Původ misionářské polohy: Kde se vzala jedna z nejznámějších sexuálních pozic světa?

Muž nahoře, žena dole, tváří v tvář. Z pozic, které lidstvo praktikuje odedávna, získala  právě tahle bad ostatními zvláštní výsadu: vlastní, lehce posměšný název – misionářská. Je to přitom mnohem novější slovní obrat, než byste čekali. Zatímco samotnou polohu zobrazují už reliéfy starověkého města Ur či kresby v Kámasútře, výraz missionary position se v angličtině objevil teprve v 60. letech 20. století. Jak tedy vznikla legenda, že ji „vymysleli“ křesťanští kazatelé při obracení domorodců na víru?

Co říká slovník i vědecké databáze

Oxfordský slovník angličtiny uvádí první tištěný výskyt fráze „misionářská pozice“ až roku 1969, specializovaný lékařský časopis Archives of Sexual Behavior dokládá její masové rozšíření v období 1965–1975 pubmed.ncbi.nlm.nih.gov. Slovenština i čeština převzaly „misionářku“ z angličtiny až v 70. letech: předtím se v našich zemích psalo prostě o „poloze muž nahoře“. Myšlenka, že název sahá k 19. století nebo ještě dál, tedy nemá oporu v pramenech.

Starověká klasika i asijská metafyzika

Samotná sexuální poloha rozhodně není křesťanským vynálezem. Archeolog Robert T. Francoeur shromáždil ikonografické důkazy z Mezopotámie, staré Číny nebo předkolumbovského Peru, které ukazují pár v těsném čelním spojení. V Kámasútře zaujímá muž horní pozici a je mu doporučována pro „pomalé, láskyplné spojení se vzájemným pohledem“, zatímco čínští taoisté ji propagovali, protože „muž se rodí tváří k zemi, žena tváří k nebesům, a tak musí při spojení zůstat“. 

Proč se z ní stal symbol „nudy“

Když se výraz misionářská pozice ujal v pop-kultuře 70. let, okamžitě dostal ironický nádech: měl zosobňovat sterilní, „vanilkový“ sex proti akrobatickým polohám manuálů. Absurdní pověst polohy, kterou „kazatelé označovali za jedinou povolenou“, rezonovala se zpochybňováním církevních dogmat – a termín se stal součástí feministického i queer slovníku jako zkratka pro konformitu. Právě tehdy pronikl i do češtiny.

Dnes najdete „misionářku“ v každé sexuální příručce časopisů na stánku až po lékařská skripta. Mýtus o misionářích se sice pravidelně vyvrací, ale nevytrácí – příliš chutně stmeluje humor, kritiku pruderie i jistý exotický šmrnc. Připomíná, že dějiny sexuality se často píšou spíš anekdotou než archivním listem.