V poslední době se objevují informace o vlivu marihuany na onemocnění schizofrenií. Jistá souvislost  je prokázána, jednoznačná příčina schizofrenie ovšem dosud známá není.

Závažnějším problémem tak zůstává dostupnost správné léčby. Přestože se vědcům daří vyvíjet stále účinnější způsoby terapie, samotní pacienti o nich  často nevědí a jejich psychické problémy tak narůstají.

Temná zákoutí nemoci

Jak může život pacienta ovlivnit špatně zvolená léčba a jaký je život se schizofrenií? Zdravý člověk si to jen stěží dovede představit I když se pacientům o své nemoci mluví velmi těžko, Iveta (26) se rozhodla tabu prolomit. Její zpověď poskytuje jedinečnou příležitost proniknout hlouběji do temných zákoutí nemoci.

Kdy jste začala pociťovat, že s vámi není něco v pořádku?

Je spousta spouštěčů nemoci - někdy to může být stres, nebo tragická životní událost. U mě to bylo to, že jsem hodně pracovala. Bylo mi 17 let, chodila jsem na střední  školu, zrovna byly prázdniny a já měla dvě práce. Pracovala jsem 12 hodin denně, 5 dní v týdnu, a to u mě vyvolalo jistou mánii. Měla jsem potřebu lidem říct pravdu, kterou nevnímají.

Doporučujeme: Téma: Schizofrenie

 Do noci jsem pobíhala po městě, utrácela peníze za nesmysly a snažila se šířit své myšlenky. Teď už vím, že jsem byla v manické epizodě, kdy je člověk výřečný, má strašně moc energie a pocit, že je nejlepší, zvládl by všechno - to si ale jen myslí! To mohlo mít jediný výsledek, maminka a strýc zavolali pomoc a já byla odvezena do léčebny.

V léčebně se se mnou nebavili

V léčebně vám hned diagnostikovali schizofrenii?

Diagnózu mi neřekli ještě dlouho po první hospitalizaci. V léčebně se se mnou moc nebavili, jen mi dávali prášky. Nerozuměla jsem tomu, proč je mám brát a byla jsem dost rozhněvaná. Pamatuju si, že když přišla návštěva, tak jsem se vztekala, že tam nemám být, že je to omyl. Do té doby jsem neměla nejmenší tušení, že bych mohla mít nějakou nemoc. Že je něco opravdu spatně jsem si začala uvědomovat, až když jsem byla v léčebně déle než týden. Nechápala jsem, proč mě nechtějí pustit - až tehdy jsem pochopila, že už jde do tuhého. 

Jak dlouho jste byla v léčebně?

Poprvé jsem tam byla sedm týdnů.

Bylo vám po propuštění lépe?

Byla jsem spíš zmatená. Při propuštění mi řekli, že si mám najít psychiatra a brát léky, nikdo mi nevysvětlit proč jsem tam byla, proč je dobré brát prášky. Začala jsem tedy docházet ambulantně k paní psychiatričce, ale nemělo to na mě pozitivní vliv. Vnímala jsem to tak, že léky nepotřebuju, že je beru zbytečně, přibrala jsem po nich 15 kg a necítila jsem se vůbec líp, spíš hůř, zejména psychicky.

Pak přišel stihomam...

Jak se to projevilo?

Byla jsem otupená, bez chuti sportovat, sexuální výkonnost je po těch lécích výrazně slabší, apetit je po určitých lécích úplně vymizelý. Ve škole jsem byla apatická, tekly mi sliny, nebyla jsem schopná nic dělat, stěží jsem vždycky došla ze školy domů. Jen jsem ležela, spala, dívala se na televizi. Nemohla jsem se učit, neměla jsem o nic zájem. Negativ bylo strašně moc, tak jsem se rozhodla přestat prášky brát. 

Mělo na vás vysazení léků nějaký dopad?

Ano, ukázalo se, že přestat brát léky z minuty na minutu nebylo dobré. Po vysazení jsem totiž začala trpět stihomamem, pořád jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Předtím jsem nic podobného nepociťovala, projevilo se to až po vysazení léků. Byla jsem hodně nervózní, byla mi zima, měla jsem střevní potíže, celkově jsem se necítila dobře. Proto jsem chtěla dobrovolně znovu  do léčebny.

Všechno jde do háje

Jak probíhala druhá hospitalizace, změnilo se něco?

Hned po přijetí mi nasadili léky a přístup byl bohužel pořád stejný. Zpětně vidím, jaké následky může mít, když člověku nenabídnou veškeré možnosti léčby již na začátku. Ale to jsem v té době nevěděla. Můj život tak byl neustálý kolotoč hospitalizací, užívání léků, propuštění a pořád dokola. Nejhorší na tom je, že si člověk něco vybuduje, fyzickou kondici, zázemí a pak to jde všechno s prominutím do háje.

Kdy se tento začarovaný kruh prolomil?

Nevím přesně, ale musím uznat, že přístup lékařů se v poslední době mění, mají na pacienty víc času, v léčebnách je víc doktorů. Jde s nimi komunikovat o změně léčby. Můžete si vybrat, zda chcete tablety nebo injekce, nediktují vám jenom ty prášky. Když jsem já brala dlouhodobě působící injekce, udělala jsem s nimi největší rekord - rok a půl jsem nemusela být hospitalizovaná. Nevím, proč mi je předtím nikdo nenabídl. Pro lidi, co mají problém s každodenním užíváním tablet, je to rozhodně dobré.

Drama v lékárně

Zmínila jste dvě možnosti léčby - tablety a injekce, v čem se liší?

Když berete tablety, musíte se pořád hlídat, berou se ráno a večer, to kolikrát člověk zapomene, jde na brigádu, nebo jinam a večer si pak tu zapomenutou dobrat nemůže. Nepříjemné je taky jejich shánění, kolikrát jsem šla do lékárny a tam mi řekli, že moje léky nemají. Podobně je to i s doplatky, nikdy nevíte, kolik peněz si připravit, někdy doplácíte stovku a někdy ani korunu za ten samý lék. Za injekce jsem ale nikdy nic neplatila.

A jak se projevovaly na vaší psychice? 

Když jsem dostala injekce, měla jsem jisté obavy, že po nich budu první týden extrémně unavená, a potom další dva týdny třeba zrychlenější, jak to je i u léků. Když jsem ale brala tyto injekce, byla to nejdelší doba, co jsem byla v pohodě. Měla jsem injekce, které se aplikují jednou za čtyři týdny. A neměla jsem s tím problém. Chodila jsem pravidelně. Dokonce jsem po nich ani nepřibírala. Teď už je ale neberu.

Pořád po doktorech

Proč jste je přestal užívat, když vám po nich bylo lépe?

Nabídli mi jiný druh injekce, jejich aplikace byla častější, a to mi nevyhovovalo. Když jsem chodila jednou za čtyři týdny, bylo to takové svobodnější a příjemnější a hlavně jsem nemusela brát žádné tablety. Ale chodit častěji mi nevyhovovalo. Do půl roku jsem na ty nové injekce přestala chodit. Teď mám tablety, ale neberu je pravidelně.

Jak se cítíte teď?

Normálně, v normě. Ze začátku jsem byla víc skleslá, hlavně z toho, že jsem neměl žádné pozitivní vize do budoucnosti. Teď chodím již pět let do stejné ordinace, k panu psychiatrovi. Pro nemocného je důležité, aby svému lékaři důvěřoval, to u mě vždy nebylo. Toho, co mám teď, bych ale neměnila. Je férový, řekne mi věci na rovinu a nedělá nic za mými zády. Občas bych docenila, kdyby měl na mě více času a nasměroval by mě dál, třeba i na nějakou psychoterapii, ale to mi zatím nenabídl. Podle něj je důležité, abych neměla stresový život, nepracovala v noci a brala pravidelně tabletky.

A co je důležité podle vás?

Důležité pro mě je, abych nebyla věčně unavený a nemusela pořád spát. Abych měla plnohodnotný život a byla samostatná. Život žít a ne ho jen přežívat. Jsem ráda, že mám teď vlastní bydlení a nemusím být na ubytovně, to prostředí bylo hrozné. Teď mám větší svobodu, mám se na co těšit.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Schizofrenici: Lidé s jinými emocemi

Nebezpečí velkých zadků: Ušetřit se na nich nedá

V létě se špatně hubne. Počkejte na září