně uzavřená „nehoda“ totiž může být jen odloženým zločinem, který čeká na své odhalení třináct let.
Příběh také připomíná, že motivy pachatelů nelze redukovat na jednoslovné nálepky, pokud ani dostupné prameny nejsou jednotné. Zůstávají otázky, které nelze poctivě uzavřít bez falešné jistoty: zda smrtící rány v roce 1951 zasadila skutečně Čubírková, nebo její tehdejší milenec, kolik z jejích sedmi dětí bylo do tragédie přímo vtaženo a kde přesně skončila „vlaková“ cesta druhého činu. Možná i proto případ zůstává v paměti – ne kvůli brutalitě jednotlivých scén, ale kvůli způsobu, jakým se v něm střetává životopis, selhání systému a společenské vyprávění o vině. Otázkou nakonec není, „jaká byla“, ale co všechno muselo selhat, aby se první vražda ztratila na více než dekádu v úředních papírech.
