V Extrémních proměnách shodila 60 kilo. Dnes cvičí zumbu a trénuje na půlmaraton

Po odvysílání svého dílu si přijela Dominika Vymazalová popovídat o své zkušenosti do pořadu TALK běžícího na TN LIVE. Po roce, kdy se jí povedlo shodit pozoruhodných 60 kilo a zcela změnit také své duševní nastavení, je šťastnější a spokojenější než kdy jindy, ačkoli se svou mimořádně kritickou babičkou radši nemluví. Přítele Zdeňka, který se za nedostatečné projevy podpory dočkal velké kritiky na sociálních sítích, ovšem Dominika hájí a tvrdí, že kvůli ní vyšel ze své komfortní zóny.

Vzpomeneš si na moment, kdy sis uvědomila, že chceš se sebou něco dělat?

Já svoji obezitu vnímala už mnoho let předtím, než jsem se vůbec přihlásila do Extrémních proměn. Už když jsem chodila na gympl, tak jsem vnímala, že jsem hodně silná, že se odlišuju od spolužáků. Když jsem chodila na vysokou školu, tak jsem pocitově měla problém chodit na přednášky, protože jsem se hodně styděla. V době, kdy jsem studovala na vysoké škole, dávali v televizi pořad, který byl originální verzí našich Proměn, to byl pořad s Chrisem Powellem. Já na to tenkrát koukala a strašně jsem si přála, aby tohle bylo i v Čechách, abych se mohla zúčastnit, a netušila jsem, že nějakých patnáct let nato opravdu budu účastníkem Extrémních proměn a bude to splněný sen. Mě myšlenky na to, že bych chtěla změnit ten život a chtěla bych se sebou něco udělat, provází většinu života. Ale nikdy jsem si nedokázala tu hlavu nastavit tak, abych to dotáhla do konce – vždycky jsem začala a nevydržela.

Jak se mladá holka dostane na váhu 135 kg?

Pro mě to, že jsem na začátku proměny vážila 135 kilo, byl neskutečný šok. Pro mě byla váha nejhorší nepřítel, takže já jsem se nevážila. Já jsem vůbec netušila, kolik budu vážit, a když jsem stoupla na váhu a Martin (trenér Martin Košťál, pozn. red.) mě zvážil, já jsem pořád doufala, že tam bude takových 110. Realita v mých očích opravdu nebyla. A jak se k tomu člověk dostane? V mém případě to bylo zajídání veškerých negativních emocí, a že jich bylo hodně. Každý den jsem bojovala s nějakou negativitou ve své hlavě a řešila jsem to jídlem. To bylo v mém životě jediné příjemné. Bohužel, to příjemné bylo poté nahrazeno pocitem viny, sebeobviňováním, že jsem se přejedla, že takhle nikdy nezhubnu… byl to takový kolotoč, začarovaný bludný kruh.

Jak ses cítila v tom těle a jak tě vnímalo okolí – rodina, přátelé, kolektiv?

Myslím, že já jsem se vnímala mnohem hůř než mě vnímalo okolí. Díky tomu, že byl v televizi odvysílaný můj díl, tak se mi ozývají spolužáci. A ten názor na mě je krásný – že mě vždy měli rádi a že mě i teď rádi uvidí. Mě to hrozně hřeje u srdce, protože jsem si myslela, že jsem ta v koutě, ta odstrčená, kterou nechtějí v partě, protože je prostě jiná. Tak jsem se vnímala takhle negativně, ale bylo to jenom v mé hlavě, což je prostě překvapující.

Co se týká rodiny, moje máma a sestra mě milují a vím, že mě milovaly i silnou. Ale uvědomuji si, že máma vždycky chtěla, abych byla štíhlá, ale hlavně proto, abych byla zdravá.

Ale s babičkou máte komplikované vztahy. Jak ona vnímá tvoji proměnu?

Babička pro mě vždycky chtěla to nejlepší, ale dávala to hrozně špatně najevo. Ona chtěla, abych byla vždycky nejlepší ve škole, abych vypadala výborně, abych byla štíhlá… ale bohužel to řešila srovnáváním a kritikou. Možná si myslela, že mě tím namotivuje k nějakým činům, ale mně to spíš sebevědomí sráželo. Abych byla upřímná, s babičkou v kontaktu nejsme, pro mou psychiku je to lepší. Já jsem se dokázala srovnat s tím, čím jsem si prošla, dokážu o babičce mluvit, že ona to dělala v dobré víře, ale v tuhle chvíli je to pro mě takhle nejlepší. Možná se to časem zlepší. Co jsem se bavila se sestrou, která v kontaktu s babičkou je, babiččin zdravotní stav není zrovna ideální na vyříkávání si nějakých starých křivd. Je to pro mě v podstatě uzavřené téma.

Jak vypadaly tvoje první dny v Proměně?

Když se odjíždělo na velký boot camp do Karlových Varů, strašně jsem se toho děsila. Jednak že budu odstřižena od rodiny, protože jsem nesměla mít u sebe telefon, nesměla jsem mít spojení se světem. Dokonce jsem na pokoji neměla ani rádio, ani televizi, takže pro mě, která miluje hudbu, to bylo šílené! To odstřižení se od světa bylo opravdu nejnáročnější. Prvních pár dní bylo náročných po psychické stránce, protože jsem pořád myslela na to, co se děje doma. Jestli zvířátka jsou v pořádku, jestli je partner v pořádku, jestli se jim stýská po mě a jestli na mě myslí tak, jako já myslím na ně. Ale musím říct, že Martin věděl, proč to tak nastavil, jelikož to byl úžasný čas strávený se sebou, kdy já jsem opravdu mohla přemýšlet nad svým životem, proč jsem došla tam, kde jsem, a opravdu jsem si to srovnala v hlavě.

První trénink, co si na mě Martin připravil, kdy jsem měla sbírat sto tenisových míčků na kurtu… takhle z pozice diváka u televize to nevypadalo tak těžké. Musela jsem se smát, když jsem viděla, že u těch prvních mám ještě úsměv na tváři. Martin mi tenkrát slíbil, že s každým tréninkem to bude lepší a lepší. A bylo to tak, já jsem se potom na ty tréninky i těšila. On mě chválil, motivoval, že mi to jde, že je to super, a mně to dělalo radost. Viděla jsem progres, vydržela jsem víc a to bylo motivující.

Bylo pro tebe těžší začít cvičit, nebo si odříkat to jídlo?

Pro mě bylo asi náročnější to jídlo, ale ne že bych si odříkala. Já jsem měla nastavenou kalorickou hodnotu od Míly Šindeláře (nutriční poradce, pozn. red.), ale bylo pro mě náročnější si to jídlo připravovat. Nejsem úplně zdatná kuchařka. Umím základní jídla, co jí Zdeněk (Dominičin partner, pozn. red.), ale to úplně do zdravé, vyvážené stravy nezapadá. Když jsem si měla něco připravit k jídlu, neuměla jsem to dochutit, takže mi to povětšinou nechutnalo, nebo jsem nevěděla, jak to správně poskládat, abych měla dostatek bílkovin. Trápila jsem se s masem, to jsme v průběhu mé proměny řešili, protože já jsem s masem vždycky měla problém, i jako dítě. Čím víc bílkovin jsem do sebe potřebovala dostat, přemýšlela jsem, jak na to – já zvládnu sníst jen kuřecí prsní maso. Hledali jsme varianty, jak nahradit bílkoviny i z rostlinné sféry. Jídlo pro mě bylo náročnější – aby to bylo komplexní, vyvážené, a hlavně chutné.

A jak to u tebe vypadá dneska, po tom roce?

U jídla je to už v pohodě, protože já jsem si navykla držet se kalorického příjmu, připravuju si jídla, která mi chutnají – takže tohle už jsem se naučila. A co se týká cvičení, samozřejmě už nedřu tak jako v rámci Proměn, protože to byly opravdu čtyřikrát týdně silové tréninky, každý den dva tréninky: rozcvička a odpolední trénink, takže to už opravdu ne. Teď to mám tak, že chodím dvakrát týdně na zumbu, kterou úplně zbožňuju, protože je to kombinace kardio cvičení a tance. Ten mě hodně baví. A chodím běhat. Jestli jsem běžec, to nevím, ale příští měsíc bych chtěla zkusit půlmaraton a teď trénuju první týden. Já jsem se toho bála, ale kamarád, který mě naverboval, tak řekl: „Já to možná taky nezvládnu, ale když to nezkusíš, tak to nezjistíš.“ Tak zkusíme.

Přemýšlíš nad tím, jestli zvládneš držet tento životní styl? Jsi připravená to ustát?

Už po skončení Proměn byly takové situace, kdy jsem si říkala, že dřív bych se obskládala jídlem a zajídala ty emoce – skončily Proměny a vzniklo takové prázdno. Já měla v době Proměn každý den jasně nalajnovaný a měla jsem cíle díky vážení i komunikaci s Martinem. Jakmile bylo po galavečeru, já už jsem nemusela nic a to byl zvláštní pocit. To prázdno dřív bych asi zajídala, ale teď se to nestalo a já jsem za to vděčná, to je práce paní psycholožky. Já jsem se párkrát nadechla a začala jsem promýšlet, co tedy dál.

Na čem jste se psycholožkou musely nejvíce pracovat?

Nejvíce jsme pracovaly na mém sebevědomí, sebehodnocení a sebekritice. Já jsem se neviděla jako hezká, schopná a myslela jsem, že nic nedokážu. Ona mi otevřela oči, abych viděla, že to není pravda. Mě to hrozně mrzí, když mi teď lidé píšou na sociálních sítích a vidím, že množství z nich je na tom stejně jako já na začátku. Vidí se smutně, negativně, nevidí žádnou budoucnost. Já si najednou říkám, že je to smutné, protože život máme jenom jeden.

Co jsem lidem už několikrát musela vzkázat a napsat, bylo, ať se k sobě chovají jako ke své nejlepší kamarádce – protože mi většinou tohle píšou ženy. Když se na sebe podívají do zrcadla a říkají si „jsem moc tlustá a ošklivá“ – tak kdyby jim tohle říkala kamarádka, tak jí řeknou: „ne, vypadáš dobře“ nebo realisticky „máš pár kilo navíc, pojď s tím něco udělat“. Ale určitě by kamarádku tak neponížily, jako ponižují samy sebe.

Máš partnera Zdeňka. Komentáře na sociálních sítích často vyzdvihovaly fakt, že nebyl tak podporující, jak by sis zasloužila. Jaký je na to tvůj pohled?

Mě tyto komentáře strašně mrzí. Zdeněk je neskutečně hodný člověk. Já jsem samozřejmě viděla, co viděli diváci, když jsem viděla svůj díl v televizi, a ono to tam opravdu působí, že z mého úspěchu nemá radost. Do toho se přičtou komentáře, kdy jsem si stěžovala, že mě dostatečně nepodporuje, a může to z něj udělat obrázek nelidy, který by mě měl nejradši zavřenou v chlívku a čeká, až mu něco uvařím a obstarám. Ale ono to není tak. On je hodný, já jsem si ho našla jako hodného muže, který je hodně ponořený do své práce a do svých zájmů v rámci zemědělství, a on je takový pořád, akorát je uzavřenější, nedává emoce tolik znát, a proto nebyly tolik ty úsměvy na kameru. A i to, že byl vůbec na kameře, že bylo kolem tolik lidí, mu nebylo úplně příjemné. Tímhle já bych ho chtěla hájit – kvůli mně vystoupil z komfortní zóny, kvůli mně, to všechno podstoupil kvůli mně. A já si toho opravdu moc vážím, protože to dělal pro mě a to je nejdůležitější.

Ze začátku tam byl problém, že my jsme v době, kdy začalo natáčení, byli spolu tři roky. Já si ho za tu dobu naučila, že jsem ta zodpovědná, spolehlivá Dominika, která je doma, navaří, uklidí, připraví a pomáhá mu v domácnosti, se zvířaty a podobně. Najednou jsem na tři týdny odjela, on si žil pořád ten stejný život, a já jsem se vrátila úplně jiná. Já jsem se ve Varech změnila, protože jsem zjistila, že moje zájmy jsou stejně důležité jako zájmy rodiny a zájmy jeho. Přijela jsem a najednou jsem chtěla, abych na prvním místě byla já, a on čekal, že se vrátí ta stejná holka, co odjela. Tam vznikl konflikt a střet. On pořád čekal, že budu taková jako předtím, a já jsem mu nedala dost prostoru na tu změnu, aby i on mohl růst. Chtěla jsem to všechno hned a on potřeboval k tomu dojít. Bylo období, kdy měl víc volna v práci, a musím ho vyzvednout, chodil se mnou běhat, byl se mnou i v posilovně.

Jak teď vnímáš módu a oblečení?

Našla jsem si velkou zálibu v tom, chodit po obchodech a zkoušet si oblečení. Nahradilo mi to potěšení z jídla, i když peněženka pláče. Dřív jsem ulétávala na kupování bot, protože boty mi byly, i když jsem měla 135 kilo. Teď ráda chodím po obchodech a ráda si zkouším věci. Docela dlouhou dobu jsem měla problém najít si vhodnou velikost, protože jsem sahala po velikostech L a XL, ale ono teď stačí M nebo S. Dělalo mi problém si zvyknout, ale teď si to užívám.

Je tam něco, co bys za ten rok udělala jinak?

Ten rok v Proměnách byl neskutečný a byla to opravdu jízda. Jestli něco udělat jinak… vždycky se dá udělat něco líp. Mohla bych si víc užívat vaření jídla, mohla bych ne tolik nadávat a trpět u cvičení… Ale to, co jsem dělala a jak jsem to dělala, mě dovedlo až sem a na to můžu být pyšná.

Na rozhovor s Dominikou se můžete podívat tady.