reklama

Zboří pandemie konečně tabu o depresích a úzkostech? "Není se za co stydět"

V době pandemie narostl počet duševních problémů, podstatně se zvýšilo riziko sebevražd, depresí a úzkostných poruch. V naší společnosti je normální chodit k lékaři s bolavým zubem, špatným trávením nebo bolavým kolenem, a i přestože emoce jsou také tělesným prožitkem, na lidi, kteří vyhledávají pomoc psychoterapie nebo psychiatrie, se stále často dívá skrze prsty.

Foto: Shutterstock

Jestli může pandemie koronaviru něčemu pomoci, může to být pohled na duševní zdraví a problémy s ním spojené jako na normální součást lidských životů, za kterou se nikdo nemusí stydět. I z toho důvodu se je třeba zamyslet nad vyloučením zákazu soukromé psychoterapeutické praxe v rámci koronavirových opatření.

"Úzkost se u mě objevila poprvé v polovině dubna, kdy vrcholila první vlna pandemie. Tehdy jsem covid řešila prakticky nonstop pracovně, byla jsem v kontaktu s lidmi z Itálie a Španělska, kde byla situace opravdu kritická. Člověk je takovým sítem informací - a i když si myslí, že se to na něm nepodepisuje, zpětně to vnímám jako poslední kapku, která u mě panickou poruchu spustila," svěřuje se Nikola Tenevová, která do září působila jako redaktorka České televize a v současnosti pracuje jako komunikační koordinátorka české pobočky Lékařů bez hranic.

Panické ataky několikrát týdně už přehlížet nešly

Za její úzkostí a panickými atakami stojí zřejmě genetická predispozice i dlouhodobě nahromaděný stres, který se už dříve v těle nějakou dobu projevoval. "Vždycky se mi ale ten daný projev dařilo nějak utlumit. Brufen na ztuhlé trapézy nebo bolest hlavy, byliny na zažívání… Panická ataka, kdy si myslíte, že máte infarkt a umřete, už ale přehlížet nešla," říká jednatřicetiletá novinářka.

V dubnu se u ní začala projevovat panická ataka, kdy se v noci probudila s bušením srdce, pocitem, že se nemůže nadechnout, nevolností, kterou doprovázel průjem a neovladatelný třes celého těla. "První, co vás napadne, je, že máte infarkt, že tady už za pět minut nebudete. Než se mi ataku podařilo rozdýchat, trvalo to i hodinu a půl. To se dá vydržet, když máte jednu ataku týdně, ale ne čtyři. Tělo zažívá pocit, jako by muselo běžet o život, a po odeznění je šíleně vyčerpané," popisuje.

Obrátila se proto na psychiatra a před třemi měsíci se sama vědomě rozhodla začít brát antidepresiva, která do té doby odmítala. "Říkala jsem si, že přece nejsem žádný blázen ani troska, a musím říct, že jsem se hrozně bála prášky si nasadit. Alternativní přístupy už ale nepomáhaly, byla jsem vyčerpaná, já i mé okolí. V příbalovém letáku je nekonečno vedlejších účinků a na internetu čtete negativní příběhy. Teď je to ale tak, že se cítím víc sama sebou a našla jsem sílu v životě udělat kroky, kterým jsem se vyhýbala, protože jsem z nich měla strach nebo jsem byla prostě příliš vyčerpaná," popisuje Nikola Tenevová, kterou tyto stavy dovedly také k rozhodnutí zkusit změnit stresově a časově náročnou práci.

Duševní potíže mají slabí a přecitlivělí?

Právě s nálepkou slabé osobnosti a přecitlivělého člověka, který si neumí poradit sám se sebou, se osoby s duševními obtížemi setkávají. Podle psychoterapeutky Dominiky Čechové je u nás i v jednadvacátém století pořád mluvení o psychice citlivé téma, dokonce až tabu, protože je západní společnost orientovaná na individuální úspěch a růst a vyhledávat pomoc a stavět se do "zranitelné" či "selhávající" pozice je pro nás obtížné.

"Vnímám rozdíly i mezi pohlavími. Zatímco ženy přicházejí v dřívějších fázích problému, aby ho s někým probraly a někam se posunuly, mnoho mužů přichází až doslova pět minut po dvanácté. Už jsou rozvedení, po kolapsu nebo jiném fatálním zážitku," popisuje Čechová zkušenosti ze své praxe.

Zatímco Nikola Tenevová už vyhledala přímou pomoc psychiatra, kromě psychologů a psychiatrů v České republice fungují také psychoterapeuti, kteří by měli být prvním kontaktem pro lidi zažívající nějaké psychické obtíže. Přestože se během koronavirové situace psychické zdraví zhoršuje a poptávka po službách roste, privátní psychoterapeuti, kterých je v České republice kolem 1200 a ročně pomohou až 42 tisícům klientů, nemohou vykonávat svou praxi tváří v tvář, v bezpečném prostoru terapeutických pracoven.

Pomůže psychoterapeut, soukromé praxe jsou ale zavřené 

Podle dat Národního ústavu duševního zdraví vyplývá, že v průběhu nouzového stavu v porovnání s rokem 2017 došlo k nárůstu případů osob s duševními onemocněními i růstu rizika sebevraždy, a to u dvanácti procent dotázaných, což je ve srovnání s rokem 2017 trojnásobek. 

"Výkon psychoterapie je v současné době právně ošetřen pouze ve zdravotnictví. V tom ovšem nejsou dlouhodobě kapacity se psychoterapii věnovat a dlouhodobý stav je, že soukromí psychoterapeuti suplují nedostatečné kapacity zdravotního systému. V nouzovém stavu jsou ale soukromé psychoterapeutické praxe uzavřeny a klienti nemají kam dorazit a tento stav je pro nás vysoce eticky problematický. S klienty soustavně - většinou jednou týdně - pracujeme na jejich duševní pohodě, odkrýváme často nepříjemná, bolestivá témata týkající se jejich vztahů, rodinných vzorců, osobní historie. Psychoterapeutický proces má určité tempo a načasování. V průběhu procesu se noříme do emočně náročných témat, která potřebují soustavnou péči a pozornost. A najednou je to nemožné. Je to, jako když si představíte, že vám v půlce operace slepého střeva odejde chirurg," vysvětluje Čechová.

On-line přístup nefunguje, v domácím prostředí chybí soukromí

Už na jaře podle dat Národního ústavu duševního zdraví ze soukromých praxí zmizelo zhruba 40 až 70 procent klientů, kteří neakceptovali on-line přístup. Hlavním důvodem bylo odmítání on-line komunikace kvůli nedostatku soukromí v domácím prostředí, technické nemožnosti, přílišné vytíženosti s dětmi a obecnému přehlcení on-line komunikací. A i když se někteří vrátili, nouzový stav je opět zasáhl.

"Současná situace se od té jarní liší, mimo jiné výrazně ještě větším zájmem klientů zůstat v rámci psychoterapie v běžném režimu schůzek tváří v tvář, kdy jako důvod uvádějí především extrémní zátěž, kterou jim způsobuje současná intenzita on-line kontaktů a množství času tráveného v domácím prostředí bez stabilního režimu," potvrzuje také psychoterapeutka Tereza Hartošová.

Mnozí klienti se navíc na dálku nedostanou ke svým emocím tak, jak byli zvyklí v bezpečí psychoterapeutické pracovny, a problém je v tomto případě také u párové terapie: "Je velmi frustrující, když se pár dostane do hádky, partneři jsou velmi emotivní, jsou na sebe opravdu nepříjemní a vy to jen pozorujete přes obrazovku a nemůžete nijak zasáhnout," popisuje každodenní praxi Čechová.

Řešit své problémy není slabost, ale naopak síla

Psychoterapeutka Čechová podotýká, že je důležité myslet právě na to, že problémy samy nezmizí, a čím dříve se jimi začne člověk zabývat, tím lépe pro něj. "Odkládání vede jen k prohlubování problému a zhoršování psychického stavu. Síla není v tom, strčit hlavu do písku a tvářit se, že se nic neděje. Síla je v tom, převzít odpovědnost za své konání," říká.

Stejně tak to vnímá i Nikola Tenevová, která se i z důvodu zboření tohoto tabu rozhodla o svých problémech mluvit otevřeně a ukázat tak lidem, kteří se možná potýkají s podobnými problémy, že se nemají za co stydět. "Právě proto, že si uvědomuju své problémy a snažím se s nimi něco dělat, nevidím důvod, proč bych se měla za úzkosti nebo antidepresiva stydět."

"Pokud se na to budeme dívat z toho optimistického úhlu pohledu, každá překážka nám něco ukazuje, něco o nás sděluje. Svět už nikdy nebude stejný, ale my stále máme šanci se novému světu přizpůsobit. V mnoha ohledech si ho můžeme i vytvořit k obrazu svému, musíme ovšem převzít iniciativu, nebát se zkoušet nové věci a opouštět nefunkční vzorce chování," uzavírá Čechová.

Girstlová: Mnoho rodičů udělalo z dětí manažery čehokoliv. Umět řemeslo je hodnota | Video: Daniela Písařovicová
reklama
reklama
reklama