Zpátky do devadesátek: Těchto 37 věcí nám nejvíc chybí a chceme je zpátky! Nebo ne?
1 Šušťákovky byly vrchol stylu
Šusťákové soupravy byly neoficiální školní uniformou 90. let. Duhové, pastelové, křiklavé, s divokými geometrickými vzory, často v kombinaci tyrkysové, fialové a neonově růžové – prostě čím víc, tím lépe. Nosili je děti, teenageři, rodiče i tělocvikáři.
Byla to móda, která měla všechno: styl, funkčnost (vodě to skoro odolalo!) i akustiku – šustění bylo slyšet přes dvě patra školy. Ideální byl komplet – bunda i kalhoty ze stejné kolekce, nejlépe s malým logem „Adibas“ nebo „Nikee“ z tržnice. K tomu tenisky Power nebo Prestige a byla z tebe fashion ikona třetí bé.
A nezapomeňme na nepsaný šusťákový dresscode: rukávy ohrnuté do půlky předloktí, mikina pod bundou, ideálně s kapucí přeloženou přes límec, a kalhoty zastrčené do ponožek – protože styl.
2 Velká kniha o psech - náhrada za skutečné zvíře
V devadesátkách měl skoro každý doma tu ikonickou knihu plnou fotek psů všech ras – od labradora až po šarpeje. Děti si v ní listovaly, vybíraly si „toho svého“, zakládaly si na oblíbeném plemeni a často si u něj dělaly srdíčka nebo ho vystřihovaly (což rodiče samozřejmě těžce nesli, jelikož tato encyklopedie byla docela nákladní záležitost). Kniha fungovala jako ideální náplast na fakt, že rodiče živého psa zatím nechtěli povolit – a taky jako přípravka, až „jednou budeme mít domeček“. Mnoho dětí si podle ní vymýšlelo jména, kreslilo si vlastní katalogy nebo psí deníčky. A hlavně – v době bez internetu to byla encyklopedie snů. Barevná, voňavá, s velkými fotkami a představami, jaké by to bylo, kdyby ten pes seděl právě teď u gauče.
3 První mazlíček digitální generace: tamagoči
Podobný kompromis ohledně zvířátka představovalo i toto nenápadné zařízení. Tamagoči bylo vlastně malé plastové vajíčko s černobílým displejem, které nám v devadesátkách suplovalo domácí zvíře – a taky nás učilo první náznaky zodpovědnosti. Museli jsme ho krmit, uklízet po něm, hrát si s ním a hlavně – dávat pozor, aby nám neumřelo. Kdo zapomněl během vyučování, toho čekal po příchodu domů smutný pohled na náhrobek a restart. Tamagoči se nosilo všude – i potají do školy – a kdo měl originál (a ne levnou napodobeninu z vietnamské tržnice), byl králem třídy. V době bez chytrých telefonů to byl vrchol digitální zábavy. A trochu i digitální stres.
4 Žvýkačkové cigarety: sladká hra na dospěláky
Jedna z těch věcí, které by dnes prošly asi jen těžko. V devadesátkách ale patřily žvýkačky ve formě cigaret k naprosté klasice – měly papírový obal napodobující krabičku cigaret, uvnitř bílé tyčinky s barevným koncem a někdy i práškovým cukrem, který při fouknutí připomínal kouř. Děti si je kupovaly hlavně proto, aby si mohly hrát na dospěláky – stát opřené o zídku před školou, s „cigárem“ v ruce a výrazem, že už všechno vědí o životě. Byla to zábava, která dnes působí spíš jako kulturní bizár, ale tehdy to byla naprostá frajeřina. Kdo měl žvejky-cigarety, měl styl. A taky asi trochu díru v zubech.
5 Barevné papírky s vůní - valuta největší hodnoty
Barevné, jemně potištěné, někdy se zlatým okrajem, hlavně ale s vůní, která voněla jako všechno a nic. Tyhle papírky jsme si neposílali, ale vyměňovali. S péčí, s pravidly, a často i s dramatem.
„Tady máš dva malé jahodové za ten jeden fialový s medvídkem.“
„Ne, ten s medvídkem je limitka!“
A kdo měl voňavý zápisníček se samolepkami a k tomu obálku? Tak to už byl elitní sběratel.
5 Barevné papírky s vůní - valuta největší hodnoty
Barevné, jemně potištěné, někdy se zlatým okrajem, hlavně ale s vůní, která voněla jako všechno a nic. Tyhle papírky jsme si neposílali, ale vyměňovali. S péčí, s pravidly, a často i s dramatem.
„Tady máš dva malé jahodové za ten jeden fialový s medvídkem.“
„Ne, ten s medvídkem je limitka!“
A kdo měl voňavý zápisníček se samolepkami a k tomu obálku? Tak to už byl elitní sběratel.
6 Šmoulí vypalovačky: party hymny na heliu
Snad každé dítě v devadesátkách mělo doma aspoň jedno CD nebo kazetu s písničkami od Šmoulů. Známé hity s přepsanými texty, zpívané pisklavými hlasy, co zněly, jako když někdo pustí karaoke a k tomu nadopuje zpěváky heliem – a děti to naprosto milovaly. Hrál tam Šmoula Mrzout, Šmoulinka, Taťka Šmoula i Gargamel a každý měl svou sloku. Byly to písničky o škole, zmrzlině, lízátkách nebo o tom, že si máme uklidit pokoj – a to všechno s nakažlivým refrénem, který se zařezal do hlavy. Šmoulí párty byly tehdy hit, a kdo měl doma originální disk nebo kazetu, měl materiál na celou narozeninovou oslavu. A i když to rodiče šílelo vytáčelo, my jsme je pouštěli pořád dokola. A nahlas.
7 Plyšáček – symbol dětství a nekomplikované lásky
Tento roztomilý plyšák byl v devadesátkách symbolem toho, co bylo v módě. „I love you“ – jednoduché, ale silné poselství. Ať už to byl dárek k narozeninám, svátku nebo „jen tak“, tento pejsek s rudým srdíčkem byl neodmyslitelnou součástí mnoha dětství. Bylo to zboží, které zdobilo poličky a postele, a pro nejedno dítě to byl často oblíbený mazlíček, kterého má doma dodnes.
8 Víkendová rána u pohádek
V devadesátkách měla víkendová rána jasný scénář: pyžamo, kakao, deka a televize. Doba, kdy nebyly streamovací služby, ale přesný čas vysílání, znamenala, že jsme museli být v sobotu v sedm ráno na značkách. Pobíhali jsme po boku Strýčka Skrblíka v Kačeřích příbězích, řešili záhady s Rychlou rotou, jedli pizzu s Želvami Ninja nebo fandili Gumídkům, kteří skákali po lese díky svému kouzelnému džusu. Tyhle kreslené seriály nebyly jen zábavou, ale společenskou událostí. Kdo nestihl díl, měl smůlu – a musel se celý týden spoléhat na vyprávění ostatních. Každá z těch pohádek měla svou znělku, kterou jsme znali zpaměti, a své hrdiny, které jsme si promítali do vlastních her na hřišti. Byla to éra, kdy nám k štěstí stačil jeden kanál, jedna pohádka a volná sobota.
9 Mýdlo v síťce – lifehack našich maminek
Mýdlo v síťce bylo něco, co jsme ve své koupelně považovali za naprosto praktické a vlastně i docela cool. Kdo měl síťku (nejlépe z česneku, ale klidně i z jiných domácích zásob), měl o starost méně – mýdlo se nerozmáčelo, drželo tvar a díky síťce se dalo snadno uchopit i v tom momentě, kdy už bylo na konci. A vlastně nevypadalo vůbec špatně! Přitom to bylo skoro zadarmo – síťka byla něco, co jsme běžně našli doma, stačilo trochu šikovnosti. Žádné plastové obaly, žádný problém s rozpadajícím se mýdlem. Jen jednoduchý, ekologický, efektivní systém, který by dnes mohl na Pinterestu patřit do kategorie #lifehack.
10 Místo telefonů jsme hráli pogy
Malá kolečka z kartonu se používala v jedné z nejoblíbenějších školních her – „pogování“. Cílem bylo obrat spoluhráče o co nejvíce pogů; byla to snad největší školní měna devadesátek. Soutěžilo se, hrálo se o ně, vyměňovalo se, sbíralo se. A když někdo měl ten speciální pog, co měl zlatý okraj nebo byl holografický? Tak měl status VIP i u deváťáků.
A samozřejmě, nesmíme zapomenout na „drtič“ – těžký plastový nebo kovový kousek, kterým se pogy otáčely. Bylo to vlastně dost drsný – člověk přišel s hromádkou a domů nejednou odcházel s pláčem. Některé byly s kresbami z oblíbených pohádek, jiné s logy, a pak tu byly i limitované edice, které byly považované za zlatý poklad.
11 Zvířátka se secvakávacími packami – roztomilé dekorace pro každou záclonu
Tato zvířátka měla na sobě secvakávací packy, které umožňovaly přichytit je na různé povrchy – ideální na záclony, poličky nebo dokonce na strop. Byla to zábavná a praktická hračka, která vlastně sloužila i jako dekorace. Děti je často sbíraly a umisťovaly na různé místa v pokojích, takže měly svůj vlastní „domov“.
12 Lesk na rty – sladká vůně, lepivá realita
Lesky na rty, které voněly a měly úžasné příchutě, byly v devadesátkách naprostou srdcovkou každé holky. Měly všechny možné vůně – od jahodové, třešňové až po žvýkačkovou – a byly naprosto neodolatelné. Každá příchuť byla jako malý kosmetický poklad. Ale pravda byla, že s těmi sladkými vůněmi a chutěmi přišla i jedna velká nevýhoda: lepily! A to hodně. Na rtech, vlasech, rukou nebo na čemkoli, co se jen trochu dotklo. Nicméně, většina z nás to neřešila a s nadšením lesk nanášela znovu. Byla to sladká zábava, která nás dostala i přes všechny lepivé nevýhody.
13 Dívčí časáky – Bravo, Dívka, Top dívky… a testy typu „Jaká jsi milenka?“ už ve dvanácti
Každý měsíc především dívky netrpělivě čekaly, až se v trafice objeví nové číslo. Dívčí časopisy byly okno do světa, který byl trochu dospělý, trochu tajemný a hlavně absolutně fascinující. V Bravu hltaly rozhovory s celebritami, plakáty s Backstreet Boys nebo Luneticem si lepily nad postel a každé číslo obsahovalo alespoň jeden lehce pikantní test, který se zapsal do paměti: „Jaká jsi milenka?“, „Co o tobě říká tvoje rtěnka?“ nebo „Jak poznáš, že tě miluje?“ Přestože jim bylo třeba dvanáct, braly to vážně – vyplňovaly otázky tužkou, přepočítávaly body, a pak si o výsledcích šeptaly s kamarádkami o přestávce. Časopisy jako Dívka nebo Top dívky nabízely i beauty tipy, rady pro školní lásky, a samozřejmě i tu nepostradatelnou rubriku s dotazy na sex, kterou dívky četly s očima dokořán a duší v šoku. A přesto se k nim vracely znovu a znovu.
14 Tužka s náplněmi – zázrak, co selhal při prvním použití
Na první pohled to byla největší vychytávka školního penálu – plastová tužka s několika náplněmi, které se daly postupně vysouvat a měnit. Vypadala chytře, futuristicky a každé dítě, které ji vlastnilo, mělo pocit, že vlastní technologii z budoucnosti. Jenže… jakmile jedna náplň vypadla, byl konec. Celý systém přestal fungovat, náplně se zasekávaly, nedržely pohromadě nebo se ztratily. A samozřejmě, náhradní náplně neexistovaly – takže jediné řešení bylo tužku dál nosit a předstírat, že pořád funguje. Přesto ji měl skoro každý. A když se zrovna nedrolila v ruce, vypadala fakt stylově. A to stačilo.
15 Méďa Pusík – malý časopis s velkým srdcem
Méďa Pusík byl přesně ten typ časopisu, který jsme si kupovali s nadšením a hned po příchodu domů se do něj s chutí začetli. Plný komiksů, hádanek, omalovánek a samozřejmě samolepek, které měly své pevné místo na obalech sešitů, nábytku nebo kdekoliv jinde, kde se dalo lepit. Hlavní postava, milý a trochu nešikovný medvídek Pusík, nás provázel dobrodružstvími, která byla jednoduchá, ale naprosto hřejivá. A i když byl časopis určen spíš pro mladší děti, toto čtení tajně bavilo i starší sourozence. Byl to svět, ve kterém bylo všechno milé, barevné a bezpečné – ideální útočiště pro dětskou fantazii.
16 Lipo hodinky – šperk, na kterém si šlo zlomit zub
Nosili jsme je hrdě na zápěstí, jako opravdové hodinky – jen místo ciferníku tikala trpělivost, kdy už si budeme moct kousnout. Lipo hodinky byly sladkostí, která měla ambici být zároveň doplňkem. Barevné kroužky z bonbonků navlečené na gumičce jsme okusovali nenápadně v lavici, až začala gumička vlhnout, kroutit se a jednoho dne prostě praskla. A ten tvrdý ciferník? To byla výzva. Skoro nešel rozkousat, ale kdo si dal pozor, měl pocit vítězství. A kdo nedal… no, ten šel k zubaři. Přesto jsme je milovali. Protože byly hezké, sladké a naše.
17 Hřiště devadesátek – první škola tvrdých pádů
Na dětském hřišti devadesátých let bylo všechno o dost drsnější než dnes, ale i dobrodružnější. Žádné bezpečnostní certifikáty, jen železné prolézačky, klouzačky s dírami po rzi a houpačky, které tě mohly vystřelit na Měsíc. Ale nad tím vším čněla zeměkoule – kulatá prolézačka z kovových kruhů, která vypadala trochu jako vesmírná konstrukce a byla testem odvahy, síly a šikovnosti. Dostat se až na vrchol, to chtělo nejen svaly, ale i trochu drzosti. A samozřejmě – čím víc se zeměkoule točila (nebo houpala, když jsme ji rozkmitali), tím víc byla cool. Pár boulí a odřenin bylo její běžnou součástí, ale za ten pocit na vrcholu to stálo.
18 TANG – instantní pomerančové štěstí ve sklenici (nebo rovnou na jazyku)
TANG byl král mezi instantními nápoji. Zářivě oranžový prášek, který jsme měli zalévat vodou, jsme si často sypali rovnou do pusy – protože proč čekat? Ten intenzivní sladkokyselý nářez dokázal spustit salvu slin a zvednout náladu i při nejhorší písemce. Působil trochu jako dětská verze energetického drinku – bez kofeinu, ale s dostatkem euforie, že jsme „pili pomeranč“. V horkých dnech šel TANG do pet lahve s vodou, zatřepal se a byl připraven na cestu ven. Naše dětství chutnalo trochu uměle, ale naprosto božsky.
19 Vrchol designu: PEZ hlavy
Každý PEZ zásobník byl malý poklad – nejen kvůli sladkým bonbonům uvnitř, ale hlavně díky vrchní části, která měla podobu oblíbených postaviček. Mickey Mouse, Kačer Donald, Rafani, Goofy nebo třeba Simpsonovi. Sběratelská vášeň začala hned po první dávce cukru – a kdo měl víc postaviček, ten měl automaticky respekt ve třídě. Zásobník se naplnil bonbonky, stiskla se hlava a jeden z nich vyskočil ven – malý kouzelný moment, který se nikdy neomrzel. A když došly? I prázdný zásobník zůstával v penálu nebo na poličce jako poklad. Byl to totiž víc než sladkost – byl to designový artefakt dětství.
20
Než přišel internet, otevřený YouTube a nekonečné scrollování, seděli jsme u počítače a trávili hodiny u dvou legendárních her: Solitaire a Hledání min. Solitaire s ladnou animací karet na závěr nejednou fungoval spíš jako hypnóza než hra – u skládání jsme celý čas čekali na tu ikonickou kaskádu vítězství.
A Hledání min? Nervy drásající záležitost, kde nikdo pořádně nevěděl, jak přesně se to hraje, ale každý to zkoušel a časem se stal mistrem (nebo měl aspoň štěstí). Byly to hry, které přišly zdarma s Windows, ale měly hodnotu pokladu – protože kdo zvládl celé odpoledne hrát na školním počítači a nenechat se nachytat, ten byl opravdový expert.
21 Hračky z kinder vajíček– malí přátelé, které jsme sbírali a milovali
Každé Kinder Surprise vajíčko bylo naprostý poklad – sladká čokoláda a uvnitř malý plastový svět. Ať už to byli hroši, krokodýli, dinosauři, lvíčci nebo delfíni, všechny tyto miniatury se staly součástí našich sbírek, o které jsme pečovali jako o zlaté poklady. Nešlo jen o to je nasbírat, ale i o to, že každý zvířecí kamarád měl své místo na poličce nebo v hrací skříňce. A ještě lepší bylo, když jsme k nim dostali pohybový mechanismus – takové ty skvělé hračky, které po zatlačení na nějakou páčku „běhaly“ nebo se pohybovaly. Byla to vlastně malá vědecká dílka, která nám ukazovala, jak si lze hrát i s plastovým zvířátkem, které mělo větší hodnotu než kdekteré drahé auto.
22 Polly Pocket - malý svět do kapsy
Polly Pocket byla hračka, která předefinovala celý koncept „miniaturizovaných“ herních sad. Malé plastové domečky, autíčka, zvířátka, postavičky – všechno se vešlo do kompaktního kufříku, který se otevřel jako malý domeček snů. A to nejlepší? Každý Polly měla svou mini postavičku – malou dívku, která měla v kapsičce snad víc vybavení, než jsme měly my dívky v pokojíčku. Zatímco naše rodiče se podivovali, že tak malá věc může být tak návyková, my jsme si v Polly Pocket světě žily svůj vlastní život – pořád jsme objevovaly nová zákoutí a vytvářely nekonečné příběhy. Hračky tak malých rozměrů, ale s tak velkými možnostmi!
23 Dostihy a sázky: první škola podnikání
Dostihy a sázky byly hrou, která se i v 90. letech pořád těšila velké popularitě, ačkoliv na trh už začínaly pronikat zahraniční alternativy jako Monopoly nebo Investor. Ale ten dostihový zážitek s licencemi na stáje, tréninky, sázky a nápady na zbohatnutí byl nezaměnitelný. S kamarády jsme sázeli na své koníky, vkládali peníze a doufali, že nám štěstěna bude přát, abychom získali tmavě zelenou stáj, to byla zábava, kterou jsme si užívali s plnou parádou. A pro ty, kdo opravdu hráli dlouhé hodiny, to byla škola podnikání – v kombinaci s nějakým tím tajemným „sázením na koně“ jsme se rozhodovali rychleji než na nějaké pracovní schůzce. Dostihy a sázky jsou pořád v prodeji, zasvětíte do tohoto světa i svoje děti?
24 Telenovely – když celý dům ztichl, protože začínala Esmeralda
Devadesátky byly zlatým obdobím telenovel. María Mercedes, Manuela Divoký anděl, Rosalinda, Esmeralda, Skrytá vášeň – stačilo zaslechnout úvodní znělku a bylo jasno: „Nerušte, sleduju!“ Každá z těchto nekonečných telenovel měla všechno – lásku, zradu, ztracené sourozence, záměny identit, padlé boháče i tajemství z minulosti. A hlavně – hlavní hrdinky, které trpěly, milovaly a nakonec (snad) zvítězily. Telenovely spojovaly generace, děti je sledovaly s maminkami a babičkami, a i když jsme třeba vždy nerozuměli, co se děje, všechno šlo poznat podle hudby, slz a dramatických pohledů. Byly to příběhy, co jsme žili den za dnem. A kdo nebrečel u závěrečného dílu Esmeraldy, jako by v devadesátkách ani nežil.
25 Náramky přátelství – ručně pletené důkazy toho, že jsme kamarádky navždy
Pletení náramků přátelství byla skoro až posvátná činnost. Seděly jsme v kruhu, měly rozmotané bavlnky všech barev a pletly – cik-cak vzory, vlnky, šipky, kříže. Každý náramek nesl význam: délka přátelství, oblíbené barvy, tajné vzkazy, a když ti někdo věnoval jeden z těch fakt propracovaných, bylo to jako dostat srdíčko vyřezané z březové kůry. Nosily jsme je na zápěstí, kotnících, občas i na aktovkách. Když se náramek rozvázal, říkalo se, že přání splněno – a jestli ne, tak se stejně pletl další. Protože přátelství a bavlnky – to byla nerozlučná dvojka devadesátých let.
26 Plastové myšky z poutí – symbol všech výher za dvě koruny
Na každé správné pouti nebo vesnickém jarmarku byl stánek, kde jste si mohli za pár korun vytočit „výhru“ – a tou nejčastější (a vlastně i nejoblíbenější) byla malá plastová myška na řemínku. Barevná, lehce průsvitná, někdy s třpytkami, jindy jen klasicky fialová, růžová nebo modrá. A i když ve skutečnosti nic neuměla, byla to hrdá ozdoba každého batohu, penálu nebo klíčenky. Často jsme je nosili jen tak, zavěšené na krku, jako ten největší poklad – symbol, že jsme na pouti vyhráli něco „fakt cool“. A když se jich doma nashromáždilo víc? Tak se daly vyměňovat s ostatními nebo rozdělit podle barvy. Nostalgie jak vyšitá.
27 Plakáty: tapety našich snů
V devadesátkách nebyl Pinterest, nebyly moodboardy, ale byly plakáty. Velké, barevné, často z časopisů jako Bravo nebo Top dívka, pečlivě vytržené a přeložené tak, aby se daly nalepit izolepou na dveře nebo nad postel. Backstreet Boys, Spice Girls, Leonardo DiCaprio, Britney Spears, ale klidně i koně, delfíni nebo obsazení z Beverly Hills 90210 – každý měl na zdi to, co miloval. I přes tu izolepu, která se časem odlupovala, a rohy, co se kroutily vlhkostí, to byla výzdoba, která říkala víc než tisíc slov. Byly to naše sny, lásky, idoly – prostě celá osobnost nalepená na stěně.
28 Telefonní linky - předchůdce internetu
V každém časopise byla reklama na seznamku, horoskopy, výklad karet, rady do vztahů, minulé životy nebo zaručené tipy, jak zbohatnout. Stačilo vytočit číslo, čekat na spojení… a pak už jen doufat, že rodiče neodhalí účet za telefon dřív, než se ho podaří schovat. Tohle byla doba, kdy se internet teprve rozjížděl, a všechno magické, tajemné nebo „dospělácké“ se odehrávalo přes sluchátko pevné linky. Někdo volal ze srandy, někdo fakt věřil, že se dozví osud, a někdo prostě chtěl slyšet, že bude „láska jako trám“. A i když jsme často položili dřív, než to vůbec začalo, ten pocit napětí zůstává dodnes.
29 Domácí videokamery – záznamy dětství v retro kvalitě
V době, kdy chytré telefony nebyly ani ve snech, byly videokamery naprostým zázrakem. Velké, robustní, často vážily skoro jako dítě, ale kdo ji měl, ten byl králem rodinných oslav. Táta s ní natáčel školní besídky, dovolené u Balatonu nebo jak foukáme svíčky na dortu – a my jsme si o pár let později ty záběry pouštěli na VHS a smáli se, jak jsme šišlali nebo měli křivě střiženou ofinu. Obraz sice zrnil, zvuk nebyl nic moc, ale tyto nahrávky mají emocionální hodnotu, která se nedá nahradit. Videokamera zachytila náš svět přesně takový, jaký byl – trochu rozmazaný, ale plný smíchu, radosti a autentických momentů.
30 Kultovní seriály nás učily, jak žít
Večery měly v devadesátkách pevný řád: všechno se točilo kolem seriálů. Pobřežní hlídka nás učila, že běhání po pláži ve zpomaleném záběru je životní styl, Beverly Hills 90210 zase ukazovalo, jaké to je mít milostné drama v každé reklamní pauze. A Krok za krokem? To byla naše „televizní rodina“, kde byl smích, zmatek, ale i objetí na konci každého dílu, a samozřejmě, hlavně Kouďák.
Tyhle seriály se sledovaly kolektivně – s rodinou, nebo tajně v pokoji, s peřinou až po nos. Herci byli idoly, písničky ze znělek jsme si broukali celé roky a zápletky jsme řešili ve škole, jako by šlo o vlastní kamarády. Byla to doba, kdy televize měla svoje „zlaté okno“ a my jsme byli vždy připraveni – s čajem, rohlíkem a očima přilepenýma na obrazovce.
31 Ledvinky – mít všechno po ruce a přitom ruce volné
Než přišly batohy s tisícem přihrádek, byla tu ledvinka. Nosila se napříč přes boky, elegantně na břiše nebo nonšalantně přes rameno. Měla jeden zip (někdy dva), pojmula všechny nezbytnosti – od klíčů přes drobné až po první mobil nebo zrcátko s leskem na rty. A hlavně – prostě se nosila, protože byla „cool“. Byla barevná, často sportovní (s logem Nike nebo Adidas), ale občas i blýskavá, duhová nebo s třásněmi. Dneska se ledvinky vrátily v plné parádě, ale my víme, že v devadesátkách to byla ta první, původní módní vlna!
32 Furby: trochu roztomilý, trochu děsivý mazlíček s elektronickou duší
Když se Furby objevil, byla to revoluce ve světě hraček. Najednou jsme měli doma něco, co reagovalo na hlas, mluvilo vlastním jazykem, občas se samo probudilo uprostřed noci a hlavně – mělo velké blikající oči, které nás trochu fascinovaly a hlavně děsily. Učili jsme ho mluvit, krmili ho imaginárním jídlem a čekali, co nového „řekne“ nebo udělá. Furby byl napůl hračka, napůl domácí robot, a i když po čase trochu ztichl nebo začal mluvit nesmysly, milovali jsme ho. Byl to parťák, který nepotřeboval venčit, a aspoň chvilku nám připadal jako opravdový mazlík.
33 Walkman – první láska, která hrála na obě strany
Ten pocit, když jste nasadili sluchátka, zmáčkli play a svět okolo se ztišil – to bylo čisté kouzlo. Walkman nebyl jen přehrávač kazet, byl to náš nejvěrnější společník, ať už jsme se vezli autobusem na školní výlet, nebo se zavřeli do pokoje po hádce s rodiči. Přetáčení pásky tužkou? Běžná věc. Míchání vlastních mixů? Vrchol romantiky a přátelství – a pokud vám někdo nahrál kazetu, znamenalo to víc než lajk na Instagramu dnes. V šusťákové kapse, vedle žvýkačky a klíčů na gumičce, měl walkman své čestné místo. A i když občas „sežral“ pásku nebo mu docházely baterky uprostřed refrénu, milovali jsme ho bezpodmínečně.
34 Pružina – malá hračka, která dokázala hodiny zabavit
Tak jednoduchá, tak fascinující. Stačilo ji položit na okraj schodů, a začal malý zázrak – pomalu, v rytmu, se odrážela od každého schodu a my jsme s napětím čekali, jak daleko dojede. Byla to jedna z těch hraček, která měla v sobě něco neodolatelného – bylo to jednoduché, levné, ale naprosto kouzelné. Pružiny s barevnými pruhy byly k dostání snad v každém papírnictví, a pokud jste je hodili na chodník, zaručeně zaujaly kolemjdoucí. Mohla to být i ta nejlepší hračka na školní přestávky, když jste neměli co dělat, nebo na cesty v autobuse, kdy nebylo na co koukat. Byla to doba, kdy maličkosti jako pružina dokázaly udělat náš den zajímavější.
35 Korálkoví krokodýlci
Pokud jste byli v devadesátkách dítětem, jistě si vzpomínáte na korálkové krokodýlky, kteří byli naprosto neodmyslitelnou součástí dětských klenotů. Barevná zvířátka jste si mohli vytvořit sami pomocí malých korálků a drátků. Stačilo jen pár minut a výsledkem byla roztomilá, pohyblivá postavička, kterou jste mohli připevnit na batoh nebo použít jako přívěsek na klíče. DIY (Do it yourself) kultura v devadesátkách byla na vrcholu a krokodýlci byli její dokonalou ukázkou. Každý krokodýlek byl originál – stejně unikátní jako každý z nás. A i když jsme je po čase možná ztratili nebo zničili, vždycky budou symbolem té doby, kdy jsme měli svou malou kreativitou možnost tvořit kouzla.
36 Trolíci – roztomilé postavičky s neuvěřitelnými vlasy
Trolíci, ti malí skřítci s neuvěřitelně barevnými vlasy, byli fenoménem a měli jsme je doma snad všichni. Ať už jako malou figurku na poličce, přívěsek na batohu nebo v podobě roztomilé klíčenky, byli symbolem bezstarostnosti a zábavy. Jejich vlasové úpravy byly stejně rozmanité jako naše nálady – každý si mohl vybrat toho svého trolíka podle barvy, stylu nebo jen podle toho, jak mu zrovna padl do oka. Byli tak malí, že jste je mohli mít všude – v tašce, ve školní lavici nebo jako doplněk k pletení náramků přátelství. Trolíci byli jednou z těch jednoduchých, ale neodolatelných věcí, které dělaly devadesátky tak kouzelné.
37 Lunetic – první velká láska tisíců českých fanynek
Lunetic nebyli jen kluci z plakátu, byli to idoly, hrdinové a tajné lásky. Každá fanynka měla svého oblíbence – David, Aleš, Martin nebo Vašek – a pod lavicí si psala jejich jména do deníčků. Koncerty Luneticu byly naprostá senzace, a kdo měl tričko s jejich logem nebo vyhrál jejich plakát v Bravu, ten byl na škole za hvězdu. Vystoupení v hitparádě Eso, autogramiády, rozhovory ve všech dívčích časopisech – zkrátka fenomén, který v devadesátkách spojoval celé generace puberťaček a učil je prvnímu opravdovému fangirl šílenství.
38 Návrat v čase
Tak co, vrátili byste se nejraději v čase? A co vám chybí nejvíc?
