reklama

Špátová: Gottovi nepropadali strachu ani smutku. Karla ale trápilo, že opouští dcery

Carpe diem. Právě tímto heslem se Karel Gott řídil ve chvíli, kdy se od lékařů dověděl, že mu zbývá půl roku života. Naplno si vychutnával každý den, který mohl strávit se svými dcerami a manželkou Ivanou. V tu dobu s dokumentaristkou Olgou Malířovou Špátovou natáčel film Karel, který vstupuje do kin. Filmařka v rozhovoru přiznává, že osudový příběh Mistra se prolíná i jejím vlastním životem.

"V noci jsem se probouzela a dívala se na mobil, jestli se něco neděje," vzpomíná filmařka Olga Malířová Špátová na poslední měsíce s Karlem Gottem. Její dokument je od 7. října k vidění v kinech.
"V noci jsem se probouzela a dívala se na mobil, jestli se něco neděje," vzpomíná filmařka Olga Malířová Špátová na poslední měsíce s Karlem Gottem. Její dokument je od 7. října k vidění v kinech. | Foto: Lukáš Bíba

Váš dokument měl jít původně do kin loni v říjnu, rok od Gottova úmrtí. Kvůli pandemii se ale premiéry dočkal až letos. Zůstává přesto Karel pořád ve vašich myšlenkách?

V hlavě mi zůstává spousta životních rad, které mi Karel v průběhu natáčení dával. Vzpomínám si třeba na to, jaký zájem vždycky projevoval o druhé lidi, o jejich profese i trápení. Takový přístup u známých osobností přece jenom tak často nevidíte. Spíš se stává, že když je někdo slavnější, bývá víc zaměřený na sebe a touží po tom, aby ostatní věnovali pozornost jemu. Karel se naopak o každého zajímal, takže se teď snažím jít v jeho stopách. I když už jsem třeba unavená, řeknu si, že bych měla vydržet, protože být tady pro druhé je přece to nejdůležitější.

Nebo se mi znova a znova vybavují Karlova slova, která zazní na konci filmu. Mluví tam o tom, že když se člověku v životě naskytne nějaká příležitost, měl by ji čapnout a využít, protože není nic horšího, než když svoje štěstí promarní. To se může týkat vztahů, práce nebo čehokoli jiného. Častokrát tedy na Karla myslím v úplně běžných situacích.

S Karlem jste se potkala už v roce 2009, kdy vám bylo čtyřiadvacet a točila jste o něm televizní dokument Fenomén Gott. V čem bylo druhé natáčení jiné?

Naše druhé společné natáčení bylo určitě zralejší. Tentokrát mě Karel a Ivana Gottovi sami oslovili, a mně se tak pracovalo mnohem líp, protože jsem věděla, že po filmu sami touží. Neměla jsem pocit, že bych Karla do něčeho nutila. Za svůj život toho natočil tolik, že by se člověk nedivil, kdyby mu na dalším dokumentu už tolik nezáleželo. Karel se ale naopak zajímal o každou scénu a pečlivě se mnou probíral, jak budou jednotlivé části filmu vyznívat. Tentokrát jsem ho zachytila ve chvílích, kdy už byl nemocný a ještě víc než kdy dřív žil podle svého oblíbeného hesla carpe diem (užívej dne).

Natáčet jste začala na podzim roku 2018, kdy Gott začal trpět poruchou krvetvorby. Věděla jste o jeho diagnóze už v době, kdy padla první klapka?

Ne. Gottovi mě oslovili v říjnu, kdy byl Karel ještě zdravý, takže jsem s ním první měsíc natáčela úplně jiný film, než jaký teď diváci mohou vidět v kinech. Když mi v listopadu Ivanka volala, aby mě informovala, že Karlovi podle lékařů zbývá jen asi půl roku života, všechno se změnilo. Najednou jsem k práci na filmu přistupovala mnohem horlivěji, prahla jsem po každém natáčecím dnu a vážila si všech chvil, které mi Karel věnoval. Taky jsem se o něj začala bát. V noci jsem se probouzela a dívala se na mobil, jestli se něco neděje. Karel se pro mě stal členem rodiny, člověkem, který je alespoň ve vašich myšlenkách pořád přítomný.

Hned v první třetině filmu diváky berete do nemocnice, kde Karlovi lékař Marek Trněný oznamuje, že se jeho diagnóza nevyvíjí příznivě, a mluví s ním o dalších možnostech léčby. Musela jste Gotta přemlouvat, aby vás nechal natáčet i při takhle choulostivé situaci?

Přemlouváním bych to nenazvala. Je ale pravda, že jsme Karlovi společně s Ivankou dlouho a do hloubky vysvětlovaly, proč by ta scéna ve filmu měla být. Karel se totiž u každého tématu, které se ve filmu mělo objevit, strachoval, jestli to lidi bude bavit. Namítal, že když si v dokumentu bude povídat se svým doktorem, nebude to přece pro diváky zajímavé. Já jsem mu na druhou stranu říkala: „Karle, právě tohle ale přece všichni lidi prožívají a mohou se s tím ztotožnit. I když sami nejsou nemocní, tak si něčím podobným prošli nebo procházejí jejich blízcí, a náš film jim tak může pomoct.“ Tím jsem ho přesvědčila a nakonec jsem s ním v nemocnici byla asi čtyřikrát. Když jsem tam s ním ale šla poprvé, vůbec jsem netušila, co mu profesor Trněný řekne a jak Karel zareaguje.

Před příchodem do ordinace Karel pronesl, že nechce slyšet žádné fňukání, a když se od lékaře dověděl, že léčba nemusí zabrat, rozhodl se raději v duchu svého motta prožít v radosti omezený čas, který mu zbýval. Vydržela jste v tu chvíli za kamerou potlačit slzy, jak vás nabádal?

Bylo to těžké a momentů, kdy to nešlo vydržet, jsem během natáčení zažila hned několik. Jako kameramanka bych se slzám přitom opravdu měla vyhnout, protože když za kamerou pláčete, tak pořádně nevidíte, co točíte. Musím přiznat, že mě Karlův postoj ve zmiňované scéně upřímně překvapil. Nikdy bych nečekala, že konečnost vlastního života bude přijímat takhle klidně a vyrovnaně, že se ke svému odcházení bude stavět moudře a s úsměvem, jako hluboce věřící člověk.

Samozřejmě bych ale lhala, kdybych tvrdila, že konec života bral jenom pozitivně. Karla totiž velmi trápilo, že opouští svoje dvě malé dcery. Říkal, že by své holky chtěl ještě hodně naučit, zůstat v jejich životech a dál je ovlivňovat. Zároveň vyslovil přání, aby ve svých životech potkaly dobré lidi, protože byl sám vděčný za osobnosti, které ho formovaly. Život stál podle něj na tom, jakými lidmi se obklopíme. Proto své dcery toužil jako táta dál hlídat a byl smutný, že se mu to už nepoštěstí.

Jak se s vědomím Karlova blízkého odchodu vyrovnávala jeho manželka Ivana, která se v posledních měsících starala nejen o něj, ale zároveň musela být matkou a taky měla coby producentka dost starostí s natáčením filmu?

Pro Ivanku to bylo pochopitelně ohromně těžké a nechtěla se s nevyhnutelností Karlova odcházení smířit. I když se dověděla, že léčba nemusí fungovat, snažila se zjišťovat, jak by tady Karel mohl zůstat alespoň o něco déle díky zdravé stravě nebo lepší životosprávě. Vnímala jsem ji jako obrovskou bojovnici, která se jen tak nevzdá, a myslím, že právě díky Ivančině péči zůstal Karel mezi námi o několik měsíců déle, než lékaři původně předpovídali.

Karel Gott také odmítl pomoc dětského psychologa, který by situaci probral s jeho dcerami. Manželka Ivana to v dokumentu zdůvodňuje tím, že nejlepším psychologem je sám Karel. Dokázal s dnes patnáctiletou Charlottou a třináctiletou Nelly o své nemoci skutečně otevřeně mluvit?

Gottovi byli ke svým dcerám vždycky upřímní, takže Charlotta a Nelly o Karlově nemoci od začátku věděly. Během natáčení jsem si všímala, že ve vzduchu nebyl cítit nějaký strach nebo smutek. I když byl Karel unavený, nikdy nefňukal a na nic si nestěžoval. Jednou třeba maloval obraz a říkal, že na něm bude pracovat ještě tak tři roky. Snažil se žít naplno až do poslední chvíle, jako by mezi námi měl být ještě dlouho. A právě tenhle jeho přístup podle mě dodával sílu i jeho dcerám a Ivance. Taky dost možná věřily, že se něco stane, že přijde zázrak a Karel s nimi zůstane. Takhle to koneckonců se svými blízkými máme snad všichni.

Sama žijete s třiasedmdesátiletým manželem, kameramanem Janem Malířem, a společně vychováváte čtyřletou dceru. Připouštěla jste si během natáčení, že byste se jednou mohla ocitnout v podobné situaci jako Ivana Gottová?

Samozřejmě mě to několikrát napadlo, protože věkový rozdíl mezi mnou a mým manželem je podobný, jako byl mezi Ivankou a Karlem. Říkám si, že možná právě proto ke mně dokument o Karlu Gottovi přišel. Filmaři si podle mě vždycky podvědomě vybírají témata, ve kterých se sami nacházejí, náměty, které promlouvají i k nim osobně. Zároveň ale s manželem žijeme v podobné víře, jakou jsem viděla u Gottových. Věříme, že tady oba budeme dlouho, že budeme zdraví, a i kdyby ne, tak si uvědomujeme, že každý den je zázrak, a každou malichernou neshodu je proto třeba rychle vyřešit.

Olga Malířová Špátová (37)

Olga Malířová Špátová (37)

  • Vyrůstala ve filmařské rodině. Její otec Jan Špáta byl kameraman, matka Olga Sommerová zase dokumentaristka, a tak profese svých rodičů propojila.
  • Natáčí dokumenty a při práci na nich si zároveň sama obstarává kameru.
  • Žije s o 35 let starším Janem Malířem, který je také kameraman.
  • Na FAMU ji ani na třetí pokus nevzali. Vystudovala Střední školu reklamní tvorby, přesto ještě před třicítkou zaznamenala úspěch s filmy Půjdu, kam chci o zpěvačce Radůze (2007) nebo Oko nad Prahou o architektovi Janu Kaplickém a jeho nerealizovaném projektu Národní knihovny.
  • Jako kameramanka se podílela na filmech své maminky o Jiřím Suchém či Martě Kubišové.
  • O Karlu Gottovi sama natočila už televizní dokument Fenomén Gott (2009). V novém snímku Karel, který kina začínají promítat 7. října, zachytila, jak zpěvák prožíval poslední měsíce před svou smrtí.

Kromě Charlotty a Elly v dokumentu vystupuje i Gottova starší dcera Lucie, na kterou zpěvák podle svých slov v jejím dospívání neměl moc čas, protože ho plně zaměstnávala hvězdná kariéra. Myslíte, že si to Karel vyčítal a o to víc se ve stáří věnoval mladším dcerám?

Ano, bylo na něm znát, jak si své rodiny na sklonku života cenil, jak vděčný byl za svůj domov a holky, které s ním zůstaly až do poslední chvilky. Zároveň si myslím, že kdyby se Karel mohl vrátit do minulosti, tak by jen těžko něco změnil. Touha rozvíjet svůj talent, zpívat a užívat si bonvivánského života u něj zkrátka v mládí byla silnější. Nechci mu křivdit, ale jen těžko si dovedu představit, že by v době Luciina dětství mohl být spořádaným tátou. Lucie mu zároveň nic nevyčítala, říkala, že ho bezmezně milovala a byla vděčná za každou chvíli, kterou s ní Karel strávil, což mi přijde obdivuhodné.

I přes lásku k rodině je ve filmu znát, jak důležité pro Gotta bylo vystupování. Zachycujete ho před jeho posledním koncertem v Brně, kdy už sám přiznává, že se necítí dobře. Když se ho ale manželka zeptá, jestli koncert nechce zrušit, tak bez váhání odpovídá: „V žádném případě. Ono se to nějak rozproudí.“ Myslíte, že byl pro Karla kontakt s publikem opravdu tak ozdravný a životadárný, jak sám tvrdil?

My, co se neživíme zpěvem ani herectvím, tomu můžeme jen těžko plně porozumět, ale myslím, že to tak opravdu bylo. Situace, kdy bylo na stole zrušení koncertu, nastaly v posledních letech jeho života několikrát, a kdykoli se k tomu schylovalo, Karel se zděsil a během chvíle vypadal zdravě. Ve filmu to hezky vystihla zdravotní sestřička Blanka, která říkala, že i když bylo Karlovi těžko, tak se ve chvíli, kdy měl jít před lidi, narovnal a všichni věděli, že přichází Gott. Zvenčí to působilo naprosto samozřejmě, ale uvnitř ho to muselo stát obrovskou vůli a přemáhání.

Taky mě zaujalo, jak Karel Gott v dokumentu říká: „Soukromí může být pěkná nuda. Nikdo ode mě nic nechce, nikdo nezavolá. Co to je za život?“ Předpokládal bych, že ho život popové hvězdy, která je neustále pod drobnohledem fanoušků a novinářů, bude ve stáří už přece jenom trochu unavovat.

Taky jsem se Karla ptala, jestli mu nevadí, že nemá žádné soukromí. Odpověděl mi, že by pro něj bylo mnohem horší, kdyby ho nikdo neznal, protože by mu chyběla pozornost. Sama jsem se setkala s řadou slavných lidí, kteří v průběhu života zjistili, že je svět šoubyznysu a médií spíš obtěžuje. Karel byl ale v tomhle ohledu výjimkou a až do stáří zůstal klukem, který po zájmu druhých prahl. Moc se mi líbilo, jak mluvil o tom, že mu fanynky po koncertech nosily kytky, a on je nedokázal odmítnout, protože si u každé z nich představoval, jak jenom kvůli němu šly do květinářství. Vždycky myslel na své publikum, nedovedl nikomu říct, že nemá čas.

Narazila jste během natáčení i na témata, která Karel Gott otevírat nechtěl, nebo mezi vámi neexistovala žádná tabu?

Samozřejmě se mu úplně nechtělo mluvit o politice. Proto jsme se k ní dostávali pomalu a předcházelo tomu mnoho příprav. Jeho podpis na antichartě pro něj byl celoživotním cejchem, ke kterému se nikdy dřív nepostavil čelem a odvahu na to našel až během našeho natáčení. Sám přiznával, že není žádný hrdina, na druhou stranu mu je podle mě třeba přiznat, že za minulého režimu navzdory svým přešlapům dával lidem radost a přimlouval se za kolegy, kteří zpívat nemohli.

Ve filmu je vidět, jak Gotta mrzelo, že mu lidé antichartu i po letech stále připomínali. Tvrdil, že ho komunisté do propagandistické akce vmanipulovali. Bylo podle vás Karlovi líto, že si z něj minulý režim udělal svou tvář?

Karel Gott nikdy nebyl člověk, který by se aktivně zajímal o politiku. Toužil zpívat a zároveň se bál, že o svou profesi přijde. Proto v sobě nenašel sílu na to, aby se vůči minulému režimu otevřeně vymezil. Podpisu na antichartě ale litoval a nikdy se s tímhle svým krokem nesmířil.

Podívejte se na trailer k filmu Karel:

„Hlavně, až se otevřou dveře, nefňukám“. Dokumentu o Karlu Gottovi vstupuje do kin | Video: Bontonfilm

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama