

Madame de Pompadour, vlastním jménem Jeanne-Antoinette Poisson (1721–1764), byla oficiální milenkou francouzského krále Ludvíka XV. od roku 1745 až do své smrti. Světu dala mnohem víc než ikonickou kabelku a růžovou barvu.
Byla královou důvěrnicí, ale i významnou kulturní mecenáškou a politickou poradkyní, která měla zásadní vliv na francouzskou společnost 18. století. Dnes bychom ji označili spíše za vizionářku, která zásadně změnila celou Francii.
Narodila se v Paříži do měšťanské rodiny, ale její matka měla ambice dostat ji mezi šlechtu. Její vzdělání bylo neobvykle rozsáhlé – učila se hudbě, tanci, literatuře i malování, což jí později umožnilo zapůsobit na královský dvůr. Od mládí byla považována za výjimečně krásnou a duchaplnou. Díky vlivným známostem a strategickému manželství s Charlesem-Guillaumem Le Normantem d'Étiolles získala přístup ke dvoru.
V roce 1745 se na královském plese setkala s Ludvíkem XV. a rychle si získala jeho přízeň. Už v témže roce byla oficiálně uvedena jako jeho métresse-en-titre (oficiální milenka krále) a získala titul markýza de Pompadour.
Slova jako nevěra nebo milenka si dnes spojujeme s emocionální bolestí a něčím nekalým. Ale v dobách Madam de Pompadour, a zvláště pak ve Francii, patřilo k dobrým zvykům, že šlechtic měl krom manželky také milenku. Tyto vztahy byly naprosto přirozené a dle většiny zúčastněných také prospěšné a zdravé.
Proto ačkoliv byla markýza de Pompadour „pouhou“ milenkou, její role dalece přesahovala dvorní intriky. Působila jako důvěrná rádkyně Ludvíka XV., ačkoliv sama nebyla politikem v tradičním slova smyslu. Měla významný vliv na vnější i vnitřní politiku Francie.
Madame de Pompadour hrála krom jiného klíčovou roli v diplomatické revoluci (1756), která vedla k alianci Francie s Rakouskem proti Prusku a Velké Británii. Tento zvrat v mezinárodních vztazích měl dlouhodobé důsledky a přispěl k sedmileté válce.
Za tímto krokem stojí zejména dlouholeté blízké vztahy Madam de Pompadour s rakouskou císařovnou Marií Terezií. Přátelství obou žen doslova změnilo charakter Evropy na dlouhá desetiletí.
Krom toho měla vliv také na složení vlády. Podporovala státní reformy, i když se snažila udržet rovnováhu mezi dvorskou aristokracií a novými vlivnými vrstvami.
Byla velkou mecenáškou osvícenských myslitelů, včetně Voltaira a Diderota. Podpořila založení Sévreské porcelánky, která se stala světově proslulou. Pomáhala rozvoji encyklopedistů, kteří propagovali myšlenky racionalismu a pokroku.
Není moc žen v historii, po kterých by byla pojmenována celá stylová epocha. Madame de Pompadour k nim ale rozhodně patří. Ovlivnila styl francouzské kultury natolik, že se některým prvkům říká „pompadourský styl“.
Jako všichni, co žijí na výsluní veřejného života, musela se i Madame de Pompadour poprat také se zástupem nepřejících. Část aristokracie ji považovala za „nižší“ původem a vyčítala jí, že krále odvádí od vážných státnických povinností. Lid ji zase obviňoval ze zbytečných výdajů dvora, což vedlo k nevoli zejména během ekonomických krizí.
V posledních letech svého života trpěla zdravotními problémy. Onemocněla tuberkulózou, která se jí stala osudnou. Navzdory poklesu své fyzické kondice si ale udržela královu přízeň a až do své smrti v roce 1764 zůstala jeho důvěrnicí.
Ludvík XV. při její smrti údajně řekl: „Její srdce bylo stvořeno pro přátele, nikoli pro lásku.“