Linda v boji s alkoholem téměř ztratila rodinu i sebe

Vše začalo nenápadně. Byla jsem unavená z každodenního kolotoče – práce, péče o děti, domácnost. Můj muž pracoval dlouhé hodiny a já se cítila stále víc sama. První sklenička vína přišla jako odměna po náročném dni. "Jedna sklenička za odměnu," říkala jsem si. Brzy se ale z jedné stala pravidelná večerní tradice. Alkohol mě uklidňovalo, pomáhalo mi zapomenout na stres a dodávalo mi pocit, že mám situaci pod kontrolou.

Uvědomění přišlo tvrdě a nečekaně

Jednoho večera jsem usnula na gauči a nevěděla o sobě. Probudila jsem se nad ránem, když mě třásla dcera. "Mami, maminko, neumírej! Já se bojím," křičela s očima plnýma slz. Ten pohled mi zlomil srdce. Pochopila jsem, že jsem to nechala zajít příliš daleko. Už nešlo jen o mě, ohrožovala jsem vlastní děti. Nejtěžší bylo přiznat si, že jsem závislá. "Potřebuju pomoc," řekla jsem svému muži. Byl šokovaný, ale překvapivě klidný. "Společně to zvládneme," odpověděl a obejmul mě. Byla jsem odhodlaná začít bojovat.

Cesta k uzdravení - dlouhá a bolestivá

Začala jsem navštěvovat skupinová setkání pro závislé a chodila na terapii. První týdny bez alkoholu byly peklo. Byla jsem podrážděná, měla záchvaty pláče a několikrát jsem byla blízko tomu, že to vzdám. Podpora rodiny však byla klíčová. Můj muž vzal část mých povinností na sebe a máma mi pomáhala s dětmi.

Jedním z momentů, který mi dodal sílu, byla oslava narozenin mé dcery. Poprvé po dlouhé době jsem byla střízlivá. Viděla jsem, jak šťastná je, když se mnou může tancovat, smát se a užívat si každý okamžik. Tehdy jsem pochopila, že za to všechno stojí bojovat.

Dnes jsem už tři roky střízlivá. Každý den děkuji své rodině, že se mnou zůstala a pomohla mi najít cestu zpět. Není to jednoduché, pokušení stále přichází, ale už vím, že nejsem sama. Naučila jsem se mluvit o svých emocích a hledat pomoc dřív, než bych znovu spadla do pasti.

Pokud jste v podobné situaci, nezavírejte oči. Požádat o pomoc není prohra, ale první krok k novému začátku.