"Beru jako dar, že už 10 let mám schizofrenii," překvapil nás dopisem Martin. Prý je to dobrá zkušenost, jak poznat sám sebe a pochopit i svět kolem sebe.

Ozval se nám, když jsme se pokoušeli zjistit, jak se žije schizofrenikům po žďárské kauze, kdy nemocná žena napadla studenty ve škole a jednoho zabila. Tato nemoc se pak stala velkým strašákem, pacienti získali stigma nebezpečných zabijáků a mnozí se raději uzavřeli před světem.

Systém je stále stejně špatný

Propírána byla ústavní léčba i komunitní centra a jejich fungování. Méně se již ale mluvilo o kvalitě a dostupnosti léčby. Smutným faktem totiž zůstává, že stávající systém pacientům neposkytuje dostatečnou péči a více než jedna třetina nemocných se k léčbě dostane pozdě, nebo vůbec. Účinné léky jsou přitom k dispozici a pacienti, kterým je poskytnuta správná a včasná léčba, rozhodně nejsou nebezpeční a žijí stejným životem jako ostatní. Hodně záleží na osobě konkrétního lékaře.

Doporučujeme: Schizofrenik může být nebezpečný. Existuje nový lék!

Ani několik měsíců po tragické události se situace i přes sliby politiků nezměnila. Sami pacienti se proto snaží poukázat na fakt, že schizofrenie není hrozbou, ale nemocí, kterou lze léčit. Je ovšem potřeba o schizofrenii mluvit, aby byly její příznaky rozpoznány hned v počátku a nemocní měli šanci dostat se k účinné léčbě včas. Čtěte dál Martinův příběh.

Tři dny beze spánku

Vše začalo na střední škole, to mi bylo 18-19 let.  Jako bych stoupal po schůdkách stále nahoru. Zajímal jsem se o astrální cestování, lucidní snění a všechno jsem to hltal. Četl jsem ale také literaturu, na kterou jsem v tu dobu nebyl připravený. To mi pak podlomilo nohy a spadl jsem pěkně na beton. Jednou jsem šel spát, ale nedokázal jsem usnout. Pořád jsem o něčem přemýšlel a nemohl jsem stopnout myšlenky, honily se mi hlavou a spojovaly se jako řetězec. Tak to trvalo tři dny.

Nespal jsem a skoro vůbec nejedl. K tomu se přidaly halucinace. Nejprve jsem viděl stát vedle dveří temnou postavu v kápi a pak se najednou objevila smrtka, která kráčela proti mně.  Byl jsem v šoku. Samozřejmě jsem neměl ponětí, že tyto stavy mohou být příznakem nemoci, myslel jsem si, že mám nadpřirozené schopnosti, a že šlo o mystický zážitek.

V blázinci "měli plno"

Ráno se mi zdálo, že nemůžu dýchat, že mi netluče srdce. Vyběhl jsem na ulici a prosil jsem kolemjdoucí o pomoc. To už zasáhl táta, samozřejmě vůbec nevěděl, co se děje. Nejdřív si myslel, že jsem na drogách, protože jsem mluvil z cesty. Bylo jasné, že potřebuji odbornou pomoc. Táta mě zavezl k doktorce a ta mě ihned poslala na psychiatrii, kde mi řekli, že je nezbytná moje hospitalizace. V nemocnici ale měli plno, takže jsem byl v tomto stavu ještě tři dny doma.

Když jsem se dostal do nemocnice, byl jsem úplně mimo. Jediné, co si pamatuji, že jsem měl nutkavý pocit, že na mně leží osud celého světa a já ho musím zachránit. V nemocnici mi ihned nasadili léky. Diagnózu jsem se přitom dozvěděl, až když mě propouštěli, tedy po třech měsících.

To dopadne špatně

Po hospitalizaci jsem začal docházet do psychiatrické ambulance. Stále jsem bral ty stejné tablety jako v nemocnici, ale byl jsem po nich strašně utlumený. Celkově jsem byl úplně jiný než dřív. Byl jsem tichý, dělalo mi problém navazovat přátelství, nebo se při komunikaci dívat lidem do očí. Úplně jsem se uzavřel a navíc jsem měl pocit, že mi to nemyslí jako dřív. Připadal jsem si jako robot.

Náš tip: Jak se bránit samotě, než vás "sežere"?

Léky jsem ale bral pravidelně, protože jsem viděl lidi, kteří je užívat přestali, a jejich stav se rapidně zhoršil. Vím, že velké množství pacientů přestane brát léky, protože po nich přibírají, na váze, nebo mají jiné problémy. Já jsem také hodně přibral, hlavně během pobytu v nemocnici, celých 10 kilo. V té době jsem ale neměl tušení, co mohou být nežádoucí účinky léků a co příznaky nemoci, takže jsem je užíval dál. Tak to šlo několik let.

Pak jsem ale z ničeho nic začal mít takové zvláštní živé sny, ve kterých ke mně kdosi promlouval. Když jsem to řekl svojí  doktorce, hlas se objevoval znovu, a říkal mi "to jsi neměl nikomu říkat, to dopadne špatně", a to mě tedy pěkně vyděsilo.

Lékaři na mě dali pozor

Lékařka mi proto změnila medikaci a za to jsem jí opravdu vděčný. Beru teď léky druhé generace a ta změna je neuvěřitelná. Najednou se vše úplně otočilo, začal jsem si znovu věřit, ani seznamování s lidmi už pro mě není problém. Dokonce jsem se oženil - zkrátka žiju, pracuju, když toho mám víc, tak uberu. Svůj život si řídím a hlavně už mám zase chuť plánovat a rozvíjet se ve svém oboru.

Když se nad tím zamyslím, hodně mi pomohla rodina a doktoři. Brali mě, i když jsem měl špatné stavy, naopak na mě dávali o to větší pozor. U mě se to zlomilo po té změně medikace, jako bych začal znova žít. Ta léčba je opravdu to nejdůležitější. Všem bych poradil brát léky, pokud nechtějí brát tablety, ať jdou na injekci. A ještě jedna rada, když se ocitnete v nemocnici a někdo vám bude nosit sladkosti, tak je rozdávejte všem okolo, uděláte jim radost a sami sobě uděláte dobře

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Češi polykají antidepresiva ve velkém: A důvod?

Sladkosti jen v sobotu: Norské týrání i u nás

12 zlozvyků, které z vás postupně udělají blázna

Vstoupit do galerie | 7 7 příznaků nedostatku spánku: Zívání k nim nepatří!