(ne!)ZÁVISLÁ: Maruška žila o tři roky déle. Zpověď maminky Evy žene slzy do očí

Manželé Hronovi se pět let těšili z vysněné dcery Marie. Byla veselá, zdravá a plná života – hrála si s kamarády i mladší sestrou Jiřinou. Pak ale přišla nečekaná změna: Maruška náhle upadla na dětské oslavě.

Po sérii vyšetření se dostali až na onkologii do Motola, kde jim oznámili tu nejhorší zprávu: nádor na mozku. „Zavolali nám a lékaři chtěli, aby přijel i manžel, že nám oznámí, co Marušce je. Mařenku dali do školky pro děti s rakovinou, kterou na oddělení mají. A lékař začal větou, že jsme si vybrali to nejhorší, co jsme mohli. To se vám zastaví srdce. Ukázal nám na obrázku její mozek a nádor. Ten se jmenuje difuzní infiltrativní gliom,“ vzpomínala Eva.

Prognóza byla zdrcující: jen pár měsíců života. Nádor postupně ochromí celé tělo, až dívka přestane dýchat. Léčba, která by ji uzdravila, neexistovala. Lékaři nabídli jen možnosti, které by její život dočasně prodloužily. „Člověk to zná jen z amerických filmů. Myslí si, že se ho netýká. Řekli nám, že to může pomoct na přechodnou dobu, ale pak se stává, že o to dřív pacient umře. Jakoby se ten nádor naštve a pak vyroste o to víc. Celkové dožití je kolem devíti měsíců. Bylo to drsné,“ svěřila se Eva, která sama vyučuje jógu.

Rodiče dostali krátký čas na rozmyšlenou. Nechtěli se vzdát a rozhodli se bojovat, i když všichni věděli, že šance nejsou. Okolí se je snažilo podpořit a posílalo tipy na „zázračné“ cesty, jak nemoc porazit. Dokonce postavili velkou hranici při pálení čarodějnic, aby symbolicky spálili vše špatné. Bohužel nic z toho nepomohlo.

Situaci ještě zkomplikovalo nachlazení, kvůli kterému muselo být odloženo ozařování. Tehdy se Hronovi rozhodli hledat jiné cesty. „Známí nám poslali kontakt na jednoho léčitele, který vypadal, že by mohl vyléčit vše. Vydali jsme se na jeho přednášku a pak jsme k němu začali jezdit celá rodina. To byl okamžik, kdy jsme se rozhodli nepodstoupit klasickou léčbu,“ přiznala zoufalá maminka. Lékaři nakonec souhlasili – tradiční postupy by Marušku jen trápily. I přes původní prognózu devíti měsíců se jim podařilo s dcerou prožít ještě tři roky.

Rodiče navštěvovali různé léčitele i šarlatány, mnozí chtěli hlavně peníze, ale objevili se i tací, kteří pracovali zdarma. Pro rodinu to byla šance věřit, že se stane zázrak. „Kdykoliv byla nějaká naděje, hned jsem se jí chytila. Někdy už ani Maruška sama nechtěla. Bylo mezi nimi spoustu podvodníků. Jedna léčitelka nám řekla, že to není žádný nádor, ale zapouzdřený brouk v hlavě. Zkusili jsme i čínskou medicínu. Jiní nám doporučili nějakou lampu za 15 tisíc,“ popsala Eva.

Nakonec Maruška ve věku osmi let zemřela – doma, obklopená rodinou, ne v nemocnici. I když byla upoutaná na lůžko a hýbat dokázala jen jednou rukou, úsměv ji neopouštěl. Zemřela na Mikuláše před sedmi lety. „Do poslední chvilky jsme doufali, že to zvládne, že tady bude. Manžel nechtěl připustit, že je to konec. Spala jsem u Mařenky v pokojíčku a kolem páté ráno jsem cítila, že nedýchá. Běžela jsem za Petrem, vzal ji a chtěl ji resuscitovat. Nevěřil, že umřela. Nechtěl to tak nechat. Maruška ležela na gauči a byla hrozně hezká. Jiřinka jí učesala vlasy. Bylo to zvláštní tam být takto s ní. Člověk si to nechtěl připustit,“ vzpomínala Eva.

Její smrt zasáhla nejen rodinu, ale i spolužáky a učitele – na pohřbu Marii zpívaly děti ze školy. Všichni cítili, že by raději oslavovali její svatbu než pohřeb. Rodiče se museli naučit žít dál hlavně kvůli mladší dceři Jiřince, a později i synovi Františkovi, který je zaplavil novou láskou.

Zdroj: Aktuálně.cz, Podcast (ne)ZÁVISLÁ