Prolomit tabu v rodině je nejtěžší. Takové "malé tajemství" je jed, tvrdí odbornice
V rodinách se mohou předávat z generace na generaci obrovská traumata, která by ve společnosti už byla dávno prolomená. Čeho se rodinná tabu týkají a co se děje, když se dlouho neřeší? Odpovídá psychoterapeutka a lektorka Eva Labusová.
Každá společnost má svoje tabu. Týkají se mezilidských vztahů, toho, jakými slovy označujeme některé osoby nebo některé skutečnosti, jak o nich přemýšlíme. Týkají se toho, jak vypadáme. Tabu je se vysmívat někomu, kdo je na vozíku, zároveň je stále společenským tabu i to, že tělesně a mentálně postižení lidé chtějí mít sex. I když je tabu spousta, nebývá zpravidla těžké se v nich vyznat a úspěšně se veřejným prostorem pohybovat, aniž bychom ony zakázané zóny nechtěně prolamovali.
Rodiny jsou v tomhle fascinující a úplně jiné. Tabu v nich může být úplně cokoliv. Každá rodina nějaké tabu má a každá se k němu nějak chová. Rodiny dokážou podle psychoterapeutky Evy Labusové semknutě a neoblomně desítky let hýčkat bez prolomení obrovská traumata. Bez ošetření a bez odpuštění si je překládají z hrbu na hrb po celé generace.
Co znamená, že je nějaká věc tabu?
Tabu je něco, co nemůže existovat ve své pravdivosti, protože to jednotlivci nebo kolektivy nedovolují. Jde o něco, co bylo učiněno nevyslovitelným.
Proč vlastně tabu ve svých životech máme?
Někdy proto, že se to jeví jako pohoršující a nepřijatelné společensky. Jindy proto, že to bylo nedostupným a nedotknutelným prohlášeno z důvodů rituálních, náboženských, světonázorových. Ta první oblast se týká hlavně věcí „lidských“ - například sexuality, nemocí, závislostí, smrti, hanby, viny či majetku. Druhá spíše věcí „božských“ - jedná se třeba o rozhodnutí autorit, kdo a jak se smí, nebo nesmí zaobírat věcmi mezi nebem a zemí či vstupovat do přímého kontaktu s Bohem, ať už je vnímán a nazýván jakkoliv.
Může být prostě v pořádku, že někdy s nějakým tabu žijeme? Nebo je z pohledu vaší profese nutné s ním pracovat a snažit se, aby přestalo existovat?
Žijeme-li s jakýmkoliv tabu, žijeme se zatížením. Práce s tabu a jeho odkrývání, které má vést k úlevě a nápravě, má ovšem svá pravidla. Pokud tabu chceme rozbít příliš rychle a prudce, pod nátlakem, nebo dokonce s násilím, může to být silně kontraproduktivní, protože tabu obvykle úzce souvisí s dalšími významnými klíčovými tématy lidské pravdivosti a autenticity, s nimiž je třeba zacházet s velkým respektem.
Tabu v sobě obvykle nějak zahrnuje bolestné rozštěpení, které v naší původně žido-křesťanské patriarchální kultuře po dlouhá tisíciletí existovalo pro nepřirozené oddělování těla a duše, resp. hmoty a ducha, včetně výrazného ponižování a znevýhodňování ženství. Je pozoruhodné, že tohle všechno se v posledních letech stalo předmětem zesíleného odborného i laického zájmu, navíc v kontextu zkoumaných zákonitostí mezigeneračního přenosu. Jde o vzájemně propojené oblasti, jejichž citlivé rozplétání umožňuje nápravu a hojení a může vést k tzv. posttraumatickému, osobnostnímu růstu, s čímž jde vždy ruku v ruce právě i odhalování a hojení rodinných a společenských tabu.
Čekání na spasitele
Když jsem přemýšlela, co všechno by mohlo být tabu v rodině, rozhlédla jsem se po širším příbuzenstvu. Našla jsem sebevraždu, neznámého otce, incest, mrtvě narozené děti, spory o majetek, psychózy, násilí, alkoholismus, cokoliv, co souvisí se sexem, nebo i obyčejnou smrt, ze které se stalo tabu. Jsme podle vás nějaká výrazně postižená rodina, nebo se tahle škála objevuje běžně?
Podle mé zkušenosti má nějaké své tabu každá rodina, byť vidíme, že některá je zatížena mnohem více než jiná. Také vidíme, že rodiny i další systémy lidských uskupení mají tendenci určitý druh tabu a traumatu mezigeneračně recyklovat. Lidé mlčívají o tématech, která vnímají jako ohrožující a s nimiž si z nějakého důvodu nevědí rady. To znamená, že je nad jejich síly či schopnosti se s nimi otevřeně konfrontovat, a tudíž je z osobního či rodinného příběhu a z osobní či rodinné paměti odstraňují.
Aby nemohlo dojít k prozrazení, různě znemožňují příležitosti pro případnou komunikaci a samozřejmě se vyhýbají přímé konfrontaci. Postupně tak dochází k vytvoření jakési náhradní reality, která nedovoluje ani otázky, natož odpovědi a neumožňuje vývoj. Nekomunikované problémy se stávají jedem, který toxikuje lidské sebevědomí i sebepřijetí. Vztahové prostředí chátrá a směřuje ke stagnaci, respektive k projevování podstaty tabu v nějakých náhradně žitých symptomech, ať už psychosomatických, především nemoci těla či duše, nebo společenských. Mám na mysli xenofobii, homofobii, hledání obětních beranů, černobílé vidění, čekání na vůdce nebo spasitele a podobně.
Co se děje s rodinou, kde se nějaké tabu po generace nekompromisně pěstuje?
V takových rodinách se uplatňují obranné mechanismy, které lidem umožňují držet jakékoliv zvědomování bolestných problémů mimo vědomou mysl. Jde o odštěpení, které slouží k tomu, aby se nepohodlná témata do vědomí nemohla dostat. Některé situace jsou natolik ohrožující, že odštěpení zkrátka umožňuje přežít. Je však důležité si uvědomit, že má jít právě jen o pomocný mechanismus, který má posloužit na nejnutnější dobu potřebnou k obnově sil. Bohužel se často stává, že se jednotlivci i kolektivy v dané obranné reakci zabydlí a zacyklí a v nepřipravenosti vrátit se do reality setrvávají i poté, kdy by bylo vhodné problémy začít řešit.
Rodinná tabu se mnohde dlouhodobě dědí po mnoho generací. Obranné strategie, které se spontánně spustily v traumatických situacích a měly sloužit k přežití a přemostění nejtěžších časů, se stanou chronickými a blokují další vývoj.
Můžete uvést nějaké konkrétní příklady?
V rodinách s narušenou komunikací, kde se zabydlelo nějaké tabu, obvykle, pokud pečlivě hledáme, najdeme zdroje jeho původu. Vždy je třeba pracovat s historií rodiny, není-li tam nějaké trauma společenské - a že jich události 20. století a zkušenosti s totalitními režimy nashromáždily!
Dál je třeba pracovat i s osobními příběhy jednotlivých členů rodiny a s jejich případnými zážitky, které kdy nějak zásadně narušily jejich vnitřní rovnováhu. Jde o každou osobně vnímanou ohrožující nebo zahlcující událost, která se stala tak prudce a nečekaně, že došlo k silnému přetížení nervového systému daného jedince, ať už náhle, šokově, nebo dlouhodobě a vlekle. Vedle z vnějšku přicházejících potíží tak život rodiny často řídí patologická vnitřní pravidla, která svazují dění ve vztazích a ovlivňují prožívání, včetně toho, co je a není rodinným příslušníkům dovoleno si myslet, natož to vyslovit.
Jak to myslíte, že není dovoleno si něco myslet nebo něco říkat?
Třeba se nemluví o emocích, netolerují se projevy hněvu či smutné nálady, nejsou dovoleny konflikty ani takzvané "stěžování". Dětem vyrůstajícím v takových rodinách nezbývá než se od svého autentického prožívání postupně odpojit a převzít, „zdědit“ onen postoj odštěpení.
Eva Labusová
- Věnuje se psychoterapii, péči o duši a poradenství pro oblast rodičovství, výchovy a vztahů.
- Píše a přednáší, organizuje semináře pro odborníky i veřejnost.
- S dcerou Alžbětou ve spolupráci s nakladatelstvím Triton připravily pro český knižní trh čtyři publikace švýcarsko-americké psycholožky Alethy Solterové, týkající se tzv. vědomého rodičovství.
Tyto děti se nakonec ledasčemu přizpůsobí, ovšem za cenu, že zůstanou hodně dlužny svému žádoucímu seberozvoji. Nezřídka přebírají úkoly a role, které ve skutečnosti patří dospělým, zastupují svým rodičům životní partnery či jim dělají rodiče, pečují o mladší sourozence, vybalancovávají vše možné a zachraňují, co se dá. O své dětství tím přicházejí. Trpí zkrátka slabostí nebo nezralostí těch, kteří je přivedli na svět.
Harmonické sebepoškozování
Může se stát i to, že zdrojem tabu je jeden konkrétní člen rodiny?
Ano, i to se stává - často jde o dominantní osobu, která si dělá nárok o ostatních členech rodiny mocensky rozhodovat. Přitom rozlišujeme moc fyzickou, projevující se vyhrožováním, vzbuzováním pocitů viny, vydíráním nemocí nebo násilím. Moc psychickou, zaměřující se na snižování sebevědomí druhých, přísně odměřovanou pochvalu apod. Moc sociální, spočívající v omezování kontaktů s ostatními. Moc informační, zahrnující odměřování nebo odpírání informací. Ale často také moc ekonomickou, zahrnující možnost rozhodovat o (ne)naplňování potřeb jednotlivých rodinných příslušníků tím, že jim jsou odepřeny finanční zdroje.
Jak si takového člověka můžeme představit?
Tito rodinní „škůdci“ bývají lidé osobnostně nevyvinutí, emočně nevyrovnaní, bez dostatku sebereflexe a především bez schopnosti otevřít se jakékoliv vnitřní práci. Místo aby hledali, jak věci zlepšit, využívají - zpravidla nevědomě - manipulativních technik a citového vydírání a často i agrese a násilí. V jejich protipólu pak v roli slabých a pasivních nalézáme osoby zasažené jejich vlastní sebedestrukcí. Typickým příkladem jsou různé druhy sebepoškozování, úniků a závislostí.
Rodina se ale obvykle neskládá jen z agresora a jeho protipólu. Co všichni ostatní?
Zbývající členové rodiny obvykle nějak proplouvají. I jejich životy jsou ale v silném ohrožení ztráty autenticity, pokud se vůči zničujícímu prostředí své rodiny nevymezí.
Ještě snad stojí za zmínku, že rodiny, které fungují na vyhýbavém komunikačním vzorci, mohou někdy paradoxně navenek působit docela harmonicky. Ve skutečnosti v nich ale lidé žijí izolovaně a upřímnost, sdílení ani komunikace neproudí. Rizikem tohoto nastavení je, že případný větší problém může takovou rodinu snadno ohrozit. Krize také nastává v okamžiku, když někomu z rodinného systému něco přece jen dojde a zatouží po pravdivosti a autenticitě. Věci se začnou dávat do pohybu.
Ošklivé rodinné stříbro
Zajímají mě vaši klienti v psychoterapii, kteří s nějakým tabu zápasí. Co bývá jejich zakázkou?
Málokdo přichází s tím, že už by předem rovnou věděl, že chce řešit rodinné tabu. Lidé psychoterapii vyhledávají, protože jim není dobře. Cítí, že se jim něco podstatného v životě nedaří, chtějí to změnit. Ačkoliv cílem vnitřní práce je uzdravená přítomnost a nadějeplná budoucnost, do minulosti bývá nutné nahlédnout, protože v ní je klíč ke kořenům a kontextu klientova příběhu.
Je pravidlem, že vždy dříve či později dospějeme do bodu, kdy klient stojí před rozhodnutím, zda najde odvahu uvidět původní zdroje svých potíží a přijmout a procítit bolest, která s takovým vhledem a s rozpoznáváním a rozpouštěním rodinných a rodových zatížení souvisí.
Jak taková práce vypadá?
V terapeutickém procesu pokud možno nesaháme ke zkratkám ani k vytěsňování, naopak. Krok za krokem odhalujeme, co se dříve opomíjelo. Terapie by měla pomáhat v tomto postupovat v přiměřeném tempu, ale také neuhýbat, když je třeba projít slzavým údolím nebo zvládnout hodně těsnou soutěsku. Taková cesta však vede k objevování vnitřních pokladů a člověk víc a víc vnímá, že zdroj své největší síly a moudrosti nosí v sobě samém.
Je asi jasné, že ti, kteří se za sebepoznáním vydávají, potřebují v sobě vždy najít odvahu i vytrvalost. Své klienty povětšinou vnímám jako avatary, kteří vidí dál a hloub a cítí intenzivněji, a především už touží žít mnohem vědoměji a smysluplněji. Někdy je to z jejich rodin na čas nebo navždy odloučí. Jindy to do uzdravujícího procesu postupně vtáhne i další rodinné příslušníky.
Dovedla byste popsat pár nejčastějších tabu, která se v rodinách objevují? A která máme celospolečenská?
Už jsme toho dost zmínily. K nejčastějším rodinným tabu patří těžké nemoci, zvláště psychické, umírání a smrt, neodtruchlené tragické smrti a sebevraždy. Různé druhy závislostí. Důvody ke studu, vině, strachu z nepochopení či odsouzení - trestní stíhání, menšinová sexuální identita, znásilnění, ostrakismus, šikana, ztráta práce.
A pak tu máme ona „rodinná tajemství“.
To jsou ta nejobtížněji řešitelná tabu. Sexuální zneužívání, incest, domácí násilí, nevěra, rozvod, neusmířené spory např. kvůli dědictví. Černé ovce a outsideři rodiny - proč se někdo s někým nestýká, nepřiznané děti narozené mimo manželský vztah, mrtvě narozené děti. A častá jsou finanční tabu, ať už jde o dluhy, ztrátu majetku, nebo chudobu, ale i o velké bohatství.
Každý z nás
Do jaké míry se do rodinných tabu promítá samo 20. století?
Témata, která se týkají mimořádných a mezních traumat z historie rodů, jsou častá. Stále je mezi námi holokaust, politické pronásledování a věznění, poválečný odsun, ztráta majetku v 50. letech. Ale nejde jen o historii. Dnes nás, jak víme z fenoménu „rozdělené společnosti“, významně trápí také světonázorové, politické, náboženské a covidové očkovací nesoulady.
Říkáte, že se rodinné tabu týká každého z nás. To je vlastně docela hrozná představa.
Přesto vidím důvody k optimismu. Jakkoliv je naše doba složitá, nabízí, aspoň prozatím, historicky nevídané možnosti, jak tabu na všech úrovních odhalovat, aktivně s nimi pracovat a otvírat snad všechny jejich donedávna zavřené šuplíky. Jsme svědky snahy mnoha lidí uzdravovat, co se uzdravit dá, a to na všech možných úrovních. Snad proto je dnes o psychoterapii, vnitřní práci a duchovní hledání takový zájem. Přibývá těch, kteří si negativní dopady tabu na své životy stále více uvědomují a chtějí s tím něco dělat. Týká se to úplně každého z nás.
Mohlo by vás zajímat: S předsudky nejde bojovat, vina se nedá promlčet. Tabu o závislostech jsem prolomila před 30 lety (2021)
