Ačkoliv se svět v mnoha ohledech posunul směrem k rovnosti pohlaví, stále existují místa, kam ženy nemají přístup – a to nikoliv kvůli fyzickým bariérám, ale kvůli tradici, zvyklostem či přetrvávajícím předsudkům. Od odlehlých klášterů a posvátných chrámů přes soukromé kluby v srdci světových metropolí až po sportovní arény, kde ženská přítomnost zůstává tabu, jsou tato místa tichým důkazem, že změna někdy přichází pomalu.
Tyto „zakázané zóny“ se často hájí argumenty o zachování kulturního dědictví, náboženských pravidel nebo tradic starých stovky let. Kritici však namítají, že jde o pozůstatky doby, kdy byla nerovnost mezi muži a ženami považována za normu. Proč tedy v éře moderních práv a svobod některé dveře zůstávají polovině lidstva zavřené? A kdo určuje, zda je to otázka víry, tradice – nebo obyčejné diskriminace?
