reklama

Ze znásilnění se stala špatná senzace. Obětem pomohou dvě klíčové věci, odkryl snímek

Tátova první reakce byla, jestli si uvědomuji, že tomu klukovi zničím život, vzpomíná Karolína. V dětství ji sexuálně obtěžoval nevlastní bratr. Terezin případ sexuálního násilí zase využila média, aby vytvořila z její homosexuální orientace senzaci. O ženách, které si kvůli sexuálnímu zneužívání nesou i doživotní následky, pojednává dokument Znásilnění pod kůží premiérovaný 23. listopadu na ČT.

Foto: iStock

Znásilnění je fenomén, o kterém bychom nejraději neslyšeli. Je to něco bytostně odporného, o čem nechceme ani přemýšlet. Ale i když se snažíme na to nemyslet, svým způsobem se stejně týká každého z nás.

Renomované průzkumy opakovaně ukázaly, že obětí znásilnění se za svůj život stane každá desátá Češka. Každý z nás proto nejspíš ve svém okolí má ženu nebo dítě, kterým se znásilnění (nebo pokus o něj) stalo nebo stane, nebo se jim to dokonce děje právě teď. 

Nenič tomu klukovi život. Zničený život oběti nikoho nezajímá

Třeba ve sportovním oddílu. Tak, jako se to stalo Tereze, která svůj příběh vypráví v novém dokumentu České televize Znásilnění pod kůži. Nebo v rodině, jako se to stalo druhé vystupující Karolíně. Je smutným faktem, že poměrně značnou část obětí sexuálního násilí tvoří děti mladší patnácti let. Jejich nejbližší okolí si to navíc často odmítá připustit a situaci řešit.

"Tátova první reakce byla, jestli si uvědomuji, že tomu klukovi zničím život." Tak mluví Karolína o reakci své rodiny na odhalení zneužívání a mimo jiné popisuje, co v reakci na takové zjištění nikdy nedělat. Je to přeci oběť, které se děje násilí, a oběť, která si ponese často doživotní následky. V dokumentu to můžeme sledovat z první ruky: zničená možnost prožívat intimitu, nedůvěra k mužům jako celku nebo ke světu jako takovému, dlouhé roky terapie i myšlenky na sebevraždu… To skutečně je zničený život.

To samé ale nemůžeme říct v případě nesení právních následků za svůj často opakovaný a dobře připravovaný čin. Mluvit o zničeném životě pachatele je obzvláště absurdní v situaci, kdy si od soudu více než polovina pachatelů odnáší podmínečný rozsudek, a pokud ne, tak je z nesrozumitelných důvodů zásadně krácen. Zatímco oběť stále chodí na terapie a bojuje, pachatel si už dávno běhá po svobodě. Jedna z obětí to nejistým hlasem pojmenovává poměrně přesně: "Když budu přemýšlet hodně morbidně, tak to se jim prostě vyplatí."

Obava o zničený život pachatele je absurdní

Situace je pro oběť horší i v případě, že se celá věc dostane do médií. Tereze se to stalo: namísto odsudků pachatele ale média vytvořila falešnou senzaci z její homosexuální orientace, kterou podle nich způsobilo zneužívání ze strany muže. Odborná literatura v této souvislosti hovoří o takzvané terciální viktimizaci, tedy třetí vlně, která o to víc přitíží oběti. Dokáže jí třeba zničit vztah, jak se to stalo v tomto případě.

Pachatel ničím takovým neprochází. Obava o jeho "zničený život" je tak absurdní a ničím nepodložená. Vede ale k tomu, že zneužívání v rámci rodiny - které je velmi časté - se raději drží pod pokličkou. O to důležitější je role okolí, příbuzných, rodičů, ale i pedagogických pracovníků, trenérů či vedoucích. Byl to koneckonců právě vedoucí kroužku, který po dotazech matky oběti na to, "zda si něčeho nevšiml", pochopil vážnost situace a celou věc nahlásil na Policii ČR. Je škoda, že v rámci dokumentu není jeho role více vyzvednuta.

V případech dětí, které se zneužívání bránit nemohou a z principu jim chybí nástroje, jak takové jednání třeba jen pochopit, natož vyřešit, je role třetích osob klíčová - a každý, kdo se o takovém jednání věrohodným způsobem dozví, má povinnost ho Policii ČR nahlásit. Ale jen málokdo to skutečně udělá. Zpravidla si říká, že přeci nemá důkazy, že je to jen dítě, tak si možná vymýšlí a tak podobně, a bojí se toho, že obviní nevinného. A zneužívání zatím pokračuje.

"Hlavně ať to nikomu neříkají. Chci žít plnohodnotný život" 

Ludmila Čírtková, forenzní psycholožka a soudní znalkyně, která dokumentem částečně provází, formuluje několik rozšířených mýtů, které ve společnosti panují a které se znásilnění týkají. Jeden z nich demonstruje, jak si znásilnění nejčastěji představujeme - žena je přepadena cizím mužem někde na odlehlém místě za použití hrubého násilí. Jedním dechem odbornice dodává, že takoví muži spáchají maximálně 20 procent znásilnění ze všech. 

I takový příběh nám dokument ukazuje očima další oběti Dominiky. A plasticky ukazuje, proč zůstává velká část znásilnění neohlášena, a tudíž nepotrestána. Začíná to psychickým stavem oběti, který Dominika jasně popisuje: "Já jsem je (své kamarády) prosila, ať to hlavně nikomu neříkají, že to musí zůstat jenom mezi námi," a dodává, že v tu chvíli o žádnou spravedlnost nešlo. "Jenom jsem chtěla zachránit, abych mohla dál žít plnohodnotný život."

Hlášení na policii: výslech trval osm hodin

Když se podíváme na to, co při nahlášení oběť čeká, vidíme, že se tomu nelze ani moc divit. Ostatně i pedagožka Policejní akademie ČR a vyšetřovatelka mravnostních deliktů se čtyřicetiletou praxí Alena Kolářová na přímou otázku, zda by takový čin jako oběť oznámila, v dokumentu přiznává, že by o tom hodně přemýšlela. Člověk ze samého jádra systému nevěří, jak tedy můžeme čekat, že mu uvěří oběť zvenčí?

A není divu. Když Tereza popisuje, že jí výslech na Policii ČR trval osm hodin, i odpočatý člověk u televize si vyděšeně odfrkne. Ne, tohle nechcete zažít. Ne poté, co se vám kvůli následkům násilného činu zhroutil svět. A rozhodně ne když tušíte, jak s vámi policisté budou zacházet a na co se vás budou ptát. Třeba hned v prvních chvílích na to, co jste měla na sobě. Advokát jedné z obětí o procesu, kterým musí oběti procházet, doslova říká: "My tu oběť mučíme." A minimálně podle sdílených pocitů obětí není daleko od pravdy.

Blýská se na světlejší časy? Čas ale ubíhá

Policisté i soudci jsou samozřejmě jen lidé. Podléhají stejným předsudkům a náladám ve společnosti jako kdokoliv jiný. Proto je klíčovou záležitostí, která může celou atmosféru okolo znásilnění změnit, vzdělávání. A zdá se, že na tomto poli se blýská na lepší časy. Samotný dokument Znásilnění pod kůží je ukázkou, jak lze k tématu přistoupit citlivě a přitom edukačně.

A svůj pomyslný vrchol mají teprve před sebou i iniciativy, které v dokumentu vystupují a které se roky zavedené pořádky snaží změnit. Konsorcium nevládních organizací kolem spolků Konsent a Amnesty International se zasazuje o úpravu trestného činu znásilnění tak, aby pokrývala širší spektrum případů než doposud. Jít na to chce změnou jeho definice tak, aby za znásilnění byl považován každý sex bez projeveného souhlasu.

Řešit to má hlavně ty případy, kdy se oběť nedokázala bránit kvůli částečné nebo celkové paralýze, tedy takzvanému zamrznutí. Nebavíme se přitom o okrajovém fenoménu: Ludmila Čírtková v dokumentu říká, že se to týká až 70 procent případů. A výslovně říká, že na řadu případů sexuálního násilí i znásilnění stávající podoba zákona prostě nedopadne.

Vedle toho existuje iniciativa Bez trestu, která zase poukazuje na to, že i v rámci stávající zákonné úpravy nedochází k adekvátnímu trestání pachatelů. Na svém webu zveřejňuje poměrně šokující podmínečné rozsudky i u případů plných hrubého násilí. A aby na nedostatečné trestání pachatelů poukázala, uspořádala mimo jiné i masivní protestní pochod.

Veškeré zákonné úpravy jsou ale jen prvním krokem. Jak upozorňuje Fredrik Nodnestam, sociolog z univerzity v Göteborgu, nás všechny čeká práce na tom, abychom mohli žít v kultuře souhlasu. Spisovatelka Saskia Noortová ho v dokumentu doplňuje: "Musíme se zaměřit na vzdělávání našich dětí a naučit naše syny, že dívce mohou koupit kytku, říkat jí, že je krásná, a také, že s ní chtějí mít sex. Ale nesmějí si to vynucovat a manipulovat s ní."

Tak daleko ale ani zdaleka nejsme. Sexuální výchova na českých školách je čistě technická záležitost, která se (v lepším případě) točí okolo používání a nasazování kondomu, ale chybí v ní byť malá zmínka o potřebě souhlasu a o hranici toho, kde začíná znásilnění. Alespoň to tvrdí celé tři čtvrtiny účastníků a účastnic průzkumu organizace Konsent mezi středoškolskými studenty.

Poptávka o tato témata a snaha o změnu tu přitom je. Průzkum společnosti Behavio pro organizaci Youth, Speak Up! ukázal, že pro mladé voliče do 29 let je adekvátní trestání znásilnění druhé nejdůležitější volební téma. Tomuto zájmu sice v letošních volbách žádná větší strana naproti nešla, nicméně se jasně ukazuje, že s mladými se blýská na lepší časy.

Přístup společnosti ke znásilnění a jeho trestání se zjevně mění. Důležitou otázkou je, jestli ztratit další dekádu nebo dvě, než se tato mladá generace dostane k moci, kde to změní i na legislativní a další úrovni, nebo se alespoň k malým změnám odhodlat rovnou teď. A hraje se o hodně: každý rok totiž v Česku dojde ke zhruba 8 až 12 tisícům znásilnění.

Mohlo by vás zajímat: Znásilnění jsem nenahlásila, zamrzla jsem, nekřičela. Byla jsem na dně, říká Dominika

Po útoku jsem propadla depresím a úzkostem. Nenahlásila jsem to, bála jsem se střetu s institucemi, přišlo mi, že můj boj je vnitřně prohraný. | Video: Daniela Drtinová

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama