reklama

Bez transplantace by zemřel. Teď reprezentuje ve sportu

I s transplantovanou ledvinou žije Roman Dunda naplno. Nikdy se totiž nevzdal.

Foto: Žena

Příběhů s dobrým koncem je málo, ale potřebujeme je slyšet a číst. Jako povzbuzení - zvlášť když zdraví neslouží a situace vypadá dost beznadějně. Zvlášť pro pacienty se selháním ledvin. Jedním z nich byl i bývalý házenkář Roman Dunda (41).

Vyrůstal jsem jako zcela zdravé dítě. Navíc jsem byl dost neposedný a energický, dětství jsem trávil neustálým sportováním - ať při trénincích nebo na hřišti "za barákem". Největším utrpením pro mě za dětských let bylo, když mě rodiče volali domů k obědu. Řešili jsme to různě, někdy nám rodiče třeba svačinu hodili z okna, poslali po šňůře a v nejhorším jsem šel v bruslích do třetího patra na oběd, protože sundat a obout znovu brusle by bylo naprostým mrháním času. Závodně jsem hrál od osmi let házenou a k tomu ještě dva roky badminton, později jsem se čtyři roky věnoval i atletice.

S diagnózou jsem nepočítal

Díky své sportovní aktivitě jsem byl pravidelně pod pohledem lékaře a nikdy jsem neměl kromě úrazů žádné zdravotní potíže. O snížené funkci ledvin jsem se dozvěděl ve 23 letech po zdravotní prohlídce, kdy jsem dostal nabídku angažmá v extraligovém klubu házené HBC Jičín. Bylo to zrovna před prázdninami. Vyšetřit jsem se nechal ze své vlastní iniciativy, abych se mohl každý rok pravidelně zdravotně sledovat. V momentě, kdy mi lékař sdělil diagnózu, musím se upřímně přiznat, byl jsem naprosto přesvědčen, že se s tím mé tělo vypořádá během týdnů a v září budu na extraligu dostatečně připraven.

Doporučujeme: Lence selhaly ledviny, přesto obletěla celý svět

Tímto způsobem jsem to oznámil i doma, proto si ani mí blízcí nepřipouštěli, že by se mohlo jednat o něco závažného a ještě k tomu nevyléčitelného. Začal jsem brát imunosupresivní léky kvůli zastavení postupu nemoci. Denně jsem jezdil do Jičína na tréninky, ale moje výkonnost každým dnem klesala. Následovalo nevyhnutelné. Lékař mi sdělil, že musím s házenou skončit, jelikož léčba se v žádném případě neslučuje s výkonnostním sportem.

Dodnes si živě pamatuji chvíli, kdy jsem konec oznámil trenérovi. Od tohoto okamžiku jsem začal naplno vnímat závažnost nemoci. Přišlo trápení, hledání jakékoli pomoci, nic však nezabíralo a místo zastavení postupu nemoci přišla nečekaně po deseti měsících dialýza.

Každý den nemocnice? Ne!

Neuměl jsem si představit, že bych musel docházet 3x až 4x za týden do nemocnice na dialýzu. V té době mi bylo 23 let, měl jsem tříměsíčního syna, a tak jsem hledal variantu, která by byla pro mě i mé okolí nejpřijatelnější. Jako jeden z prvních pacientů jsem si vybral peritoneální dialýzu, při níž si pacient sám mění pomocí katetru všitého do břišní dutiny tekutinu, která mu čistí krev a zároveň reguluje příjem tekutin. Tento půlhodinový proces jsem absolvoval 5x za den. Nějakou dobu trvalo, než jsem se s dialýzou fyzicky i psychicky srovnal, zpočátku jsem měl totiž problémy s tlakem.

Po jejich překonání jsem se snažil znovu zapojit do všech aktivit včetně sportu. Po dvou letech jsem začal opět hrát zápasy v házené. Dnes tomu nemohu sám uvěřit, když si vzpomenu, že jsem si v autě po utkání měnil roztoky v břiše. Sportování bylo na dialýze nesmírně těžké, ale snažil jsem se pravidelně trénovat.

"Poloviční život"

Na novou ledvinu jsem čekal pět roků a týden. V tom jsem bohužel úplně štěstí neměl, protože průměrná doba čekání byla tenkrát okolo dvou let. Pamatuji si, když mi ve tři hodiny ráno 6. 8. 2003 zazvonil telefon, posadili jsme se se ženou na postel a já uviděl na displeji jméno svého tehdy již kamaráda Pavla Navrátila, skvělého chirurga a člověka, zvedl jsem ho a na druhé straně se ozvalo poklidné: Jak se máš, cítíš se dobře? Máme pro tebe ledvinu.

Přečtěte si: Zázrak pro zrak: Dva roky byl slepý. Teď čte bez brýlí

Operace proběhla dobře, a přestože se nakonec nějaké ty potíže objevily, vše se po čase usadilo a začalo fungovat. Půl roku po transplantaci se mi znovu navrátila nejen životní energie, ale také fyzická a duševní síla. Byl to zcela rozdílný život, než který jsem prožíval při dialýze. Tenkrát jsem si uvědomil, jak jsem se mýlil, když jsem váhal, jestli transplantaci podstoupit.

Už zase žiju naplno

Teď můžu cestovat a žít naplno. Vrátil jsem se i k soutěžnímu sportu - reprezentuji transplantované. V házené se bohužel na hrách pro transplantované nesoutěží, jelikož jsou veškeré kontaktní sporty vyloučeny, ale reprezentuji v badmintonu, krátkých bězích či štafetě, v zimě pak ve sjezdových a běžeckých disciplínách.

Vytvořili jsme novou společnost, která se věnuje pouze mezinárodním soutěžím, kde se nyní starám i o organizaci a komunikaci s evropskou a světovou federací. V srpnu 2015 jsme se s týmem transplantovaných účastnili XX. Světových her v Argentině. Byly to mé již sedmé světové hry a vybojoval jsem na nich bronz za badminton single v kategorii 40-49 let pro Českou republiku.

Celkově se nám podařilo přivézt 15 medailí - 7 zlatých, 4 stříbrné a 4 bronzové, což nás zařadilo na 14. místo ze 44 zemí.  Doufám, že nám tento úspěch pomůže při shánění finančních prostředků pro účast na dalších mezinárodních soutěžích.

Příběh Romana Dundy je neuvěřitelný, ale pravdivý. Obdiv si zaslouží nejen pro svou nezlomnou odvahu a odhodlání překonat nemoc, ale i pro ochotu podělit se o svůj příběh. Snad dodá naději i těm, kdo ji potřebují.  

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Nadměrné pití může škodit ledvinám, říká lékařka

Skočte si do piva: Léčí zevnitř i zvenčí, zkuste to!

Zhubněte úklidem: Kolik kalorií spálíte při mytí oken?

Bittnerová: Vložky zdarma? Pro spoustu žen je menstruace stigma, muži diskuzi hrotí | Video: Emma Smetana
reklama
reklama
reklama