Češka v Afghánistánu: Domácí násilí je všude na světě. My si na dokonalost hrajeme
Jako žena si musela dávat pozor na to, jak se chová během jakékoliv interakce s muži. Pokud komunikovala s místním zdravotníkem, dbala na to, aby rozhovor probíhal v přítomnosti dalších lidí, nebo aby byly alespoň otevřené dveře. Porodní asistentka Lucie Brázdová v rozhovoru popisuje misi v Afghánistánu.
Porodní asistentka Lucie Brázdová spolupracuje s Lékaři bez hranic od roku 2012. V roce 2015 řídila v Afghánistánu porodnici a poporodní oddělení v Kábulu, kde se průměrně narodilo tisíc dětí za měsíc. V rozhovoru pro Aktuálně.cz popisuje, jaké to bylo v zemi, kde se šest měsíců pohybovala jen na trase bydliště-auto-nemocnice a v níž o životě žen rozhodují muži.
Byla jste s Lékaři bez hranic na jedenácti misích. Čím se lišila ta afghánská?
Každá mise je jiná, nejen z pohledu společensko-kulturního kontextu dané země, bezpečnosti, nastavení projektu, ale také pozice, kterou na misi vykonávám. V Afghánistánu jsem pracovala na pozici tzv. manažera porodní péče. V Česku by se tato pozice dala přirovnat k pozici hlavní sestry. Měla jsem na starosti řízení a chod gynekologicko-porodnického oddělení vládní nemocnice v Kábulu, kterou Lékaři bez hranic podporovali. Pracovat na pozici manažera pro mě byla nová zkušenost. Kromě řízení jsem měla na starosti vzdělávání místních porodních asistentek a sester a jejich nábor.
Byla náročnější než jiné stáže?
Spousta lidí si neuvědomuje, že když jedete na misi, tak na místě také několik měsíců žijete. To pak ovlivňuje také to, jak je náročná. V Afghánistánu jsem pracovala šest měsíců a vzhledem k bezpečnostním opatřením byl můj osobní život velmi limitován. Můj každodenní pohyb byl omezený pouze na místo bydliště, auto, které mě převáželo na pracoviště, a nemocnici.
Například v Libanonu jsem pracovala v uprchlickém táboře, ale po práci jsem mohla žít téměř normální život. Třeba chodit po městě a zajít si do restaurace, což bylo tady naprosto nemožné. Každých šest týdnů jsem měla volný víkend a tyto dny jsem musela trávit mimo projekt, abych si odpočinula. Odjela jsem do centra zázemí Lékařů bez hranic, které bylo sice také v Kábulu, ale měla jsem možnost potkat jiné lidi z řad expatů, relaxovat a oprostit se od svých každodenních pracovních povinností.
Podání ruky je v Afghánistánu tabu
Kromě specifického dress codu a dodržování bezpečnostních pravidel, na co jste si ještě musela dávat pozor?
Na to, jak se chovám během jakékoliv interakce s muži. A to jak s místními, tak i z řad zahraničních pracovníků. Nebyl možný jakýkoliv osobní kontakt, jako například podání ruky. Pokud jsem potřebovala komunikovat a řešit nějaký problém s místním kolegou, vždy jsem musela dbát na to, aby komunikace probíhala za přítomnosti dalších lidí, popřípadě pokud jsem s ním byla v místnosti sama, vždy musely být otevřené dveře. Také jsem nemohla říct své kolegyni, že mám přítele. Mohla jsem mít manžela, nebo nic. Nemluvila jsem o svém vztahu s místními i zahraničními kolegyněmi a kolegy, a už vůbec ne třeba o tématu sexu a jiných kulturně citlivých tématech.
Řídila jste gynekologicko-porodnické oddělení, bylo to za těchto podmínek náročné?
Vzhledem k velké vytíženosti porodnice bylo často velmi složité personální pokrytí jednotlivých oddělení. Často jsem se setkávala s nedostatkem personálu. Dalším problémem byla samotná kapacita porodnice, nedostatek lůžek. Velmi často jsme měli plno, ale stále k nám přicházely ženy. Za měsíc jsme měli kolem tisíce porodů. V současné době je na této pozici kolegyně a hlásí kolem tří tisíc porodů měsíčně.
Měla jste někdy pocit, že jako žena nemáte dostatek respektu?
Ne, s tím jsem se na misích nikdy nesetkala. Samozřejmě ale znáte svou roli a víte, do čeho můžete mluvit a do čeho ne. Nemohla jsem jen tak přijít za ředitelem nemocnice a říkat mu, že takhle by to být nemělo. Problémy jsem řešila prostřednictvím svého nadřízeného z řad Lékařů bez hranic, který pak komunikoval s ředitelem nemocnice. Respektovat tento způsob komunikace bylo nezbytné. Když jsme chtěli školit místní porodní asistentky o antikoncepci, museli jsme mít první povolení od ředitele. Také jsme museli nejdříve školit místní muže, kteří v dané věci rozhodovali o věcech veřejných, aby věděli, co ženám budeme říkat. Musíte respektovat místní kulturu, pak budou respektovat i oni vás.
Lidé dodržují genderové restrikce kvůli zemi, v níž žijí
Přesto, zažila jste moment, kdy jste se dostala s místní kulturou do vnitřního konfliktu?
Momentů bylo několik. Žena je naprosto ve všem podřízena svému muži. Bez manžela nemá budoucnost, nemá absolutně žádné právo rozhodovat o svém těle, cestovat. Její role je rodit co nejvíce dětí, převážně synů.
Jací jsou tamní muži?
Myslím, že o nich máme hodně předsudků. Jedna věc je kultura a druhá je individuální člověk. I v Afghánistánu jsou vzdělaní a sečtělí lidé s pokrokovými názory a všeobecným rozhledem. Navíc sociální inteligence nezávisí na tom, jestli máte vysokoškolský titul. Když jsem byla přímo v Kábulu, bylo tabu se s mužem bavit, řešili jsme akorát pracovní záležitosti a pak se šlo domů.
Když jsem ale byla na jiné misi, měla jsem úžasného afghánského kolegu, gentlemana. Říkal mi, že u něj v zemi by se se mnou takto bavit nemohl. Žili jsme v jednom domě, chodila jsem před ním oblečená, jak jsme zvyklí v Evropě, a on s tím vůbec neměl problém. Lidé někdy nedodržují restrikce proto, že by chtěli. Jen žijí někde, kde je musí respektovat.
Lucie Brázdová
- Lucie Brázdová je diplomovaná porodní asistentka. Dálkově vystudovala Zdravotně sociální fakultu Jihočeské univerzity.
- S Lékaři bez hranic pravidelně spolupracuje od roku 2012.
- Byla na 11 misích - v Jižním Súdánu, Indii, Afghánistánu, na palubě záchranné a pátrací lodě Bourbon Argos, v Libanonu, Sieře Leone, Řecku, Indonésii, Mosambiku a Egyptě.
- V současné době je rok a půl v České republice. Vyučuje teorii a praxi ošetřovatelství na Karlově Univerzitě a pracuje v nemocnici na oddělení dlouhodobě nemocných.
- Plánuje vyjet na další misi s Lékaři bez hranic.
Na všech misích místní vzděláváme o antikoncepci
Slýcháváte nějaké předsudky o Afghánistánu nebo o misích vůbec, které vám vadí?
To, že namísto, abychom jezdili do těchto zemí rodit děti, tak bychom tam měli zavádět antikoncepci. Myslím, že to souvisí s tím, že lidé mají v některých případech zkreslené představy o práci Lékařů bez hranic. Na všech projektech zaměřených na péči o ženy služby plánovaného rodičovství a antikoncepce poskytujeme. V některých kontextech je však antikoncepce velké tabu. V Afghánistánu je dostupná, nicméně z důvodu společenského a kulturního kontextu málo využívaná. Hlavním úkolem ženy je rodit a k zajištění rodiny je nutné mít co nejvíce synů. Žena nemůže antikoncepci užívat bez svolení manžela. I z toho důvodu musí školení první absolvovat muži.
Na co si během takového školení musíte dávat pozor?
Na to, jaká slova a výrazy používám. Nemůžou zaznít slova jako přítel nebo muž - vždy jen manžel. Je samozřejmé, že téma chráněného styku se týká pouze manželského páru. Svobodné ženy sex mít nemohou.
Jaké další situace jsou tabu v porovnání s evropskou gynekologickou péčí a porody?
Do zdravotnického zařízení, a tedy i k porodu, musí vždy ženu doprovázet manžel, popřípadě jiný mužský člen rodiny. Pokud se vyskytnou během porodu komplikace a žena potřebuje například císařský řez, manžel musí dát vždy svolení. To samé se týká i péče o děti.
Pro mě jsou to obyčejní lidé, kteří chtějí žít v míru a klidu
Dokázala byste ze své praxe říct něco o vztazích mezi afghánskými muži a ženami?
Vzhledem k bezpečnosti jsem během svého pobytu neměla možnost setkávat se s místními muži. Jediný kontakt jsem měla s místními kolegy. S pacientkami jsem také nepřicházela často do kontaktu. Je pro mě proto obecně těžké toto hodnotit. Nicméně, v rámci svého působení v nemocnici jsem zaznamenala a mohu s jistotou tvrdit, že se k sobě chovali s respektem a profesionálně. Pro mě jsou to obyčejní lidé jako všude jinde, kteří si přejí žít v míru a klidu.
Na všech svých misích jste byla "svědkyní" jinak nastavených vztahů mezi mužem a ženou, než jsme zvyklí u nás. Jak toto vnímáte po návratu domů?
V Česku nežijeme v patriarchálně nastavené společnosti a oproti zemím, kde jsem působila, by se dalo říci, že si jako ženy nemáme na co stěžovat. Vždy si plně uvědomím, jaké mám štěstí. Neuvěřitelně si vážím své svobody, možnosti rozhodovat o svém těle a o své budoucnosti.
Ale co si budeme říkat, u nás to taky není perfektní. My si tady na to spíš hrajeme. Například sexuální a domácí násilí se děje všude na světě. U nás možná neuvidíte takové formy a v takovém rozsahu, jako jsem zažila na misích, ale děje se to všude na Zemi bez ohledu na to, jak je daný stát rozvinutý. To, čím se musíme zabývat v Česku, není až tak zřejmé. Řešíme tady jiné věci, jako je třeba rovnost platů.
Jak afghánské ženy vnímají svou intimitu, porody, lékařské prohlídky?
Jako žena a porodní asistentka jsem po profesní stránce své chování nijak přizpůsobovat nemusela. Samotný porod je velmi intimní záležitost v každé kultuře. Podstata mojí profese je všude na světě stejná a ani postupy vedení porodu se nelišily. Porodní asistentky, s nimiž jsem se setkala, byly velmi oddané své profesi, vzdělané, jejich zkušenosti a vědomosti byly na velmi dobré úrovni. Měly velkou touhu dále se vzdělávat.
Byla to pro vás první práce v roli manažerky, musela jste dodržovat bezpečnostní nařízení, být v sociální izolaci. Jak jste to zvládala? Pečujete nějakým způsobem o svou duševní hygienu?
Pro mě je vždy důležitý tým lidí, se kterými jsem na misi. Měla jsem skvělý tým, navzájem jsme se podporovali.
Jela byste teď do Afghánistánu?
Určitě ne. Ale několik posledních dní myslím velmi intenzivně na místní ženy, na své kolegy z řad místních i zahraničních kolegů.
Mohlo by vás zajímat: Expert: Výbuchy v Kábulu? Čím dříve evakuace skončí, tím líp, může přijít nové násilí
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
