

Misionářská poloha patří k nejznámějším a zároveň nejvíce stereotypizovaným sexuálním pozicím. Bývá spojována s konzervativními hodnotami nebo dokonce s křesťanskými misemi, ale její skutečný původ je překvapivě jiný. Kde se tedy vzal název „misionářská“? A proč právě tahle jednoduchá poloha získala tak výrazný kulturní význam? Ponořte se do historie jedné z nejikoničtějších pozic lidské intimity.
Muž nahoře, žena dole, tváří v tvář. Z pozic, které lidstvo praktikuje odedávna, získala právě tahle bad ostatními zvláštní výsadu: vlastní, lehce posměšný název – misionářská. Je to přitom mnohem novější slovní obrat, než byste čekali. Zatímco samotnou polohu zobrazují už reliéfy starověkého města Ur či kresby v Kámasútře, výraz missionary position se v angličtině objevil teprve v 60. letech 20. století. Jak tedy vznikla legenda, že ji „vymysleli“ křesťanští kazatelé při obracení domorodců na víru?
Nejpřesvědčivější verzi šířil americký sexuolog Alfred Kinsey ve své převratné knize Sexual Behavior in the Human Male (1948). Tvrdil, že domorodé kmeny se smály Evropanům, kteří při styku leželi „jako dřeva“ a posměšně tomu říkali missionary position, protože takhle je to prý učili právě misionáři. Kinsey se však opřel o vyprávění etnologa Bronisława Malinowského z konce 20. let, aniž by si ověřil, jestli místní jazyk skutečně tenhle termín používal. Historici dnes považují příběh za mytologii, která se perfektně hodila do atmosféry poválečné sexuální revoluce: misionáři = prudérnost, domorodci = spontánnost.
Oxfordský slovník angličtiny uvádí první tištěný výskyt fráze „misionářská pozice“ až roku 1969, specializovaný lékařský časopis Archives of Sexual Behavior dokládá její masové rozšíření v období 1965–1975 pubmed.ncbi.nlm.nih.gov. Slovenština i čeština převzaly „misionářku“ z angličtiny až v 70. letech: předtím se v našich zemích psalo prostě o „poloze muž nahoře“. Myšlenka, že název sahá k 19. století nebo ještě dál, tedy nemá oporu v pramenech.
Samotná sexuální poloha rozhodně není křesťanským vynálezem. Archeolog Robert T. Francoeur shromáždil ikonografické důkazy z Mezopotámie, staré Číny nebo předkolumbovského Peru, které ukazují pár v těsném čelním spojení. V Kámasútře zaujímá muž horní pozici a je mu doporučována pro „pomalé, láskyplné spojení se vzájemným pohledem“, zatímco čínští taoisté ji propagovali, protože „muž se rodí tváří k zemi, žena tváří k nebesům, a tak musí při spojení zůstat“.
Když se výraz misionářská pozice ujal v pop-kultuře 70. let, okamžitě dostal ironický nádech: měl zosobňovat sterilní, „vanilkový“ sex proti akrobatickým polohám manuálů. Absurdní pověst polohy, kterou „kazatelé označovali za jedinou povolenou“, rezonovala se zpochybňováním církevních dogmat – a termín se stal součástí feministického i queer slovníku jako zkratka pro konformitu. Právě tehdy pronikl i do češtiny.
Z fyzického hlediska je misionářská poloha pro většinu párů nejpohodlnější a nejbezpečnější: dovoluje stabilní pánevní oporu, vzájemný oční kontakt a usnadňuje komunikaci ohledně hloubky či rytmu penetrace. Gynelogické studie uvádějí, že ve třetím trimestru těhotenství je už méně vhodná, nicméně ve srovnání s polohami typu „doggy style“ nese menší riziko zranění bederní páteře – praktický důvod, proč se udržela po staletí. Tedy žádný přísný katechismus, jen biomechanika.
Dnes najdete „misionářku“ v každé sexuální příručce časopisů na stánku až po lékařská skripta. Mýtus o misionářích se sice pravidelně vyvrací, ale nevytrácí – příliš chutně stmeluje humor, kritiku pruderie i jistý exotický šmrnc. Připomíná, že dějiny sexuality se často píšou spíš anekdotou než archivním listem.