"Nikdy jsem se nepovažovala za oběť," říká Irena o letech péče o manžela po mozkové mrtvici

Česká populace stárne a s tím přicházejí i nové výzvy. Už za 30 let bude každý třetí starší 65 let a očekává se, že počet lidí nad 80 let se u nás zvýší o půl milionu. K tomu se přidává i nárůst těch, kteří se potýkají s civilizačními nemocemi. Toto vše pak s sebou přináší i rostoucí potřebu profesionální péče. Jenže pečovatelů je málo už dnes. Zda se to do budoucna změní, záleží jen na nás.

Začátek vztahu

Svého muže jsem potkala na výletě na Broumovsku, když mi bylo 16 a jemu 28 let. Byl vysoký, světlovlasý, chytrý, vtipný a byl to právník. Okamžitě jsem se do něj zamilovala. Asi jsem se mu taky líbila, protože si na mě sehnal přes kamaráda číslo a pár dní po setkání mi zavolal a začali jsme se scházet. Na každou schůzku mi přinesl karafiáty. V té době nebylo moc z čeho vybírat. Hrozně se mi líbil a připadal mi dokonalý. V mnoha věcech mi imponoval a inspiroval. Když jsem třeba zjistila, že se učí francouzsky, začala jsem se učit také. Nakonec se ze mě stala překladatelka. Překládám z italštiny a právě francouzštiny, i když jsem vystudovala jiný obor. Od revoluce jsem na volné noze a pracuji z domova. Takže poté, co manžel onemocněl, jsem se o něj mohla dlouho starat v domácím prostředí.

Brali jsme se po osmi letech chození. Byli jsme zvyklí být spolu a na delší dobu jsme se odloučili jen několikrát – poprvé, když Rudolfa těsně před třicítkou poslali na vojnu, a podruhé těsně po revoluci, když jsem pobývala ve Francii. Manžel mezitím budoval s kolegy advokátní kancelář. A i když byl zastáncem spíš tradičního rozdělení mužské a ženské role, byl velmi tolerantní a podporoval mě. Jediné téma, na kterém jsme se neshodli, byly děti. I když je měl rád a jezdil dokonce jako vedoucí na tábory, vlastní děti nechtěl. Já jsem děti naopak chtěla, a dokonce jsem zvažovala, že se s ním rozejdu. Zdálo se mi, že jsme se ocitli ve slepé uličce. Biologické hodiny tikaly neúprosně. Než jsem ale stačila rozlousknout otázku, co dál, stala se mu ta příhoda a rozchod nepřipadal v úvahu. Bylo mu pětačtyřicet.

Můj muž měl neléčený vysoký krevní tlak a byl workoholik. Po revoluci, když se projednávaly restituce, se nezastavil několik let. Byl extrémně zodpovědný a bral si toho na sebe moc. Vůbec neodpočíval. Rád chodil, ale jinak nesportoval. Měl rád sladké – tím se vyloženě dopoval a rád si dal panáčka a kouřil. Z práce přišel třeba v půl šesté, dala jsem mu něco k jídlu, lehl si na dvacet minut na gauč a pak třeba zase do půlnoci pracoval. Nevěděl kdy přestat, nedal si říct. Na první dovolené po revoluci jsme byli až v roce 1996 v Chorvatsku, a to už měl za sebou první slabou mozkovou příhodu z dubna toho roku.

Zdravotní komplikace

Tehdy se stalo, že jeli s kolegyní z Ústí nad Labem ze soudního stání a jemu se udělalo tak špatně, že museli zastavit, protože ho bolela hlava a zvracel. Když se vrátili do Prahy, zavolal, abych mu přivezla čistou košili. Přijela jsem tam, převlékl se a jeli jsme domů tramvají. Pamatuji si, že jsme došli k našemu domu, jemu vypadly klíče z ruky a stěžoval si, že ji necítí. Chtěla jsem volat záchranku, ale kategoricky to odmítl. Doma jsem mu udělala čaj z hlohu na snížení tlaku a šel si lehnout. Ráno mu bylo líp, takže se na návštěvu lékaře vykašlal. Kdybych tenkrát tu záchranku zavolala, nemuselo to takhle dopadnout. Zdálo se, že je vše v pořádku, byl v dobré kondici, myslelo mu to.

Jenže čtyři měsíce nato uhodila druhá příhoda a ta už byla devastující. Bylo to v červenci a já byla zrovna u maminky na venkově za Prahou. Domluvila jsem se s Rudolfem, že za námi později přijede, ale nepřijel. Čekala jsem do večera, a když nepřijel ani posledním vlakem, šla jsem si lehnout s nepříjemnými obavami. Tušila jsem, že se něco muselo stát. Ráno jsem hned odjela domů do Prahy, a v kastlíku našla telegram. Byla to zpráva z neurologie na Bulovce. Když jsme tam s bratrem zavolali, řekli nám, že můj muž je v bezvědomí, napůl ochrnutý, odumřela mu čtvrtina levé hemisféry a jeho cesta zpět nebude jednoduchá. Později jsem se dozvěděla, že Rudolf do vlaku za mnou nastoupil, ale cestou se mu udělalo špatně.

Následná péče

První rok Rudolf střídal jednu léčebnu za druhou, takže se doma ani neohřál. Na jednotce intenzivní péče byl měsíc, pak byl dva týdny na následné péči u Boromejek, pak na klinice v Kateřinské, kde je skvělá rehabilitace. Moje štěstí v neštěstí bylo, že jsem tuhle diagnózu znala od tatínka a věděla jsem, co se bude dít. A taky jak je důležité začít okamžitě rehabilitovat. Docházela jsem za ním denně, někdy i dvakrát.

Na jaře dalšího roku jsme jeli do lázní v Karviné. Tam to bylo dokonalé. Byli jsme vždy dost akční a poprvé v životě jsme skutečně zvolnili. Pamatuji si parčík, do kterého jsme denně chodili na procházku. Pozorovali jsme stromy a květiny, a pak si o tom v rámci možnosti povídali. Byl to pevný bod každého našeho dne. Něco, co jsme do té doby neznali. Na jedné straně byl čas s námi, mohli jsme se zastavit a na druhou stranu byl proti nám. Stále jsem měla na mysli, že co v rámci rehabilitace nestihneme zlepšit do roka, to už tak zůstane. Po Karviné jsme jeli na rehabilitaci do Kladrub. Neměli jsme finanční tíseň. Mohli jsme si dovolit nadstandardní pokoj s příslušenstvím, ve kterém jsme pobývali spolu. Pak jsem zase zařídila pobyt v Karviné a pak zase v Kladrubech. Intenzivní každodenní rehabilitace nás provázela šest let. A zatímco moje kamarádky rodily a staraly se o děti, já měla Rudolfa, Rudolfa mezi životem a smrtí a byla jsem díky této zkušenosti tak o dvě generace napřed. A taky mi docházelo, že můj život nebude hned tak normální.

Rudolfovi jsem podřídila všechno, ale nikdy jsem to nepovažovala za oběť. A i když mi kamarádi zazlívali, že nežiju svůj život, brala jsem to tak, že můj život je přece i ten život s ním. Vydala jsem se na nějakou cestu a po ní jdu. Říká se, že máš svobodu se rozhodnout, ale vždycky záleží na povaze. A moje povaha je taková, že mi přijde přirozené a samozřejmé postarat se o člověka, se kterým žiju.“

Zdroj: Rozhovor s paní Irenou, Simona Bagarová