Nejspíš ji znáte jako herečku z Dejvického divadla, seriálů Čtvrtá hvězda, Comeback, Ohnivé kuře nebo například z filmů Nestyda, Zoufalci a Úsměvy smutných mužů. Osmačtyřicetiletá Simona Babčáková chtěla být kromě herečky také psycholožkou a už mnoho let se věnuje terapeutické praxi. V rozhovoru mluví o tom, jak se sama vypořádává se složitou situací, jaké to je hrát "nehezké" role a proč si myslí, že každého z nás pandemie posune dál.

V roce 2015 jste v rozhovoru pro DVTV řekla, že jste se ten rok třikrát zhroutila. Jak zvládáte současnou situaci?

Je to náročné - jako pro všechny. Naprosto se změnil můj způsob života. Takže abych to psychicky ustála, musela jsem začít na sobě praktikovat to, co obvykle radím druhým. Měla jsem příležitost uvědomit si, jak moc odvozuju svou sebehodnotu od svého povolání. Od toho, že jsem spatřována, vnímána a oceněna. To vnější potvrzení najednou spadlo jako domeček z karet, zůstala nahá existence a já jsem musela hledat, v čem budu tu sebehodnotu naplňovat, když nemůžu dělat svou práci. Kde je smysl života?

Jak tu sebehodnotu teď naplňujete?

Kromě toho, že se snažím si meditacemi každé ráno navodit vědomí hodnoty života jako takového, jako zkušenost vědomí v lidské bytosti, hledám samozřejmě, co umím a mohu dělat i v těchto  podmínkách. Dávám přednášky o komunikaci on-line, mám připravený seminář Prevence syndromu vyhoření, poskytuji osobní konzultace, vedu ženské kruhy, a když to jde, jezdím na privátní besedy, vysílám na Pravém domácím rádiu, pořádám workshopy improvizace, načítám knihy, občas točím a nazkoušela jsem i novou inscenaci v Dejvickém divadle. Podporuji také organizace, které mi dávají smysl - jako například Úsměv mámy, která poskytuje podporu a pomoc maminkám s poporodní depresí, nebo Hnutí Duha. Zní to jako velké množství činností, ale každou z nich dělám občas, takže mi pořád zbývá velké množství času na proces transformace, kterým procházíme.

Tím, že se vnější aktivita radikálně omezila, jsme nuceni cestovat ve svém vnitřním světě a těmito cestami dovnitř provázím i jiné. Zvýšila se má meditační praxe, vizualizace i cvičení. Je to nutná psychohygiena, jakmile pár dní vynechám, ten psychický propad, který následuje, je tak rychlý a velký, že mám velkou motivaci.

Měli bychom se zamyslet nad tím, co děláme a co cítíme

Jaké techniky konkrétně děláte?

Každé ráno si sednu, vizuálně si prodloužím páteř nahoru a napojím se na slunce. Pak si prodloužím páteř dolů v podobě kořenů a napojím se na planetární, vnitřní slunce, na zemské jádro. Představím si světelné vlákno a z něj poté nádechem čerpám světlo do břicha, do centra. Při výdechu z tohoto centra to světlo, teplo, lásku, bezpečí nebo cokoliv, co si kdo představí. Prozařuju do srdce a celého těla. To pak zářím do takové koule kolem sebe, kterou si zvětšuju. Někdy na celé město, někdy na celou planetu nebo Československo. Zahrnuju do toho požehnání všem svým milovaným, pak si tu kouli zmenším na únosnou velikost. A když mám strach z pocitů izolace, tak si představuju, jak se ta moje světelná koule napojuje na ostatní světelné koule. Toto si dávám jako pečeť, ve které se chci pohybovat a prožívat celý den. Pak cvičím pozdravy slunci, dvanáct čínských cviků na vnitřní orgány, pět Tibeťanů a čchi kung osm kusů brokátu.

Tohle všechno děláte opravdu každé ráno?

Zní to jako hodně věcí, ale je to sestava tak na 40 minut. Je to ideální rozcvička, a když se mi povede udělat celou, tak jsem spokojená. Ale víte, jak to je, někdy to vyjde a někdy zase ne. Párkrát jsem byla v takové psychické černé díře, že jsem nezvládla ani to. Snažím se ale každý den udělat aspoň záření a již zmiňované pozdravy slunce, i kdyby měly být jen tři. Když vynechám meditaci a cvičení, můj stav se radikálně zhorší, takže se mi to nevyplácí, a to vede k nucené disciplíně. A disciplínu zrovna já získat potřebuji.

Dbáte i na to, co jíte?

To je můj bolavý bod, protože těch informací, co je vhodné a nevhodné jíst, je mnoho a jsou občas protichůdné. Snažím se optimalizovat to, co jsem schopná uplatit, uvařit a co potomci snědí. Co se mě ale opravdu dotýká, je to obrovské množství škodlivých látek, které běžné potraviny obsahují, a to obrovské plýtvání potravinami, které se nestihnou prodat a spotřebovat. Už jenom nadužívání chemických prostředků při pěstování rostlin, které vede k poškození zdraví, a přestože všichni víme, že jsou pesticidy a herbicidy zdraví škodlivé, nikdo není veden k zodpovědnosti. Velké agrární podniky nepřispívají zvýšenou daní na řešení sekundárních zdravotních důsledků. Neplatí zvýšenou daň za vyrabování půdy. Za to, že vymírají včely, že se ničí biodiverzita. Takže se snažím nakupovat od farmářů, ale když to jejich políčko sousedí s tím obrovským agrárním, tak nemají moc možností, jak svou úrodu před nežádoucí chemií chránit. Proto podporuji Hnutí Duha, protože se těmito tématy zabývají a hledají řešení.

Nejím velká zvířata, protože je vnímám jako inteligentní bytosti, a vadí mi ta lhostejná brutalita, s jakou si automaticky bereme jejich životy. Mně prostě vadí, že se chováme bezohledně. Je vědecky dokázáno, že to, co jíme, ovlivňuje nejen naše zdraví, ale i mysl a prožívání a my se dál chováme jak hlupáci a spotřebováváme potravinové produkty, které nás pomalu, ale jistě otravují. Nebo si klidně otrávíme vodu, na které je naše přežití plně závislé. A říkáme tomu civilizace. Čili sama cítíte, že jsem v tomto tématu emočně velmi angažovaná.

Myslíte si, že má epidemie na nějaké úrovni ten význam, že se máme obrátit dovnitř, do sebe?

Ano. Myslím si, že celá tato situace, kterou si procházíme, je tlak k tomu, abychom se začali vědomě zabývat tím, co děláme a co cítíme. Co jíme a jak hospodaříme a jak se vlastně vzděláváme a co jsou skutečné a důležité kvality života. A kromě toho jsme nuceni pěstovat psychickou a fyzickou odolnost. Ta se nerozvíjí, když jsme pořád v pohodě, ale bohužel pouze tím, že procházíme krizemi. A naše civilizace je velmi choulostivá a pohodlná. To není dlouhodobě udržitelné. Myslím si, že je to velká příležitost uvědomit si, kým jsme, a začít pak tvořit vědomě.

Máte z této situace strach?

Ano, občas také. Když to před rokem začalo, tak se mi ukazovaly všechny moje strachy jak na orloji. A já jsem byla nucena se na ně podívat, připustit si je, komunikovat s nimi, procházet skrz. Co se objevilo jako bonus, byly stavy a vize za těmi strachy, kde je pocit domova, bezpečí, láska, jas. Viděla jsem vize budoucnosti, které byly a jsou nádherné a které chci žít. Svět se nevrátí do starých kolejí a ani by neměl, protože ty koleje vedly do slepé ulice a my jsme naráželi do zdi a rozbíjeli si hlavy a tvářili se, že je to blahobyt. Byla to iluze bezpečnosti a dostatku na vnější, materiální úrovni, na té vnitřní jsme ale krváceli a duše trpěla. Důkazem je třeba celosvětová spotřeba antidepresiv nebo růst počtu lidí s duševním onemocněním. To je vysoká daň za pohodlnost a lhostejnost.

Každé klopýtnutí přijímejte s něhou 

Právě teď spousta lidí prochází těžkým obdobím, procento duševních chorob se zvyšuje. Co si mají lidé říct, když cítí, že selhávají?

Buďme k sobě laskaví, protože se probouzíme po tisíci letech spánku, kdy jsme zapomněli, kým skutečně jsme, a ten proces je velmi křehký. Každé klopýtnutí bychom měli přijímat s něhou, jako když se dítě učí jezdit na kole a spadne. To není jeho fatální selhání, to je jeho způsob, jak se něco učí. My se pomalu učíme probouzet vědomí, kým jsme, snažíme se ukončit roli oběti, kterou jsme hráli stovky let, a hledáme způsoby, jak aktivně a vědomě tvořit své životy. A věřím tomu, že ty procesy jdou do takové hloubky, že až toto pomine, až vylezeme ven, začneme naplňovat ty hodnoty, které jsme si uvědomili. Bude to úročení tohoto těžkého období. Budeme víc přemýšlet, čemu dáme svoji životní energii a v jakém světě chceme žít.

Změní se podle vás společnost jako taková?

Myslím si, že lidé začnou více přemýšlet nad tím, co dělají. Jestli to, co dělají, přináší spokojenost a radost. Jestli budu nakupovat v supermarketu otrávené jídlo, nebo u lokálního farmáře, v shopping centru, nebo na design marketu. Protože když si koupím oblečení od konkrétního tvůrce, nosím esenci toho člověka, toho materiálu, a pak je i v pořádku, že zaplatím větší částku, koupím si jednu kvalitní věc namísto tří nekvalitních. Tou platbou podpořím ekonomiku, jakou chci žít. Věřím, že lidé začnou více spolupracovat spolu, vytvářet komunity, víc alternativního vzdělávání, výměnného obchodu.

Výměnného obchodu?

Představuju si to tak, že když nebudu mít na zaplacení, tak se domluvím se svým farmářem, že u něj budu víkend pracovat a dostanu za to počet bedýnek, na jakých se domluvíme. Prostě si každý uvědomí, co umí a co může světu nabídnout. A ve spolupráci vytvoříme paralelní systém. On už zvesela bují, mainstream si ho naštěstí nevšímá.

Realizujete tuto filozofii nějak vy sama?

Jsem tomu otevřená. Pokud někdo nemá na konzultaci, je možno se domluvit na výměně. Je dobré si uvědomit, že vždycky máme co nabídnout. Pohlídat děti, uvařit, uklidit nebo udělat masáž. Pojďme se takto učit myslet a komunikovat. Ne že bych si nebyla schopná uklidit, ale stojí mě to víc úsilí než třeba někoho jiného, protože z uklízení mám nepříjemné zápisy z dětství a ty musím pokaždé překonávat. A hlavně nejde o úklid, ale o komunikaci a hledání cesty.

Rodičům jsem se nehodila

Je to tak, že skrze vaše vlastní hojení, vaši životní zkušenost, pomáháte ostatním?

Já věřím, že to tak je vždycky. Že mě průvodce může provést pouze zkušeností, kterou sám prošel. Vždycky mě zajímala psychologie a zákonitosti a zákoutí lidské duše. A jak jsem hledala sama sebe a snažila se uzdravit svá zranění, tak jsem procházela mnoha způsoby a technikami, které mi odkrývaly další a další souvislosti. Zároveň jsem se hojila a zároveň se učila. Mám velmi ráda konstelační principy, vizualizace, práci s podvědomím, zvědomování si, kým jsem. A mám potřebu inspirovat ostatní a předávat zkušenost. Pořád se tím vyvíjím.

V čem se hojíte nebo jste se hojila?

V podstatě to je úplně základní hodnota mé existence. Já jsem třeba nechtěné dítě, protože jsem přišla v období, kdy se to mámě nehodilo, a rodiče si v té době neuvědomovali, že svým postojem na duši dítěte něco páchají. Většina z nás nevznikla z vědomého spojení rodičů, nebylo s námi komunikováno již od prenatálního období. Například jesličky jsou pro miminko úplné peklo, protože ještě nemá rozvinutou kontinuální paměť, takže má každý den čirý děs z toho, že bylo odloženo, a vytvoří si představu, že není hodno toho, aby si ho nechali. Tyto vzpomínky se sice brzy vytěsní, ale v podvědomí přesvědčení o tom, že nemám hodnotu, zůstávají.

A ani během prvních sedmi let života, kdy si vytváříme základní software představ o životě, o světě a především o sobě, to není většinou úplně ideální. Stále jsou v nás potlačovány přirozené emoce, neučíme se, jak pracovat s hněvem a nevolí, jak být transparentní, jak zdravě nastavovat hranice. No a pak se začneme srovnávat s druhými a je vymalováno.

Jaké je pak pro vás hrát role, ve kterých máte ztvárňovat - řekněme - nehezkou postavu? Třeba v Nestydovi, kde vás manžel Jiří Macháček opustí kvůli tomu, že máte velký nos?

Já ji nevnímám jako nehezkou. Když se na ten film dívám, tak jsem vždycky znova překvapená, že jsem vlastně hezká! Snažím se všechno, co se mi v životě děje, co přitahuju a vytvářím, použít k hojení a přepisu. Zrovna ve filmu Nestyda ta moje postava vyznívá velmi sympaticky. Je to prima holka a to, že ji opustí povrchní partner, vedle kterého se cítila nedostatečná, nakonec vede k tomu, že se potká s někým, s kým je jí skutečně dobře. A to je ten přepis. Je to vlastně příběh o sebehodnotě. A se šťastným koncem.

Připadala jste si vždycky krásná?

Nepřipadala. Neznám ženu, která by to o sobě řekla. Když vidím svoje fotky z minulosti, třeba od devatenácti let, tak si říkám, jak jsem byla hloupá, že jsem se neviděla. Jenže když posloucháte od dětství různé narážky, posměšky a komentáře, tak je těžké nebýt zakomplexovaná. Proto se mi moc líbí projekt Ridiny Ahmed Moje tělo je moje, který upozorňuje na fatální dopad komentářů o našem těle. Ostatně už vůbec to, že mi položíte takovou otázku. Moje představa o tom, že nejsem atraktivní, byla tak hluboká, že jsem vlastně každé ráno při pohledu do zrcadla mile překvapená, že se sama sobě líbím. Ale je to výsledek dlouhého procesu přepisu toho, jak sama sebe vnímám. Takže občas, když mám pochybnosti, tak si představuju sama sebe za 20 let, jak k sobě mluvím a říkám si: "Simčo, jsi krásná, a navíc moudrá! Tak si to užij!"