Legenda módní žurnalistiky, ikona se slunečními brýlemi a neochvějným bobem – Anna Wintourová. Po téměř čtyřech dekádách v čele amerického Vogue oznámila konec své éry. Vydavatelství Condé Nast potvrdilo, že Wintourová odchází ze své pozice Global Chief Content Officer i šéfredaktorky Vogue, čímž se uzavírá jedna z nejvýznamnějších kapitol módní historie.
Jak Vogue pod její taktovkou vypadal a proč byl její přístup tak revoluční?
Britská rodačka Anna Wintour nastoupila do Condé Nast v roce 1983 jako kreativní ředitelka amerického Vogue. Po působení v čele britského Vogue a magazínu House & Garden se v roce 1988 vrátila do New Yorku, kde nahradila Grace Mirabellu a stala se šéfredaktorkou amerického Vogue.
Její kariéra v módním žurnalismu odstartovala již v roce 1970 v časopisu Harper‘ s Bazaar. Začínala jako editorka.
Podle přátel měla už tehdy zvyk kritizovat to, jak se ostatní oblékají a jak vypadají.
Pozici šéfredaktorky amerického Vogue zastávala až do roku 2025, tedy 37 let. Od roku 2013 byla také uměleckou ředitelkou celého Condé Nast a později i globální šéfredaktorkou Vogue (Global Chief Content Officer).
Její první titulní strana Vogue (listopad 1988) ukázala modelku Michaelu Bercu v džínech Guess a haute couture saku od Christiana Lacroixe – kombinaci do té doby nemyslitelnou. Už tehdy dala jasně najevo, že nebude držet strnulé hranice mezi vysokou módou a streetwearem. A přesně to udělala: otevřela Vogue širšímu publiku, přinesla čerstvý vítr a redefinovala pojem móda.
Zatímco předchozí šéfredaktorky dávaly na obálku výhradně modelky, Wintourová vsadila na celebrity – herečky, zpěvačky, sportovkyně. Udělala z Vogue nejen módní, ale i kulturní instituci.
Anna sama dohlížela na každou titulní stranu. Její cit pro načasování, náladu společnosti a symboliku z obálek udělal důležité společenské komentáře – viz např. Kim Kardashian s Kanye Westem (2014) nebo kontroverzní titulka s Billie Eilish.
Ač čelila kritice, že Vogue dlouho ignoroval menšiny, v poslední dekádě nastavila kurz, který do módního mainstreamu integroval nové hlasy – z hlediska rasy, genderu i tělesné rozmanitosti. Pod její širší globální vizí (jako kreativní ředitelky Condé Nast) se tak otevřel prostor pro inkluzivnější obálky v edicích Vogue po celém světě – například transgender herečky Laverne Cox na britském Vogue pod vedením Edwarda Enninfula.
Pod jejím vedením Vogue úspěšně přešel do digitální éry. Ze statického tištěného magazínu vznikla globální multimediální platforma, která kombinuje módu, video, žurnalistiku i sociální sítě.
I když jejím hlavním „hřištěm“ byl Vogue, nesmazatelně se podepsala i na proměně Met Gala v nejsledovanější módní událost planety. Jako kurátorka a organizátorka udělala z výstavy Costume Institute každoroční kulturní milník.
Wintourová byla obdivovaná, ale často i terčem kritiky.
Média ji líčila jako chladnou, neústupnou, elitářskou.
Stala se inspirací pro film Ďábel nosí Pradu, kde ji Meryl Streep ztvárnila v lehce démonické podobě.
Sama Anna se však k roli vůdkyně stavěla pragmaticky: „Pokud někdy působím chladně nebo stroze, je to jednoduše proto, že usiluji o to nejlepší.“
Vogue se pod jejím vedením stal nejen módní biblí, ale i kulturním barometrem.
Změnila způsob, jakým se mluví o módě, kdo do ní patří a co všechno může móda říct o světě kolem nás.
Změnila způsob, jakým se mluví o módě, kdo do ní patří a co všechno může móda říct o světě kolem nás.
Její odchod je symbolem generační výměny – nejen v žurnalistice, ale v samotném módním průmyslu.
Zatímco Vogue čeká na nového lídra, jedno je jisté: éra Wintourové se zapíše do historie jako zlatý věk módního časopisu.
