reklama

Klus: K ženám jsem byl krutý, musel jsem zkrotit hřebce. Pomáhat v domácnosti je sexy

Málokterý zpěvák budí mezi lidmi takové vášně jako Tomáš Klus. Fanoušci v něm vidí svědomí národa, odpůrci zase pomýleného sluníčkáře. Začátkem prosince vydává desku Cítím, na které vzdává hold matkám, burcuje k boji s klimatickými změnami a na závěr posílá vzkaz dalajlamovi. V rozhovoru vysvětluje, proč se při výchově dětí vyhýbá fackám i proč podporuje ženy v politice.

"Tím, že ženy samy přivádějí nový život na svět, mají zároveň k životu mnohem větší úctu. Věřím, že když se do vysoké politiky dostanou ženy, války začnou být na ústupu," říká Tomáš Klus v rozhovoru.
"Tím, že ženy samy přivádějí nový život na svět, mají zároveň k životu mnohem větší úctu. Věřím, že když se do vysoké politiky dostanou ženy, války začnou být na ústupu," říká Tomáš Klus v rozhovoru. | Foto: Václav Vašků

Na nové desce máte písničku Osvícen, ve které vtipně shrnujete, jak vás vnímají vaši odpůrci: "Myslí, že je spasitel, nemá všech pět pohromadě, na zahradě doma chodí prý zcela bosý…" Dokázal jste svůj alternativní životní styl vždycky brát s takovým nadhledem?

Úplně chápu, že když jsem začal meditovat, mohl jsem na spoustu lidí působit jako blázen. Zjistil jsem, že meditace prospívá mojí mysli, a když se mě někdo zeptal, proč najednou působím tak šťastně, tak jsem jim svou duchovní cestu popsal. Jenže se toho chytil bulvár, a stačilo pár fantastických článků, aby se ze mě stal guru, který druhým káže, jak mají žít. Tuhle nálepku už vám pak nikdo neodpáře, musíte se s ní smířit. Zbavit se jí můžete jen tak, že s lidmi, kteří vás tak vnímají, mluvíte, a buď jim to vyvrátíte, nebo ne. Spousta z nich bývá při osobním setkání překvapená. Často slýchávám větu: "Vždyť ty seš úplně normální!"

Nikdy jsem nebyl tak ezo, jak se o mně píše. Když přijdete ke mně domů, tak zjistíte, že s mojí ženou nežijeme v lese a nesbíráme bobule. Taky máme rádi výdobytky moderní doby a užíváme si středoevropského luxusu. Jenom si z něj nechceme brát příliš moc, protože obyvatelé západní civilizace obecně žijí nad svoje možnosti. Málokdo z nás si třeba hlídá, odkud k nám které zboží přichází a kam potom míří věci, které vyhodíme. My se o to se ženou aspoň snažíme a některé lidi to pochopitelně rozčiluje, takže mají potřebu nás zesměšňovat. Já si ze sebe ale taky umím udělat srandu. Humor je totiž nejlepší lék na ublížení i na vystřízlivění.

Na svou duchovní cestu jste se vydal před deseti lety, když jste s kytaristou Jiřím Kučerovským odjeli do Indie. Do té doby jste víru nehledal?

Tím, že jsem v osmi letech přišel o sestru a v deseti o tátu, byl jsem s otázkou víry konfrontovaný poměrně brzy. Musel jsem se totiž ptát, kam sestra s tátou odešli a jaký mám k tomu místu vztah. Pamatuju si, že jsem v té době vedl hovory s Bohem. Nečekal jsem odpovědi, ani jsem se necítil opuštěný nebo životem zrazený, jen jsem byl zvídavý. Pak to ale celé přehlušil sport. Začal jsem cvičit, fungovat jako stroj, za což jsem byl šťastný. Trenéři mi nahrazovali tátu, měl jsem díky nim v životě pevnou ruku. Přesto ve mně touha po vědění a kontaktu s duchem zůstala.

Pak jsem se sportem přestal, začal se místo toho věnovat divadlu a hrát po barech. Při různých pitkách a filozofických debatách do brzkých ranních hodin jsem na duchovno zase začal narážet. Lidé kulturně činní totiž dost často hledají východiska buď v alkoholu, nebo ve víře. A nejlepší je, když se obojí kombinuje, to je pak člověk skutečně moudrý. Když jsem potom odjel do Indie, viděl jsem tam mešitu, kostel, hinduistický ašrám i buddhistický chrám. Různé náboženské komunity tam žijí vedle sebe a celá společnost je vírou prostoupená, což se mi ohromně líbilo.

Tak jsem se začal o nauky, které tady po sobě zanechali moudří prorokové, znovu zajímat. Nejdřív jsem četl Bibli a zamiloval se do svatého Augustina, potom jsem zase objevil Východ a prošel jsem si delším obdobím šivaismu (forma hinduismu, která se zaměřuje výhradně na boha Šivu - pozn. red.). Putoval jsem mezi různými učeními a zjistil jsem, že se od sebe liší jenom symboly, které věřící přijímají. Etický kodex je napříč všemi náboženstvími stejný. V jednu chvíli jsem se je proto snažil kombinovat, jenže jsem si uvědomil, že to nejde, že nejsem prorok, abych si z nich uplácal svoje vlastní.

Nakonec jste zakotvil u buddhismu.

Ano, protože i když pro mě postava Ježíše Krista byla vždycky podstatná, mám problém se ztotožnit s některými postoji a dogmaty církve. Buddhismus u mě zvítězil proto, že člověku dává tréninkový plán, což je mi jako bývalému sportovci blízké. Není to náboženství, ale návod na práci s myslí. Říká vám, že když budete pět let každý den praktikovat tohle a tohle cvičení, můžete svoji mysl posunout na vyšší úroveň.

Nedávno jste si na zahradu nechal dovézt sochu Buddhy v životní velikosti. Pomáhá vám dodržovat tréninkový plán?

No jistě. Ať už člověk vyznává buddhismus, islám, nebo křesťanství, ke každému vyobrazení osvícené bytosti by měl přistupovat jako ke skutečnému Buddhovi, Mohamedovi nebo Ježíšovi. Socha Buddhy mě tím pádem drží v bdělosti, abych dodržoval doporučení, která mi buddhismus dává. Je to maják, díky němuž se můžu lépe vyvarovat toho, že bych třeba někoho pomlouval, nebo lhal. V rámci praxe taky například chodím po zahradě, snažím se uvědomovat si svůj dech nebo čistotu vzduchu, a pomáhá mi, když mám při tom sochu Buddhy neustále na očích.

Takže neplní jen funkci zahradního trpaslíka.

Ne, opravdu to není jen estetická záležitost.

Meditace ale potřebuje svůj čas. Dokážete si ho opravdu každý den najít?

Ano, ze sportu jsem na dril zvyklý. Tím, že ráno vozím děti do školy a pak jedu pracovat, abych se jim zase odpoledne mohl věnovat, musím buddhistickou praxi stihnout ráno. Momentálně tedy vstávám v pět, abych alespoň tři čtvrtě hodiny mohl meditovat a pak se ještě zabývat různými cviky a poklonami, které jsou mimochodem dobré i na fyzičku. Taky odříkávám modlitby, které spočívají v tom, že člověk aktivizuje svou mysl na altruismus. Přeje si, aby všechny vnímající bytosti napříč všemi říšemi existence byly osvobozeny od bolesti a utrpení.

Když svoji mysl hned po ránu nastavím tímto směrem a pak jdu na zahradu vypustit slepice, tak si potom celý den uvědomuju všechen ten život kolem sebe, který je naším největším darem. Setkání s druhými lidmi najednou dostává úplně jiné rozměry, protože každé z nich beru jako zdroj inspirace. Při každém kontaktu se snažím ubránit všem soudům, našeptávačům opičí mysli, které by mi třeba o vás napovídaly: "Podívej se, on má brejle, to bude intelektuál." Celý den se pro mě stává duchovním cvičením, které může navenek působit dojmem, že se člověk stará jen o svoji mysl. Naše mysl je ale kontaktní orgán s vnější realitou, takže když ji máte pod kontrolou a odchytáváte myšlenky, které se vám do ní vkrádají, může být vaše chování vůči okolí daleko čistší. Je to ale samozřejmě těžké jak cyp.

Na Instagramu jste sdílel fotku, na které si s Buddhou hrají vaše dcery. Vedete k víře i děti?

Ne, nechávám tomu volný průběh. Nedávno jsem se svými katolickými kamarády diskutoval o křtu dětí a zastávám názor, že by křest měl být dobrovolný. Člověk přece nemůže nikomu jinému přikázat, v co bude věřit. Víra je natolik intimní záležitost, že by si ji měl každý jedinec zvolit sám. Samozřejmě že moje děti nějak ovlivňuje, když máme na zahradě Buddhu. Určitě jim ale neříkám, aby se mu šly poklonit. Pokud se jednou rozhodnou, že budou satanisti, tak budou satanisti.

V další nové písničce s názvem Fí zpíváte: "Co naše děti? Co po nás zdědí? Vzduch, vodu, půdu, vše nasáklé jedy." Připouštíte si obavy, v jakém světě budou dcery Jenovéfa a Josefína a syn Alfréd jednou žít? Před časem se hodně mluvilo o antinatalistech, kteří se kvůli klimatickým změnám dokonce rozhodli být bezdětní.

Nemít děti je samozřejmě nejekologičtější řešení, protože největší zátěž pro naši planetu představuje člověk. Já bych tuhle variantu ale pravděpodobně nezvládl, protože děti miluju. Zároveň si myslím, že pokud do problematiky klimatických změn razantněji nezasáhneme, bude na planetě přibývat míst, která se stanou neobyvatelná, a ruku v ruce s tím se bude zvětšovat i uprchlická krize. Lidi se dnes na Instagramu chlubí fotkami z Malediv, ale málokdo z nich nasdílí článek o tom, že na Maledivy za patnáct let už nikdo jezdit nebude, protože zmizí pod vodou.

Pokud se z komunikování tohohle tématu nestane trend, nesvědčí to o naší společnosti nic dobrého a vlastně si nic jiného než velkou pohromu nezasloužíme. Já jsem ale optimista. Věřím, že generace hnutí Fridays for Future si tuhle hrozbu budoucnosti dobře uvědomuje a že vůči ní pomalu přestává být imunní taky moje generace a generace našich rodičů.

Jenže spousta lidí zároveň nenachází vizi, jak klimatickou krizi řešit.

Ano, ale ta vize existuje a má ji Jeho Svátost dalajlama. Mnoha lidem jeho řešení připadá naivní a neuskutečnitelné. Podle mě je naopak jediné možné. Abychom totiž přešli na obnovitelné zdroje energie, převedli naše továrny do udržitelného módu, předělali naše infrastruktury a tak dále, potřebujeme obrovské množství peněz. A ty peníze bychom mohli najít v odvětví, které je prodchnuté obrovským množstvím lobby a taky zloby - ve zbrojařském průmyslu. Musíme přestat zbrojit a místo toho investovat do života, protože jeden roční rozpočet na celosvětový vývoj a výrobu nových zbraní by k řešení klimatické krize mohl výrazně pomoct. Ty peníze tady jsou, jen si musíme ujasnit naše priority a já jsem přesvědčený, že většina z nás chce to stejné - žít společně v harmonii.

Mluvíte o klimatických změnách se svými dětmi?

Snažím se. Hodně nám v tom s Tamarou pomohlo, když jsme se odstěhovali do Mníšku pod Brdy, kde máme zahradu se sadem, a děti tak mohou na vlastní oči vidět, že jablko je výsledkem celoročního procesu zrání na stromě, že neroste někde v regálu. Nebo máme na zahradě studnu, a děti tak mohou být svědky toho, že studna může vyschnout, což se v těch šílených vedrech před dvěma lety taky dělo. Děti si toho všimly, ptaly se, co se stalo, a my jsme jim mohli proces globálního oteplování vysvětlit na konkrétním příkladu. Díky tomu teď šetří vodou samy od sebe, protože ji už nevnímají jen jako surovinu, která je očistí a zažene žízeň, ale jako živý organismus, z něhož jsou samy stvořeny. Samozřejmě s dětmi nesedíme u statistik o tom, jak se zhoršuje tání ledovců na Antarktidě. Prostřednictvím hry jim ale můžete předat jakoukoli informaci.

Když si člověk prochází fotky na vašich sociálních sítích, snadno získá pocit, že musíte být nejlepší táta na světě. Vybavíte si ale chvíle, kdy jste svou rodičovskou roli úplně nezvládl?

Moje děti opravdu mají nejlepšího tátu na světě, stejně jako ho mají všechny děti, protože každý táta je nejlepší, když chce, když svou otcovskou roli přijme. Správný táta ale zároveň musí uznat svébytnou pozici ženy vedle sebe. Matky na sobě totiž měly naloženo příliš mnoho povinností a muži, kteří to pochopili a začali jim v domácnosti víc pomáhat, nabyli obrovského rodinného štěstí. I když svým kamarádům mohli být zpočátku trochu k smíchu, tak se paradoxně ukázalo, že právě v tomhle spočívá to skutečně sexy chlapáctví.

Okamžiků, kdy jsem jako rodič chyboval, mám samozřejmě na kontě desítky. Snažím se ale ke svým dětem přistupovat jako k bytostem, se kterými jsem na jedné lodi. S manželkou na ně nehrajeme divadlo, nemyslíme si, že děti nemají dostávat pravdivé informace a něco se jim radši vůbec říkat nemá. Sám jsem byl několikrát vystavený situaci, kdy jsem jako otec nevěděl, jak se zachovat, a rozhodl jsem se to dětem přiznat. Ve chvíli, kdy udělaly něco špatného, jsem jim řekl, že i když jsem dospělý, nevím, co jim povědět, tak ať mi s tím pomohou a představí si, co by na mém místě dělaly samy. Nakonec to bylo dobré východisko, protože přijaly moji upřímnost a kreativně se zapojily do řešení problému.

Tím nechci říct, že by děti neměly mít ke svým rodičům úctu. Zároveň ale musí vědět, že rodič je taky jenom člověk, který ve svém životě často chybuje. A že tím pádem taky budou dělat chyby, ale pokud je budou umět reflektovat a omluvit se za ně, budou současně schopné odpuštění. Pro mě je nejdůležitější, abychom s dětmi neztratili vzájemnou důvěru. Chci, aby se za mnou nebály přijít i ve chvíli, kdy udělají největší hovadinu ve svém životě. A abych se jim do očí navzdory svým omylům dokázal podívat i já.

Tomáš Klus (35)

Tomáš Klus (35)

  • Vyrůstal v Třinci a už v dětství ho zasáhly dvě tragické události. Když mu bylo osm, ztratil kvůli nevyléčitelné nemoci sestru, a dva roky nato mu při nehodě v horách zahynul otec. Stal se z něj tedy jedináček a aby ho matka sama uživila, měla nějakou dobu dvě zaměstnání.
  • Odmala sportoval, nejdřív zkoušel hokej, ale brzy přešel k atletice a plavání. Postupně začal závodit v moderním pětiboji, nejprve za oddíl v Třinci, později za pražskou Duklu. V roce 2002 se svým týmem vybojoval zlatou medaili na dorosteneckém mistrovství Evropy.
  • V osmnácti letech však sportovní kariéry nechal a přešel k divadlu. V roce 2012 se stal absolventem pražské DAMU, už během druhého ročníku studia ale začal s kytarou vystupovat po barech a pomalu pronikat do hudební branže.
  • V roce 2007 zvítězil v pěvecké soutěži Czechtalent Zlín, kde se také seznámil se svým dlouholetým spoluhráčem, kytaristou Jiřím Kučerovským. V následujících letech získal několik cen Anděl i jednoho stříbrného a jednoho zlatého Českého Slavíka.
  • Žije v Mníšku pod Brdy s manželkou Tamarou a společně vychovávají tři děti - osmiletou Josefínu, pětiletého Alfréda a čtyřletou Jenovéfu. Na začátku letošního prosince mu vychází sedmá dlouhohrající studiová deska s názvem Cítím.

Z toho mi vyplývá, že tradiční česká výchova pevné ruky není úplně váš styl.

Já ani Tamara rozhodně nejsme zastánci volné výchovy bez jakýchkoli pravidel, protože děti potřebují hranice. Měly by vědět, odkud kam můžou, ale zároveň nad nimi nestojíme se samopalem a nedáváme jim facáka, kdykoli vytyčenou mez překročí. Stačí je na to důsledně upozornit. Věřím totiž v karmu, takže jsem přesvědčený, že každá rána, ať už fyzická, nebo psychická, se rodičům vrátí. Jakékoli násilí se nakonec podepíše na tom nejcennějším, co máme - na vztahu. Všimněte si, že lidé, kteří jsou šťastní, bývají šťastní bez ohledu na to, jestli jsou movití, nebo nemovití. Ať už jsou bohatí, nebo chudí, šťastnými je dělá to, že mají čisté vztahy. Jsou spokojení ve vztazích se svými partnery, dětmi i kamarády.

Pokud do vztahů se svými nejbližšími naopak vštěpujete mlhu, tak si po svém štěstí šlapete. Proto raději s dětmi strávím o dvě hodiny déle při nějaké polopatické diskusi, než abych problém řešil "facijášem". Chci z nich vychovat emočně silné jedince, kteří budou důvěřovat svému okolí i sami sobě. Zdravé sebevědomí totiž nespočívá v tom, že budou vyhrávat matematické olympiády nebo budou nejrychlejší v běhu na sto metrů, ale v tom, že budou kolem sebe budovat zdravé vztahy.

Nakousl jste téma vztahů k ženám. Dovedu si představit, že muzikanti při svém bohémském životě často nemusí být zrovna nejzodpovědnějšími manželi, kteří svým partnerkám pomáhají v domácnosti.

Já jsem to měl ulehčené v tom, že jsem vyrůstal s mámou a s babičkou. Odmalička je pro mě tedy přirozené ženám pomáhat. Uvědomuju si, že mám svaly proto, abych je nosil na rukou, protože ženy mě zase učí cítit a vnímat věci, kterých si hrubá mužská energie někdy nevšímá. Zrovnoprávnění mužů a žen je podle mě jednou z nejdůležitějších věcí, které bychom jako lidstvo měli učinit. Ne na základě kvót, ale tím, že si muži uvědomí, co všechno ženy zvládají. Nedovedu si představit, že každý měsíc menstruuju ani že porodím dítě a při tom všem ještě normálně funguju. Společnost to přitom považuje za něco samozřejmého. Tuhle schopnost sebeobětování bez očekávání, že ji někdo ocení, by se muži měli od žen naučit.

Chlapi, kteří byli u porodu, to mnohdy chápou. Uvědomují si, co mají doma za frajerky. Tím, že ženy samy přivádějí nový život na svět, mají zároveň k životu mnohem větší úctu. Proto by podle mě mělo být co nejvíc žen v politice, obzvlášť v současné době, kdy se vyhrocují nejrůznější konflikty. Věřím, že když se do vysoké politiky dostanou ženy, války začnou být na ústupu. Na druhou stranu nejsem zastáncem iniciativ typu Zakroužkuj ženu. S manželkou jsme se na tom vůbec neshodli. Říkal jsem jí, že přece není dobré kroužkovat ženu jenom proto, že je žena. To je přece urážlivé i vůči jejím schopnostem. Dejme ženám prostor, aby dokázaly to stejné co muži, ale nevolme je do politiky jen na základě toho, že jsou ženami.

V rozhovoru pro magazín Reportér jste před dvěma lety přiznal, že když jste s vaší partnerkou Tamarou začal chodit, pevný vztah pro vás byl novou zkušeností. Do té doby jste byl podle svých slov zvyklý "odvádět si dívky z koncertů k sobě domů". Předpokládám, že jste svůj přístup k ženám musel od základů změnit.

Musel jsem především změnit svůj přístup k lásce. Dlouho jsem lásku považoval za něco jiného, než je. Byla pro mě zdrojem inspirace a potěšení. Bavilo mě poznávat nové příběhy a choval jsem se při tom krutě. K ženám i k lásce jako takové. Myslel jsem, že láska je zamilování, pobláznění, při kterém cítíte mravenčení a neustále koukáte na telefon, jestli vám holka nepíše. Sedm osm let jsem jezdil po koncertech, pil jsem poměrně dost alkoholu a žil jsem nezřízeným způsobem, protože jsem byl mladý. Pak jsme se s Tamarou poznali a na začátku jsme pochopitelně netušili, že spolu budeme žít. Říkali jsme si, že třeba zůstaneme jenom kamarádi, ale od prvního okamžiku jsme věděli, že se navzájem ve svých životech potřebujeme.

Potom se to přelomilo do vztahu, jenže mě začala stíhat moje minulost. Říkala mi: "To teď jako bude se vším konec? Já chci ještě! Dělej, jinak nebudeš psát písničky. Z čeho budeš čerpat inspiraci? Podívej, vždyť za tebou přichází sama, dokonce se ti nabízí, tak na co čekáš?" Zkrotit v sobě tohohle hřebce mi dalo obrovskou práci. Povzbudivé na tom je, že to jde. A když jsem navíc energii, kterou jsem dřív vynakládal k lovu a k následnému přetváření skutečnosti, začal používat na něco jiného, byl jsem sám překvapený, kolik jsem toho schopný vytvořit. Navíc mě to nestojí tolik nervů a tolik špatné karmy. Postupně jsem tak pochopil, že láska je ve skutečnosti tvůrčí práce a obrovská zodpovědnost.

reklama
reklama
reklama
reklama
reklama